Článek
„Vážení občané, dovolujeme si vás pozvat na tradiční svatováclavské posvícení, které se koná tuto sobotu od čtrnácti hodin na návsi…“ Zarazila jsem nahrávku. „Mluvím moc rychle.“ Irena odlepila oči od monitoru.
„Mluvíš stejně jako vždycky.“ „Právě.“ „Nikdo si zatím nestěžoval.“ „Pan Novotný si stěžoval.“
„Pan Novotný si stěžuje i na zvony.“ „Tvrdí, že mi není rozumět.“ „Panu Novotnému je osmdesát sedm a odmítá naslouchátko.“ Měla pravdu.
Přesto jsem nahrávku smazala. „Udělám to znovu.“ Irena si povzdechla. Pracovaly jsme spolu na obecním úřadě čtrnáct let a za tu dobu se naučila povzdechnout tak, že tím dokázala vyjádřit celé odstavce.
„Jano, je půl čtvrté.“ „Vím.“ „V pět zavíráme.“ „Taky vím.“
„A ještě musíš vytisknout cedule k objížďce.“ „Vím!“ „Tak dobře.“ Vzala kabelku.
„Jdu na poštu.“ „Teď?“ „Ano.“ „A necháš mě tady samotnou?“
„Je čtvrt na čtyři odpoledne, ne půlnoc na opuštěném nádraží.“ „Potřebuju někoho na kontrolu nahrávky.“ „Tak si ji pusť.“ „Já vím, co jsem řekla.“
Irena se zastavila ve dveřích. „A komu jsi ráno posílala tu pětiminutovou hlasovku?“ Ztuhla jsem. „Lence.“
„Tak si radši dej pozor, co pouštíš.“ „Ha ha.“ „Myslím to vážně.“ „Jdi už.“
Usmála se. „Já tě varovala.“ Odešla. Kdybych tehdy tušila, jak moc jí tu poslední větu budu závidět, možná bych po ní hodila sešívačku.
Obecní rozhlas jsme měli nový. To byl první problém. Starý systém se ovládal třemi tlačítky, z nichž dvě nefungovala, takže nebylo moc co pokazit. Nový byl digitální.
Mohl přehrávat hudbu, automatická hlášení, několik zón zvlášť a pravděpodobně navádět letadla na přistání. Alespoň podle návodu. Starosta z něj byl nadšený. Já ne.
„Je to jednoduché,“ tvrdil technik, který nám systém v létě instaloval. To je věta, kterou říkají výhradně lidé, kteří přesně vědí, jak něco funguje. Klikla jsem na složku s nahrávkami. Bylo tam:
POSVICENI_FINAL. POSVICENI_FINAL2. POSVICENI_OPRAVA. ZKOUSEKA.
A několik souborů bez názvu, které se automaticky stáhly z telefonu, když jsem dopoledne připojovala mobil k počítači. Měla jsem kliknout na ZKOUSEKA. Klikla jsem. Zmáčkla PŘEHRÁT.
Na monitoru začala běžet zvuková stopa. Nic jsem neslyšela. To bylo normální. Reproduktory byly venku.
Pak se otevřeným oknem ozval můj vlastní hlas. Hlasitě. Velmi hlasitě. Tak hlasitě, že musel být slyšet až u hřbitova.
„Lenko, já ti říkám, že jestli mě ten nový soused ještě jednou začne poučovat, jak se má parkovat před vlastním domem, tak ho přejedu popelnicí…“ Přestala jsem dýchat. Ne. Ne.
NE. Vrhla jsem se k myši. Kurzorem jsem minula tlačítko stop. Venku pokračoval můj hlas.
„…on má na všechno názor. Na auta, na stromy, na kontejnery, na posvícení, dokonce i na to, jak vysoko máme pověsit praporky…“ „Vypni se!“ vykřikla jsem. Klikla jsem. Nic.
„…prostě takový ten typ chlapa, co přijde do vesnice před třemi měsíci a už přesně ví, jak by ji všichni ostatní měli posledních padesát let dělat správně…“ Našla jsem STOP. Klikla. Nahrávka pokračovala.
