Článek
Na první krabici jsem napsala KUCHYŇ. Adam ji otočil a přelepil povolené dno. Seděli jsme v našem pardubickém bytě mezi zabalenými hrnky a já mu ukazovala fotku ložnice s výklenkem.
„Sem by se ti vešel pracovní stůl.“
Přidržel pásku palcem. „Mně?“
„Nebudeš přece dělat u jídelního.“
Položil krabici na zem tak opatrně, až mě to podráždilo.
„Noro, já se nestěhuju.“
Zasmála jsem se. Čekala jsem, že dodá nějakou podmínku. Až po Vánocích. Až najde práci. Jenže on si sundal z kolena kousek lepicí pásky a čekal, co řeknu.
Byt, který jsme nevybrali spolu
Nabídku jsem dostala v úterý. Ve středu jsme otevřeli víno a Adam mi řekl, že bych byla blázen, kdybych to nevzala. Po třech letech objednávání kancelářských potřeb jsem měla konečně pracovat v divadelní produkci. Na pohovoru mě provedli zákulisím; cestou domů jsem ještě cítila prach ze závěsu, o který jsem se otřela.
Znamenalo to přestěhovat se dvě hodiny cesty od našeho bytu. Adam se ptal na plat, na nástup a večerní práci. Ani jednou jsme nemluvili o té jeho.
„Vždyť jsi říkal, ať to vezmu.“
„To pořád říkám.“
„A mám tam být sama?“
Opřel se zády o skříň. „Já tady taky budu sám.“
Chtěla jsem mu připomenout, že může opravovat počítače i jinde. Jenže se společníkem rozjížděli servis už v době, kdy jsem ho znala jen jako kamaráda kamarádky. V úterý chodil na florbal. V neděli obědval s tátou. Najednou mi to všechno připadalo jako výmluvy, přestože ještě minulý týden to byla obyčejná součást našeho života.
„Tak proč se mnou vybíráš byt?“
„Protože ho potřebuješ. Myslel jsem, že ti pomáhám.“
Posílala jsem mu odkazy s větou Podívej na tenhle, nikdy Chceš tam žít? Přesto jsem ten večer spala na kraji postele a dávala si pozor, abych se ho nedotkla.
Nakonec jsem pronajala menší byt nad pekařstvím. Majitelka chtěla vědět, kolik lidí se nastěhuje. Řekla jsem „jedna“ a Adam vedle mě sklopil oči ke smlouvě.
Domluvili jsme se, že tam se mnou zůstane první týden. Vzal si dovolenou a půjčil dodávku. V sobotu jsme vynesli jedenáct krabic a on ji pak odvezl zpátky do půjčovny. Vrátil se vlakem. Večer jsme jedli rohlíky se sýrem na podlaze. Když mě políbil na spánek, napadlo mě, že si to třeba rozmyslí.
Týden na zkoušku
V pondělí jsem přišla domů před osmou. V hlavě se mi míchala jména kolegů s termíny zkoušek. Adam seděl u okna. Na stole byly dva talíře s těstovinami, jeden už prázdný.
„Promiň, zdržela jsem se.“
„Psal jsem ti.“
Vytáhla jsem telefon z tašky. Tři zprávy. V poslední stálo, že jí, ať se nezlobím.
Začala jsem vyprávět o zkoušce. Chvíli mě poslouchal, ale potom se zeptal, jestli zítra přijdu dřív. Řekla jsem, že snad ano. Ve středu jsem si ve dveřích zouvala boty až po deváté.
Přes den sestavil polici. Když volal společník, zavřel se v koupelně, protože jsem právě telefonovala s kolegyní. Přes dveře jsem ho slyšela smát se něčemu, čemu bych doma rozuměla taky.
Ve čtvrtek jsem přinesla dva větrníky z pekařství. Adam měl otevřený notebook s odjezdy vlaků.
„Chceš jet už dneska?“
„Zítra ráno. Jak jsme říkali.“
Položila jsem sáček na stůl. „Já myslela, že je ti tady dobře.“
„S tebou jo. Ale většinu dne tu s tebou nejsem.“
Chtěla jsem říct, že začátky jsou vždycky těžké. Pak jsem si všimla jeho bundy na opěradle židle. Za celý týden ji nepověsil do skříně.
Sedli jsme si k větrníkům. Krém mi vytekl na prsty a já se rozbrečela tak náhle, že jsem se nestačila otočit.
„Bojím se, že už se sem nebudeš chtít vracet.“
Podal mi ubrousek. „Chci za tebou jezdit. Bydlet tady ale nechci.“
Ubrousek jsem zmuchlala v dlani. Pořád jsem chtěla, aby zůstal. Jen už jsem nevěděla, co mu nabídnout kromě čekání u okna.
Dvě adresy v jednom kalendáři
Rozpis zkoušek jsme položili vedle jeho pracovního kalendáře. Následující víkend jsem měla volný já, o týden později mohl přijet on. Třetí sobotu jsem musela do divadla a Adam měl slíbený turnaj. Nechali jsme ji prázdnou.
„Každý víkend to nepůjde,“ řekla jsem.
„Tak si nebudeme slibovat každý.“
Zapsali jsme návštěvy na příští měsíc. Ještě ten čtvrteční večer jsem koupila jízdenku na následující pátek, na vlak v šest sedmnáct. Adam ji vytiskl a já si ji složila do kapsy bundy. Abych spoj stihla, budu muset odejít ze zkoušky včas, ne až s posledním člověkem.
V pátek ráno si odnesl batoh. Na nádraží jsem s ním nešla, musela jsem převzít zásilku pro divadlo. Rozloučili jsme se mezi botníkem a nevybalenou krabicí. Když zaklaply dveře, ještě jsem chvíli poslouchala jeho kroky na schodech.
Večer jsem si ohřála těstoviny a usnula na matraci mezi krabicemi. V sobotu ráno jsem hledala v kapse drobné do pekařství a vytáhla jízdenku. Do odjezdu zbývalo šest dní. Položila jsem ji vedle rozpisu zkoušek.
V pondělí mě kolegyně pozvala po páteční zkoušce na pivo. Podívala jsem se na čas jejího konce a nastavila si na pátek upozornění na čtvrt na šest.
„Tentokrát nemůžu. Jedu domů.“
Hned nato jsem se zarazila. Klíče od nového bytu jsem přece držela v ruce.
