Článek
Milada si předem prohlédla jídelní lístek a spočítala, že ji vlastní večeře vyjde přibližně na devět set korun. Na běžný pátek jí to připadalo hodně, ale šedesát jí nebylo každý rok. Restauraci na kraji Pardubic znala jen z fotografií, nejvíc se jí líbila prosklená veranda s výhledem do zahrady. Aleně a Jitce napsala společnou zprávu: „V pátek vás zvu oslavit moje narozeniny. V šest mám zamluvený stůl, konečně nebudu stát u sporáku.“ Obě hned souhlasily. Milada si jejich rychlou odpověď vyložila jako potvrzení, že jim podnik vyhovuje. O placení nic dalšího nenapsala. Když spolu chodily na kávu nebo oběd, každá vždycky hradila svou útratu, a ona neviděla důvod, proč by to tentokrát mělo být jinak.
Dárek dostala ještě před prvním přípitkem
Kamarádky čekaly u vchodu a nesly velkou papírovou tašku. U stolu z ní Milada vytáhla modrou koženou kabelku, kterou si před měsícem prohlížela ve výloze. Tehdy zase odešla s tím, že stará ještě vydrží. Teď si novou položila na klín a několikrát přejela prstem po hladkém uchu. „Věděly jsme, že si ji sama nekoupíš,“ řekla Jitka. Milada obě objala a požádala číšníka, aby je společně vyfotil Aleniným telefonem. Netušila, že se každá na dárek složila patnácti sty korunami. Alena si na zbytek měsíce odložila peníze na nákupy a počítala už jen s drobnými výdaji. Na oslavu přijela autobusem, aby si s ostatními mohla připít vínem. Když dostaly jídelní lístky, nechala výběr nejdřív na oslavenkyni a poslouchala, co Milada doporučuje.
Objednávaly podle oslavenkyně
Milada navrhla společný předkrm a rybu, kterou restaurace uváděla jako svou specialitu. Alena se na okamžik zastavila u těstovin, ale po Jitčině poznámce, že rybu si doma nikdy neudělají, přikývla. Večer dlouho probíhal přesně tak, jak si ho Milada představovala. Nikdo nevstával pro talíře, nikdo nekontroloval troubu. Jitka vyprávěla o vnukově prvním školním výletě a Alena připomněla jejich dávnou dovolenou pod stanem, při které tři dny sušily stejné ponožky. Milada objednala ještě dezerty. Když si Alena vybrala jen kávu, přesvědčila ji, aby ochutnala alespoň malý čokoládový dort. „Dneska nebudeme šetřit na každém soustu,“ prohodila. Sama tím myslela jednu výjimečnou večeři. Alena tu větu slyšela jako další ujištění, že jsou jejími hosty.
U účtu přestaly mluvit
Teprve když číšník přišel sklidit šálky, Milada ho požádala, aby účet rozdělil na tři části. Jitka položila lžičku na podšálek a podívala se na Alenu. Ta otevřela kabelku, přestože přesně věděla, kde peněženku má. Chvíli přesouvala pouzdro na brýle a kapesníky. Číšník se zeptal, jak mají rozpočítat společný předkrm a víno, a Milada začala odpovídat. Zarazila se, až když si všimla Jitčiny ruky pod hranou stolu. Posouvala k Aleně několik bankovek. „Já ti to pak pošlu,“ řekla Alena tiše, ale v náhlém tichu ji bylo dobře slyšet. Milada požádala číšníka o chvíli. Nejprve ji napadlo, že měla vybrat levnější podnik. Pak se Alena konečně podívala přímo na ni. „Promiň. Já myslela, že nás zveš. Na dárek jsme se s Jitkou složily a s tímhle jsem už nepočítala.“
Milada měla na jazyku připomínku, že si přece vždycky platily každá svoje. Jenže před sebou viděla nedojedený dort, který Aleně sama vnutila, a vedle židle tašku od kabelky. Z telefonu otevřela jejich zprávy. Slovo „zvu“ v nich skutečně stálo, zatímco o vlastní útratě tam nebylo nic. „Měla jsem vám napsat, jak to myslím,“ řekla nakonec. Když se číšník vrátil, požádala o jediný účet. Celkem činil tři tisíce sto osmdesát korun. Zaplatila kartou z účtu, na kterém měla rezervu na pračku; ta stará už při odstřeďování hlasitě bouchala. Jitka se pokusila položit peníze vedle její sklenice a Alena navrhla, že kabelku vrátí. Milada obojí odmítla. Dárek si chtěla nechat. Večeře však skončila dřív, než čekala, a společnou fotografii si ten večer už neprohlédla.
Další setkání sama odkládala
Druhý den jí obě napsaly poděkování. Milada odpověděla srdíčkem a telefon odložila. Nákup nové pračky zatím odsunula a při praní zavírala dveře do koupelny. Mrzely ji peníze, ale ještě víc se styděla za okamžik, kdy Alena hledala v kabelce a ona dál vysvětlovala číšníkovi dělení předkrmu. Dva týdny se neozvala. Když pak Jitka navrhla kavárnu, vymluvila se na únavu. Novou kabelku přitom nosila každý den. Jednou cestou z práce uviděla ve výloze stejnou, zastavila se a teprve tehdy si pořádně prohlédla cenovku. Vytáhla telefon, chvíli držela palec nad Aleniným jménem a nakonec jí zavolala. Řekla jí, že kvůli večeři nemusí nic vracet ani doplácet, ale že sama nevěděla, jak se po tom večeru znovu ozvat. Alena přiznala totéž.
Domluvily se na nedělní procházce a Milada do společné zprávy tentokrát připsala, ať si každá vezme něco teplého do termosky. Jitka přinesla sušenky. Zpočátku mluvily hlavně o počasí a o rozkopané cestě kolem řeky. Na lavičce Alena vytáhla telefon s fotografií z restaurace. Milada si ji nechala poslat. Na snímku všechny tři seděly těsně vedle sebe a modrá kabelka byla ještě na jejím klíně.