„Proč to nejde?!“ Zkusila jsem mezerník. Nic. Nakonec jsem v panice sáhla pod stůl a vytáhla kabel ze zásuvky.
Monitor zhasl. Tiskárna zmlkla. Celá kancelář potemněla. Venku se můj hlas konečně odmlčel.
Seděla jsem pod stolem s kabelem v ruce. Srdce mi bušilo. Ticho. Pak se z reproduktoru u kostela ozvalo poslední zapraskání.
A nic. Pomalu jsem vylezla. „Dobře,“ řekla jsem nahlas. „Dobře.“
Nebylo to dobře. Ale mohlo být hůř. Hlasovka měla skoro pět minut. Odvysílala jsem možná minutu.
Minutu a půl. To pořád znamenalo, že celé městečko právě slyšelo, co si myslím o Tomáši Královi z domu naproti. Ale neslyšeli všechno. Hlavně ne konec.
Zavřela jsem oči. Díkybohu za to. Telefon zazvonil. Lekla jsem se tak, že mi málem vypadl z ruky.
Volala Lenka. Samozřejmě. „Ano?“ Na druhé straně se ozýval hysterický smích.
„Nesměj se.“ Smála se ještě víc. „Lenko!“ „Promiň.“
Nebylo jí rozumět. „To není vtipný.“ „Je.“ „Není.“
„Jani, je to nejvtipnější věc, co se tady stala od chvíle, kdy farář omylem nechal při mši zapnutý mikrofon.“ „To jsem byla na dovolené.“ „Škoda.“ „Kolik jsi toho slyšela?“
„Od popelnice.“ Zasténala jsem. „Až kam?“ „Do chvíle, kdy jsi říkala, že se chová, jako kdyby tu dělal starostu.“
„Pak se to vypnulo?“ „Jo.“ Vydechla jsem. „Tak dobrý.“
Na druhém konci bylo ticho. „Co je?“ zeptala se Lenka. „Nic.“ „Ty ses bála, že se pustilo i něco dalšího?“
„Ne.“ „Jano.“ „Musím končit.“ „Říkala jsi tam ještě něco?“
„Ahoj, Lenko.“ „Počkej!“ Zavěsila jsem.
Tomáš Král se přistěhoval v červnu. Koupil starý Šimkův dům přes ulici ode mě. První týden jsem o něm nevěděla skoro nic. Druhý týden jsem věděla, že je rozvedený, má dospělého syna v Brně, pracoval někde kolem zvuku nebo elektřiny, posledních pětadvacet let žil v Praze a jeho bývalá žena se údajně jmenovala Alena.
Tohle všechno jsem se dozvěděla bez jediné vlastní otázky. Život v malém městě má vlastní informační systém. Je rychlejší než internet a pracuje bez souhlasu dotčené osoby. Poprvé jsme spolu mluvili kvůli popelnici.
„Dobrý den.“ Stál před mým domem a držel moje kolečko na směsný odpad. „Dobrý den.“ „Tohle je vaše?“
„Ano.“ „Bylo to u mě před vraty.“ „Asi se skutálela.“ Podíval se na ulici.
Byla dokonale rovná. „Asi vítr.“ Nefoukalo. „Tak děkuju.“
„Není zač.“ Měla jsem si popelnici vzít a odejít. Místo toho jsem dodala: „Ona má někdy vlastní hlavu.“
Podíval se na mě. „Popelnice?“ „Ano.“ „To musí být vyčerpávající.“
Tehdy jsem ještě nevěděla, jestli si dělá legraci. Později jsem zjistila, že Tomáš se tváří stejně, když žertuje i když to myslí vážně. Byla to jeho velmi nepříjemná vlastnost.
Druhé setkání bylo horší. Zaparkovala jsem před domem jako vždycky. Tedy dvěma koly částečně na kraji chodníku. Když jsem vystoupila, Tomáš stál u vrat.
