Článek
Filip položil mobil vedle talíře, když jsem mu ukázal přihlášku. To už samo o sobě stálo za těch čtyři sta korun.
„Ve dvojicích?“ zeptal se.
„Jo. Příští sobotu v knihovně. Tu hru přece znáš.“
„Ty ale ne.“
„Tak mě ji naučíš.“
Přečetl si podmínky, přikývl a šel pro krabici. Na talíři nechal půlku řízku.
Bylo mu šestnáct. Od rozvodu měl u mě polici s oblečením, ale pořád si všechno vozil v batohu. Minule mi ukazoval v telefonu druhé místo v nějaké herní soutěži. Zeptal jsem se, kolik tam bylo lidí, a než stačil najít výsledky, přešel jsem ke známkám z matematiky.
Teď rozložil mapu a vysvětloval, jak přesouvat figurky mezi městy. Konečně jsem měl na co se ptát.
Nejdřív se to musím naučit
Ve čtvrtek jsme trénovali přes videohovor. Filip měl kameru namířenou na herní plán, já doma posouval mince po papíru.
„Tady nemůžeš stavět. Nemáš zásoby.“
„Aha. Tak pojedu sem.“
„To se ti nevyplatí.“
V pátek přijel se dvěma listy poznámek. Barevně si označil možnosti prvních tahů. Chtěl jsem říct, že si mohl dát tolik práce i s češtinou, ale zarazil jsem se.
Seděli jsme nad hrou skoro dvě hodiny. Když jsem natáhl ruku pro figurku, Filip už ukazoval jinam. Nejdřív mi to pomáhalo. Později jsem měl chuť schovat ruce pod stůl.
„Nech mě aspoň jednou něco zkusit.“
„Vždyť ti jen říkám, co je lepší.“
„Já vím.“
Nevěděl jsem, jak dodat, že jsem se těšil taky na něco jiného než na správné tahy. Nabídl jsem mu čaj. Odmítl ho a pokračoval ve vysvětlování.
V knihovně byly v sobotu ráno stoly označené papírovými cedulkami. U našeho seděla žena přibližně v mém věku s klukem, který Filipa pozdravil jménem. Syn se narovnal. Najednou mluvil hlasitěji než doma.
První partii jsme vyhráli. Filip hlídal zásoby, počítal body a šeptal mi, kam mám jet. Když pořadatel zapsal výsledek, syn se usmál. Chtěl jsem ho plácnout do zad, ale už se skláněl nad další mapou.
Ve druhé partii nám zbývalo několik tahů. Mohl jsem bezpečně dopravit náklad do nejbližšího města. Vybral jsem si delší cestu, která nabízela víc bodů.
„Tati, tam ne,“ řekl Filip potichu.
„Vidím to.“
„Oni ti tu cestu zavřou.“
Položil jsem figurku. Cítil jsem malé, ošklivé uspokojení. Aspoň o tomhle jsem rozhodl já.
Soupeř nám cestu skutečně zavřel. Náklad zůstal stát a potřebné body jsme už nedohnali. Filip po zbytek partie mluvil jen tehdy, když musel. Při zapisování výsledku se díval na moje ruce.
U automatu na kávu
O přestávce jsem koupil dvě bagety. Filip svou nechal zabalenou na parapetu. Ze sálu se ozýval smích a chrastění figurek.
„Kvůli jedné hře se snad nemusíš takhle tvářit,“ řekl jsem.
„Tak proč jsme sem chodili?“
„Abychom spolu něco dělali.“
„Vždyť jsme dělali.“
Opřel se o zeď. Na mikině měl drobek ze snídaně. Chtěl jsem mu ho smést, ale ruku jsem stáhl.
„Celou dobu mi říkáš, co mám dělat. Připadal jsem si tam zbytečný.“
„Protože to ještě neumíš.“
Byla to pravda a štvala mě víc, než kdyby mě urazil.
„Já tě nechtěl buzerovat,“ dodal. „Myslel jsem, že ti konečně ukážu, že mi to jde.“
Rozbalil bagetu a rovnal utržený proužek obalu. Vybavil jsem si telefon s jeho druhým místem. Ani jsem tehdy nezjistil, s kým hrál.
„Ten tah jsem udělal schválně,“ řekl jsem.
Přestal žvýkat.
„Tušil jsem, že máš pravdu. Ale chtěl jsem rozhodnout sám.“
„Takže jsi to zahodil?“
„Jo.“
Podíval se ke dveřím sálu. Bál jsem se, že si vezme batoh a půjde na autobus.
„To jsi mi mohl říct předtím.“
Omluvil jsem se. Nenabídl mi úsměv ani ujištění, že se nic nestalo. Bagetu ale dojedl vedle mě.
Na zbývající dvě partie jsme se domluvili na střídání. Jeden tah rozhodoval on, další já. Mohl jsem se zeptat; on mohl upozornit na porušení pravidel.
U mého prvního rozhodnutí se prudce nadechl, potom sevřel rty a počkal. Poslal jsem náklad do vzdálenějšího města. Soupeři tam dorazili dřív a nám zbyla méně výhodná zastávka.
„Měl jsem jet blíž,“ řekl jsem.
Filip přikývl. Čekal jsem další vysvětlování, ale vzal figurku pro svůj tah. Zamířil jinam, než jsem potřeboval pro svůj plán. Už jsem otevíral pusu. Pak jsem si přisunul poznámky a hledal, co mi zbývá. O dva tahy později jsem ho požádal o radu.
Obě partie jsme prohráli, poslední jen těsně. Skončili jsme předposlední. Při balení mi Filip ukázal, kde jsme mohli získat další body. Nechal jsem ho dokončit celou možnost a zeptal se i na druhou.
V neděli večer už měl batoh u dveří. Než pro něj přijela máma, zastavil se u stolu.
„Dáme ještě jednu? Normálně proti sobě.“
„Stihneme to?“
„Když nebudeš každý tah pět minut přemýšlet.“
Posadil jsem se. Filip mi podal figurky a vzal si ty druhé. Pak čekal, až si sám vyberu, kam postavím první.
