Článek
Daniel si odsunul talíř a zeptal se, jestli by si mohl změnit příjmení. Seděla jsem proti němu v teplákách, na stole otevřený účet za elektřinu a mezi námi poslední krajíc chleba.
„Já bych chtěl být taky Král,“ řekl.
Přestala jsem skládat papíry. Ke svému příjmení jsem se vrátila před třemi lety. Daniel zůstal Vávra a tehdy jsme o tom skoro nemluvili. Měla jsem dost starostí s bytem a on si přál hlavně zůstat ve stejném florbalovém týmu.
„Vážně?“
Pokrčil rameny. „Stejně všechno řeším s tebou.“
Přikývla jsem až příliš rychle. V hlavě se mi okamžitě srovnaly třídní schůzky, ztracené klíče i večer, kdy jsem mu ve dvě ráno držela mísu. Bylo mi trapně, jak dobře mi ta věta udělala.
Kdo přišel
Jeho táta bydlel dvacet minut autem od nás. Výživné posílal pravidelně, o narozeninách zavolal. S návštěvami to bylo horší. Jednou měl službu, podruhé opravoval koupelnu, potřetí se prostě neozval.
Daniel už přestal nechávat sportovní tašku u dveří. Když otec zrušil poslední sobotu, jen si z ní vyndal nabíječku. Já jsem pak v koupelně bouchala dvířky skříňky, aby mě neslyšel nadávat.
O příjmení jsem mu slíbila, že zjistíme, co by změna obnášela. Nejdřív jsem ale chtěla vědět, jestli ho to nenapadlo jen po další zrušené schůzce.
„Přemýšlím o tom dlouho,“ odpověděl.
To mi stačilo. Druhý den jsem se v práci málem pochlubila kolegyni. Už jsem měla na jazyku, že se syn chce jmenovat po mně. Zarazilo mě až slovo pochlubila. Neřekla jsem nic, ale cestou domů jsem si zkoušela jeho nové jméno v duchu.
Jméno na zádech
V neděli jsme objednávali tréninkové tričko. Danielovi ze starého při každém zvednutí rukou vykouklo břicho a kluci si před turnajem domluvili nová, každý s vlastním potiskem.
Posunula jsem k němu notebook.
„Tak co tam dáme? Král?“
Usmál se. Poprvé od našeho rozhovoru vypadal opravdu nadšeně.
„To bude koukat.“
„Kdo?“
„Táta. Až mu přijde fotka z turnaje.“
Kurzor blikal v políčku pro text. Daniel se naklonil blíž a prstem přejel po náhledu zad.
„Myslíš, že by pak přijel?“
Řekl to lehce, skoro jako dotaz na počasí. Jenže ruku nechal na stole sevřenou kolem šňůrky od mikiny.
Nabídla jsem, že objednávku dokončíme později. Daniel notebook přiklopil tak prudce, až cinkla lžička v hrnku.
„Takže se ti to najednou nehodí.“
Co jsem slyšet chtěla
Našla jsem ho v pokoji, jak rovná míčky do krabice. Požádala jsem ho, jestli si můžu sednout. Uvolnil mi roh postele, ale nepodíval se na mě.
„Měla jsem radost, když jsi mi to řekl.“
„Už nemáš?“
„Myslela jsem, že sis vybral mě. A trochu jsem se těšila, že to tátu naštve.“
Daniel přestal rovnat míčky.
„Ty taky?“
Přikývla jsem. Vyslovit to před ním bylo horší než přiznat totéž sama sobě.
„Jenže jsem vůbec neposlouchala, proč to chceš ty.“
Chvíli žmoulal šňůrku mikiny.
„Mně se Král líbí,“ řekl nakonec. „To není jen kvůli němu.“
„Věřím ti.“
„Ale chtěl bych, aby mu aspoň jednou došlo, že u všeho není.“
Daniel mi ukázal zprávu z pátku. Poslal otci čas a adresu turnaje. Odpověď zněla: Ještě uvidím.
Přečetla jsem si ji dvakrát. Daniel mi telefon vzal, jako bych na displeji hledala něco, co on přehlédl.
Dvě různé věci
„Zavoláš mu?“ zeptal se.
Měla jsem chuť vzít telefon a vyjmenovat bývalému manželovi všechny soboty, které mu zřejmě připadaly zaměnitelné. Věděla jsem ale, jak by takový hovor skončil. Pohádali bychom se a Daniel by se večer ptal, co přesně táta řekl.
„Můžu. Ale nechci se s ním přetahovat o to, po kom se budeš jmenovat. A nedokážu zařídit, aby přišel.“
„Takže se jménem nic?“
„To jsem ti slíbila zjistit. Co ve středu po tréninku? Budu doma dřív. Sedneme si k tomu spolu.“
„Dobře. Ale fakt ve středu.“
Zapsala jsem si to před ním do kalendáře.
„A co chceš tátovi říct teď?“
Daniel vytáhl telefon. První dvě věty smazal. Potom ho obrátil displejem ke mně.
Chci, abys v sobotu přišel. Nestačí mi, že ještě uvidíš. Potřebuju vědět, jestli tě mám čekat.
„Tohle,“ řekl.
Zeptal se, jestli to nezní blbě. Řekla jsem, že tomu rozumím, a on si telefon zase přitáhl k sobě.
Bez výsledku
Tričko jsme objednali večer.
„Zatím tam chci jen Daniel,“ rozhodl se. „Příjmení vyřešíme ve středu.“
Nechala jsem ho vyplnit objednávku. Mně podal metr, abych mu ještě zkontrolovala šířku ramen.
Zprávu odeslal až po deváté. Pak přišel do kuchyně a opřel se vedle mě o linku. Telefon položil mezi cukřenku a rozkrájené jablko, displejem nahoru.
Chtěla jsem říct, že táta určitě odpoví. Místo toho jsem mu podala půlku jablka.
„Můžeš tu chvíli zůstat?“ zeptal se.
Z koupelny se ozvalo pípnutí pračky. Přitáhla jsem si židli. Daniel si sedl naproti. Když se telefon rozsvítil, oba jsme se podívali. Byla to zpráva od spoluhráče, jestli vezme na trénink náhradní hokejku.
Daniel odepsal, že ano. Potom telefon znovu položil mezi nás.