„Nechci vám do toho mluvit…“ Existují věty, které by měly automaticky spustit poplach. Tohle byla jedna z nich. „Ale?“
„Zůstalo tam sotva osmdesát centimetrů.“ Ukázal na chodník. „Projede se.“ „S kočárkem možná.“
„Projíždějí tudy dvacet let.“ „A vozíčkář?“ Podívala jsem se na něj. „Máme tady jednoho vozíčkáře.“
„Tak právě.“ Přeparkovala jsem. Protože měl pravdu. A právě proto mě to štvalo.
Potom přišly větve šeříku, které zasahovaly přes plot. Pak kontejnery. Pak pytle s listím. Pak praporky na posvícení.
„Jsou moc nízko,“ řekl. Stála jsem na žebříku u kulturního domu. „Nejsou.“ „Támhle ano.“
„Jsou vysoko dva a půl metru.“ „Uprostřed se prověsí.“ „Neprověsí.“ Tomáš chytil šňůru a zatáhl.
Praporky se prověsily. „Vidíte?“ „Nemusel jste za to tahat.“ „Vítr se ptát nebude.“
„Vy jste vždycky takhle povzbudivý?“ „Většinou víc.“ Podal mi konec šňůry. „Když to uvážete támhle, bude to držet.“
„Děkuju.“ „Nemáte zač.“ „To nebylo děkuju.“ „Já vím.“
Usmál se. A to byl další problém. Tomáš měl opravdu hezký úsměv. Ne takový ten dokonalý z reklamy na zubní pastu.
Jeden koutek se mu zvedal o trochu výš než druhý a kolem očí se mu udělaly vrásky. Bylo to nespravedlivé. Otravní muži by měli mít otravné úsměvy.
Po incidentu s rozhlasem jsem zavřela okno. Pak jsem ho znovu otevřela. Bylo horko. Pak jsem ho zase zavřela.
Co když půjde Tomáš kolem? Nakonec jsem stáhla žaluzie. Ve čtyři přišla Irena. „Proč je tu tma?“
„Není.“ Rozsvítila. „Proč je vytažený počítač ze zásuvky?“ „Technická závada.“
Podívala se na mě. Pak na černý monitor. Pak zase na mě. „Cos udělala?“
„Nic.“ „Jano.“ „Omylem jsem pustila jinou nahrávku.“ Irena zbledla.
„Jakou?“ Mlčela jsem. Oči se jí rozšířily. „Ne.“
„Ano.“ „Tu o Královi?“ „Jak víš, o kom byla?“ „Protože poslední měsíc nemluvíš skoro o nikom jiném.“
„To není pravda.“ „V pondělí jsi deset minut vyprávěla, jak ti radil s truhlíkem.“ „Neradíl mi s truhlíkem. Řekl, že bazalka potřebuje víc slunce.“ „A potřebovala?“
„Ano.“ „Aha.“ „Nedělej to.“ „Co?“
„To aha.“ Irena si položila kabelku. „Kolik toho slyšeli?“ „Asi minutu.“
„Bylo tam něco hrozného?“ „Záleží, co považuješ za hrozné.“ „Řekla jsi, že je debil?“ „Ne.“
„Idiot?“ „Ne.“ „Kretén?“ „Samolibý vševěd.“
Irena se zamyslela. „Mohlo být hůř.“ „Děkuju.“ „A slyšel to?“
Podívala jsem se přes žaluzie k domu naproti. Tomášovo auto stálo před vraty. „Asi.“ „Tak se mu omluv.“
„Samozřejmě.“ „Dnes.“ „Ano.“ „Ne příští týden.“
„Ireno!“ „Znám tě.“
Nevím, jestli někdo někdy zkusil přejít deset metrů širokou ulici tak pomalu jako já. Mně to trvalo skoro pět minut. Zkontrolovala jsem poštu. Narovnala koš.
Vrátila se pro telefon. Pak pro klíče. Nakonec jsem došla k Tomášově brance. Dřív než jsem zazvonila, otevřela se.
Tomáš stál přede mnou. „Dobrý den.“ „Dobrý den.“ Mlčeli jsme.
