Článek
Seznámily jsme se ve skupině žen, které si vyměňovaly fotografie ze zahrad. Claire pochválila moje jiřiny. Já se zeptala na modré okenice za jejími růžemi. Za tři roky jsme přešly od záhonů k věcem, které jsem někdy neříkala ani sestře.
Psaly jsme si anglicky. Moje školní angličtina stačila na objednání kávy, ale večer jsem si k notebooku připravila čaj a překladač. Věty jsem upravovala, kontrolovala zpětným překladem a hledala lepší slova. Jednou mi odpověď na její smutnou zprávu zabrala skoro hodinu.
Claire napsala, že přesně takovou kamarádku potřebuje. Tu větu jsem si několikrát přečetla.
Na víkend jsem ji pozvala sama. Dcera už bydlela jinde, pokoj byl volný a já chtěla jednou zažít, jaké to je smát se s Claire u skutečného stolu.
U nás doma
Přijela v pátek odpoledne. Na nádraží jsme se objaly tak prudce, až mi její kufr přejel přes botu. Rozesmály jsme se. Prvních několik minut tedy dopadlo dobře.
Potom začala vyprávět o cestě. Mluvila rychleji, než jsem čekala, a já zachytila vlak, kávu a nějakého muže. Přikývla jsem na místě, kde se odmlčela. Claire se zatvářila překvapeně a položila otázku.
„Promiň, ještě jednou?“ požádala jsem anglicky.
Zopakovala ji pomaleji. Rozuměla jsem jednotlivým slovům, dohromady mi nedávala smysl. Sáhla jsem po telefonu, ale zase ho schovala. Nechtěla jsem ji přivítat displejem mezi obličeji.
Doma jsem jí ukázala pokoj a koupelnu. To jsem měla nacvičené. Pak jsme seděly nad polévkou a já se ptala, jestli má sourozence. Věděla jsem přitom, že má bratra, který opravuje lodě. O jeho rozvodu jsme si psaly celé září.
Claire krátce odpověděla a sklopila oči k talíři.
Večer jsem myla dva hrnky a přála si, aby mi od ní přišla zpráva.
Výlet podle plánu
Na sobotu jsem připravila procházku kolem zámku ve Slatiňanech. Cestou jsme se držely zahradnických slov a ukazovaly na stromy. Když jsem se chtěla zeptat na něco složitějšího, větu jsem raději spolkla.
Po obědě ukázala na hodinky. Z její otázky jsem pochopila, že chce vědět, kdy pojedeme domů.
„V pět,“ odpověděla jsem anglicky.
Ukázala na jízdní řád v telefonu a řekla něco o dřívějším vlaku. Ujistila jsem ji, že času máme dost. Chtěla jsem jí ještě ukázat koně.
Na rozcestí se zastavila a ukázala zpátky k nádraží. Myslela jsem, že se ptá, kudy se potom vrátíme. Přikývla jsem, ukázala stejným směrem a vykročila po druhé cestě. Claire zůstala stát.
Potom si sedla na lavičku a sundala botu. Na patě měla odřenou kůži. Znovu řekla něco o návratu a já tentokrát slyšela hlavně podrážděný tón.
„Vždyť jsme skoro nikde nebyly,“ vyhrkla jsem česky.
Claire vstala. Z její rychlé odpovědi jsem nerozuměla ničemu. Vytáhla telefon, chvíli psala a podala mi ho.
Prosím tě už od oběda, abychom jely zpátky. Proč pořád říkáš ano a potom jdeme dál?
Co jsme přeložily
Sedla jsem si vedle ní a napsala do překladače, že jsem otázce nerozuměla.
Claire ukázala na naši konverzaci. Na moje dlouhé zprávy, vtipy a jednu větu o tom, jak se člověku po rozvodu uleví i zasteskne během stejného odpoledne.
„Tady jsi…“ začala anglicky a hledala slovo.
„Chytřejší?“ nabídla jsem.
Zavrtěla hlavou. Napsala do telefonu: Tady se mnou mluvíš. Od včerejška jen přikyvuješ.
Přes překladač jsem jí přiznala, jak zprávy vznikají. Čaj, notebook, několik pokusů. Že jsem se bála, aby ji skutečná Renata nezklamala.
Claire chvíli mlčela. Pak otevřela poznámky ve svém telefonu. Byly v nich rozepsané odstavce ve francouzštině a pod nimi anglické verze. U jedné měla tři různé začátky.
Ukázala mi datum. Byl to večer, kdy jsem jí napsala, že se bojím přijít do prázdného bytu.
Další zprávu mi nechala přeložit do češtiny. Běžně se anglicky domluvila, ale když mi chtěla napsat něco osobního, také hledala pomoc. Bála se, aby nezněla chladně.
Přejela jsem prstem po těch třech začátcích. Potom jsem jí podala botu a ukázala směrem k nádraží. Tentokrát jsme vstaly obě.
Pomalejší večer
Ve vlaku si Claire povolila tkaničky. Já přestala zaplňovat každou odmlku otázkou. Když bylo potřeba něco říct, vytáhly jsme telefony.
Doma jsme zrušily nedělní cestu do Prahy. Claire chtěla vidět moje jiřiny, ne další nádraží. Tentokrát jsem si její přání přečetla celé.
U večeře jsme si telefony nechaly vedle talířů. Přiznala jsem, že otázku na sourozence jsem měla předem připravenou. Claire se rozesmála a ukázala mi svůj seznam. Chtěla se ptát na mou práci, přestože znala jménem obě moje kolegyně.
Pak mi přes překladač navrhla, abych za ní příště přijela jen na jednu noc. Původně jsme si psaly o celém týdnu. Trochu mě to zamrzelo, ale při pohledu na její odřenou patu jsem připsala: A jen jeden výlet.
V neděli před odjezdem jsme na zahradě stříhaly odkvetlé květy. Claire se pomalu zeptala na tmavé jiřiny a já ji požádala, aby otázku zopakovala.
Chtěla vědět, kde jsem je koupila. Našla jsem v telefonu fotografii stánku a ona poznala muže za pultem. Už jsem jí o něm psala: byl to soused, který mi každé jaro tvrdil, že letos prodává naposledy.
Claire se zasmála dřív, než jsem stačila otevřít překladač.