„Já jsem právě šla…“ „Stěžovat si na moje parkování?“ Zamrkala jsem. Pak jsem si všimla jeho výrazu.
„Vy jste to slyšel.“ „Část.“ „Já se strašně omlouvám.“ „Za popelnici?“
„Za rozhlas.“ „Aha.“ „Prosím vás, neříkejte aha.“ „Proč?“
„Dneska mi to leze na nervy.“ „Dobře.“ Opřel se o branku. Čekal.
„Byla to soukromá zpráva.“ „To mi došlo.“ „Pro sestru.“ „Taky mi došlo, že obecní zastupitelstvo podobná hlášení běžně nevydává.“
Zakryla jsem si oči rukou. „Tohle je příšerný.“ „Trochu.“ „Můžete se aspoň na chvíli přestat bavit?“
„Snažím se.“ „Nevypadá to.“ „Nejsem samolibý vševěd?“ „To jsem řekla v afektu.“
„V tom případě jste v afektu poměrně výřečná.“ Spustila jsem ruku. „Omlouvám se.“ Tentokrát vážně.
„Neměla jsem o vás takhle mluvit.“ Tomáš přestal žertovat. „Dobře.“ „A už vůbec ne přes obecní rozhlas.“
„To byla asi ta horší část.“ „Rozhodně.“ Chvíli bylo ticho. „Jenom pro pořádek,“ řekl.
„Co?“ „S tím parkováním jsem měl pravdu.“ Zírala jsem na něj. „Vy jste nemožný.“
„To jste v té nahrávce nezmínila.“ Otočila jsem se. „Jdu domů.“ „Jano.“
Zastavila jsem se. Bylo to poprvé, co mi řekl křestním jménem. „Ano?“ „Nezlobím se.“
„Ne?“ „Trochu mě mrzí ten samolibý vševěd.“ „To chápu.“ „Hlavně samolibý.“
„Vševěd ne?“ „Tam bych se chtěl nejdřív podívat na důkazy.“ Nevydržela jsem to. Rozesmála jsem se.
Bohužel on taky.
Mohlo to skončit tím. Jenže ve čtvrtek odpoledne začal nový rozhlas chrčet. Ve čtyři hodiny praskal. V pět vydával zvuk připomínající traktor padající ze skály.
V pátek ráno přestal fungovat úplně. Starosta stál v kanceláři a mačkal tlačítka. „Včera šel.“ „Včera šel až moc,“ řekla Irena.
Kopla jsem ji pod stolem. „Au.“ Starosta se otočil. „Co?“
„Nic.“ „Volal jsem technikům. Můžou přijet v pondělí.“ „Posvícení je zítra,“ řekla jsem. „Já vím.“
„Máme tam hudbu, vystoupení školy, tombolu, vyhlášení soutěže.“ „Já vím.“ „Bez aparatury?“ „Jano, říkám, že to vím.“
Přemýšlel. Pak se podíval z okna. Přímo na Tomášův dům. „Král tomu nerozumí?“
„Ne.“ Odpověděla jsem příliš rychle. Irena se na mě podívala. „Pracoval se zvukovou technikou,“ řekla.
Znovu jsem ji kopla. „Přestaň do mě kopat.“ Starosta se rozzářil. „Výborně. Jano, skoč za ním.“
„Proč já?“ „Jste sousedi.“ „Vy jste starosta.“ „Já mám jednání.“
„S kým?“ „S…“ Podíval se na hodinky. „…lidmi.“
A odešel. Irena se usmívala. „Ani slovo.“ „Nic neříkám.“
„Ale tvůj obličej ano.“
Tomáš otevřel v pracovních kalhotách a starém tričku. „Vy zase?“ „Nemějte z toho radost.“ „To se pokusím.“
„Rozbil se rozhlas.“ Zvedl obočí. „Tentokrát jsem nic nepustila.“ „Škoda.“
„Tomáši.“ „Ano?“ „Vy tomu opravdu rozumíte?“ „Trochu.“
„Co znamená trochu?“ „Třicet let jsem dělal ozvučení konferencí, divadel a koncertů.“ Zavřela jsem oči. Samozřejmě.
Samozřejmě že člověk, kterého jsem měsíc nenáviděla za rady ohledně reproduktorů, dělal celý život se zvukem. „Proč jste to neřekl?“ „Řekl.“ „Kdy?“
„Minulý týden u kulturního domu.“ Vzpomněla jsem si. Ty bedny bych nedával tak blízko k sobě. Děkuju, ale techniku už máme vyřešenou.
Já jsem se tím živil. To je hezké. Zasténala jsem. „Já myslela, že jste tím myslel elektřinu.“
„Proč?“ „Nevím.“ „Takže potřebujete pomoct?“ To slovo mě bolelo.
„Ano.“ „Řekněte to celé.“ „Tohle si užíváte.“ „Trochu.“
Nadechla jsem se. „Tomáši, prosím, pomohl byste nám opravit ozvučení?“ Usmál se. Ten pitomý úsměv.
„Rád.“
O dvě hodiny později ležel pod stolem v zasedací místnosti. Já mu svítila telefonem. „Doleva.“ Posunula jsem světlo.
„Moje doleva.“ „Máme každý jinou?“ „Zjevně.“ „Tak si sviťte sám.“
„Nemůžu. Držím kabel.“ „Tak si nestěžujte.“ „Já se nestěžuju.“ „Od chvíle, co jste přišel, jste řekl, že máme špatně zapojený zesilovač, nevhodný prodlužovák a moc krátký kabel k mixu.“
„To nejsou stížnosti.“ „Co to je?“ „Diagnóza.“ „Vidíte? Přesně tohle.“
Vylezl zpod stolu. „Co?“ „Ten tón.“ „Jaký tón?“
„Já vím všechno a vy jste banda vesnických amatérů.“ Tomáš si sedl na podlahu. „Tak zním?“ „Občas.“
Čekala jsem vtip. Nepřišel. „Aha.“ „Zase.“
„Promiňte.“ Chvíli koukal na kabel. „To asi není poprvé, co mi to někdo říká.“ To mě překvapilo.
„Ne?“ „Bývalá žena říkala, že umím poradit i člověku, který se mě na nic neptal.“ „Moudrá žena.“ „Proto jsme se rozvedli.“
Ztuhla jsem. Tomáš se zasmál. „Dělám si legraci.“ „Tohle se nedělá.“
„Rozvedli jsme se z úplně jiných důvodů.“ „Aha.“ „Teď jste to řekla vy.“ „Mám na to právo.“
Vstal. „Ale vážně. Asi někdy zním, jako bych všechny poučoval.“ „Někdy.“ „Často?“
Ukázala jsem palcem a ukazováčkem malou mezeru. „Takhle.“ „To nevypadá špatně.“ Roztáhla jsem prsty dál.
„Takhle.“ „Dobře.“ Pak jsem je roztáhla úplně. „Stačí.“
Smála jsem se. A najednou mi došlo, že s Tomášem trávím páteční večer na podlaze obecního úřadu a vůbec mi to nevadí. To bylo znepokojivější než rozbitý rozhlas.
Oprava trvala do osmi. „Hotovo,“ řekl. „Vážně?“ „Zkuste hlášení.“
Zaváhala jsem. Tomáš se opřel o stůl. „Nebojte. Tentokrát jsem složku s vašimi soukromými zprávami schoval.“ „Cože?“
„Vtip.“ „Vy jste hrozný.“ „To už ví celá obec.“ Nahrála jsem krátkou zkoušku.
„Vážení občané, zkouška obecního rozhlasu. Raz, dva, tři.“ Tomáš šel k oknu. Venku se ozval můj hlas. Čistě.
Bez praskání. „Perfektní.“ „Děkuju.“ „Není zač.“
„Ne. Vážně.“ Podívala jsem se na něj. „Zachránil jste nám zítřek.“ Pokrčil rameny.
„Mě to baví.“ „Stejně.“ Začala jsem uklízet kabely. „Kolik vám dlužíme?“
„Nic.“ „To nejde.“ „Jde.“ „Tomáši.“
„Tak mi zítra dejte koláč.“ „Jeden?“ „Dva.“ „To je vydírání.“
„A kafe.“ „Vy jste drahý.“ „Dělal jsem v Praze.“ „No právě.“
Usmál se. Pak chvíli mlčel. „Můžu se na něco zeptat?“ „Podle druhu otázky.“
„Co bylo v té zprávě dál?“ Upustila jsem kabel. „Nic.“ „Rozhlas skončil nějak uprostřed věty.“
„Technická závada.“ „Jano.“ „Nic důležitého.“ Podíval se na mě.
„Dobře.“ A k mé obrovské úlevě se dál neptal.
V sobotu jsme měli na posvícení počasí, jaké může vzniknout jen tehdy, když půl roku plánujete venkovní akci. Ráno svítilo slunce. V poledne foukalo. Ve dvě se zatáhlo.
Ve tři začalo mrholit. Ve čtyři zase svítilo slunce. Na návsi bylo přesto plno. Děti běhaly s cukrovou vatou.
Hasiči čepovali pivo. Před kulturním domem voněly koláče. Dechovka hrála trochu příliš nahlas. Tomáš stál u mixážního pultu.
„Stáhněte trumpetu,“ řekla jsem. „Nemůžu stáhnout konkrétního trumpetistu.“ „Proč?“ „Protože není zapojený do mixu.“
„Tak mu něco udělejte.“ „Mám ho odvést?“ „Třeba.“ „Vidíte? A pak se říká, že já jsem panovačný.“
Podala jsem mu kávu. „Bez cukru.“ Překvapeně se na mě podíval. „Jak víte, že ji piju bez cukru?“
„Včera jste měl tři.“ „Vy jste mě sledovala?“ „Ne.“ „Aha.“
„Přestaňte.“ Podala jsem mu talíř. „A dva koláče.“ „Takže jsme vyrovnaní.“
„Ani náhodou.“
Odpoledne probíhalo překvapivě hladce. Dokud nepřišel déšť. Tentokrát pořádný. Lidé utíkali pod stany.
Kapela zachraňovala nástroje. Děti ječely. „Technika!“ vykřikla jsem. „V klidu,“ řekl Tomáš.
Samozřejmě. Nesnášela jsem lidi, kteří dokážou říct „v klidu“ ve chvíli, kdy kolem nich všichni panikaří. Během několika minut měl aparaturu zakrytou a kabely odpojené. „Pomozte mi s tímhle.“
Chytila jsem druhý konec plachty. „Teď jste řekl pomozte, nebo rozkázal?“ „Velmi zdvořile jsem požádal.“ „Neslyšela jsem prosím.“
„Prší mi za krk, Jano.“ „Tak dobře.“ Odnesli jsme poslední reproduktor pod střechu kulturního domu. Byli jsme promočení.
Tomáš měl vlasy připlácnuté k čelu. Kapky mu stékaly po tváři. Začala jsem se smát. „Co je?“
„Nic.“ „Vypadám směšně?“ „Trochu.“ „Vy taky.“
„Já vypadám dobře za všech okolností.“ „Samolibá vševědka.“ „To není vtipný.“ „Mně přijde, že ano.“
Déšť za dvacet minut přešel. Posvícení pokračovalo. Večer jsme seděli s Irenou za kulturním domem a jedli poslední koláče. „Tak?“ řekla.
„Co tak?“ „Král.“ „Co s ním?“ „Nic.“
„Spravil vám aparaturu.“ „Ano.“ „Celý den ti nosil věci.“ „Protože pomáhal.“
„Když jsi byla půl hodiny u tomboly, ptal se třikrát, kde jsi.“ „Potřeboval vědět program.“ Irena se na mě podívala. „Jano.“
„Co?“ „Je ti jedenapadesát.“ „Děkuju za informaci.“ „Takže nemusíš předstírat, že nepoznáš, když se někomu líbíš.“
„Já nic nepředstírám.“ „Samozřejmě.“ Zvedla se. „Kam jdeš?“
„Domů.“ „Ještě musíme uklidit.“ „Tomáš ti pomůže.“ „Ireno!“
Odešla. Zrádkyně.
Kolem desáté byla náves skoro prázdná. Skládala jsem ubrusy, když se vedle mě objevil Tomáš. „Tak co ještě?“ „Nemusíte pomáhat.“
„Já vím.“ „Tak proč pomáháte?“ „Protože kdybych šel domů, musel bych vybalovat krabice.“ „Vy jste ještě nevybalil?“
„Jen ty důležité.“ „Bydlíte tam tři měsíce.“ „Krabice nikam neutíkají.“ „Tohle bych do vás neřekla.“
„Co?“ „Myslela jsem, že máte všechno seřazené podle abecedy.“ „Jen koření.“ Podívala jsem se na něj.
„Vážně?“ „Ne.“ „Nikdy nevím, kdy si děláte legraci.“ „To je součást mého kouzla.“
„Zase samolibý.“ „Tak vševěda jste mi už odpustila?“ „Ještě o tom uvažuju.“ Nesli jsme stůl do kulturního domu.
„Mimochodem,“ řekl. „Hm?“ „Dnes se mě paní Kubíčková ptala, jestli už jsem se polepšil.“ Málem jsem stůl pustila.
„Ježíši.“ „Řekl jsem, že pracuju na parkování a kontejnerech.“ „Já se odstěhuju.“ „Kam?“
„Někam bez obecního rozhlasu.“ „Takových míst ubývá.“ Postavili jsme stůl. „Ještě pořád se za to stydím.“
„Nemusíte.“ „Mluvila jsem o vás za zády.“ „Lidé mluví o lidech za zády.“ „Já normálně ne.“
Tomáš zvedl obočí. „Dobře. Ne takhle.“ Posadila jsem se na kraj pódia. „Bylo to ošklivé.“
Tomáš si sedl vedle mě. „Trochu.“ „Díky.“ „Ale něco z toho byla pravda.“
Podívala jsem se na něj. „Vážně?“ „Poučuju.“ „Ano.“
„Mám na všechno názor.“ „Ano.“ „Někdy se chovám, jako bych věděl všechno nejlíp.“ „Ano.“
„Nemusíte být tak nadšená.“ „Promiňte.“ Usmál se. „Když jsem se sem přestěhoval, asi jsem se moc snažil zapojit.“
„Proč?“ Pokrčil rameny. „Po rozvodu jsem zůstal ještě několik let v Praze. Syn už byl pryč. Práce byla z větší části z domu. Jednoho dne jsem zjistil, že znám jménem kurýra, ale nikoho ze sousedů.“ „To je smutný.“
„Spíš trapný.“ „Trochu.“ „Tak jsem prodal byt a koupil tenhle dům.“ „A rozhodl jste se během tří měsíců řídit celou obec.“
„Přesně.“ Zasmáli jsme se. Pak nastalo příjemné ticho. To mě překvapilo.
S některými lidmi je ticho nepříjemné. S Tomášem nebylo.
„Tak mi to neřeknete?“ zeptal se. „Co?“ „Ten konec zprávy.“ Znovu jsem ztuhla.
„Vy se nevzdáváte.“ „To je další moje špatná vlastnost.“ „Nebyla tam.“ „Tak vidíte.“
„Nic zajímavého.“ „Dobře.“ Vstal. „Jdu pro poslední bednu.“
Sledovala jsem ho, jak odchází. A najednou jsem si připadala hloupě. Ne kvůli nahrávce. Kvůli sobě.
„Tomáši.“ Otočil se. „Ano?“ „Bylo tam něco dalšího.“
Vrátil se. „Já to věděl.“ „Nezačínejte.“ „Mlčím.“
Nadechla jsem se. „Řekla jsem Lence, že jste otravný.“ „To už zaznělo.“ „Nafoukaný.“
„Taky.“ „Že máte příšerný šedý svetr.“ Tomáš se zamračil. „Ten mám rád.“
„To je chyba.“ „Je z merina.“ „Může být z jednorožce. Je příšerný.“ „Tohle začíná být osobní.“
„A pak jsem řekla…“ Zarazila jsem se. Proč to vlastně dělám? Mohla jsem odejít domů.
Nikdo mě nenutil. Tomáš čekal. „Co?“ „Že je úplně nespravedlivý, že člověk, který mě tak strašně vytáčí, má tak hezké oči.“
Tomáš nic neřekl. To bylo horší než cokoli jiného. „Tak.“ Vstala jsem.
„Teď už jsem se ponížila dostatečně a jdu domů.“ Udělala jsem dva kroky. „Jano.“ Neotočila jsem se.
„Co?“ „To se neodvysílalo?“ „Ne.“ „Škoda.“
Otočila jsem se. Usmíval se. „Proč škoda?“ „Ušetřilo by nám to dost času.“
„Jakého času?“ Došel ke mně. „Já jsem poslední měsíc chodil kontrolovat vaše špatně zaparkované auto častěji, než bylo nezbytně nutné.“ „Cože?“
„Ty praporky bych nejspíš přežil.“ „A bazalka?“ „Ta opravdu potřebovala víc slunce.“ „Já to věděla.“
„Ale mohl jsem si to nechat pro sebe.“ Stál těsně přede mnou. „Tak proč jste nemohl?“ „Protože jste byla na zahradě.“
Zůstala jsem zírat. „To je vaše balicí technika?“ „Nejsem moc zkušený.“ „To je vidět.“
„Takže začneme znovu.“ „Dobře.“ Narovnal se. „Jano, nechcete se mnou někdy zajít na večeři?“
„To je rada, nebo příkaz?“ „Otázka.“ „Výborně.“ „Tak?“
Nechala jsem ho chvíli čekat. Trochu pomsty jsem si zasloužila. „Ano.“ Usmál se.
„Výborně.“ „Ale mám podmínku.“ „Jakou?“ „Ten šedý svetr necháte doma.“
„To nepůjde.“ „Tak nic.“ „Je velmi pohodlný.“ „Tak si vezměte svetr na večeři místo mě.“
„To by byla levnější večeře.“ „Vidíte? Samolibý.“ „A přesto mám hezké oči.“ Strčila jsem do něj.
„Tohle jsem neměla říkat.“ „Naopak.“
V pondělí ráno jsem přišla do práce v osm. Irena už seděla u počítače. „Tak co posvícení?“ zeptala se nevinně. „Byla jsi tam.“
„Myslím potom.“ „Uklidili jsme.“ „Kdo?“ „Já a Tomáš.“
„Aha.“ „Nedělej to.“ „Co?“ Sedla jsem si.
Na stole ležel papír. HLÁŠENÍ OBECNÍHO ROZHLASU – POSTUP Pod tím bylo červeně: 1. ZKONTROLUJ SOUBOR. 2. ZKONTROLUJ SOUBOR JEŠTĚ JEDNOU. 3. TEPRVE POTOM ZMÁČKNI PŘEHRÁT. Podívala jsem se na Irenu. „To jsi napsala ty?“
„Starosta.“ „Zabiju ho.“ Telefon mi zavibroval. Zpráva od Tomáše.
Dnes v sedm? Restaurace U Lípy? Pod tím přišla další. Šedý svetr jsem ochoten vyjednávat. Usmála jsem se.
Irena to samozřejmě viděla. „Kdo píše?“ „Nikdo.“ „Jano.“
„Tomáš.“ „Aha.“ „Ireno!“ Zasmála se.
Otevřela jsem odpověď. V sedm. A bez svetru. Chvíli jsem přemýšlela a připsala: Prosím.
Tentokrát jsem zprávu před odesláním zkontrolovala dvakrát. Člověk se přece jen z vlastních chyb občas poučí. A hlavně jsem si dala pozor, aby telefon nebyl připojený k obecnímu rozhlasu.
