Článek
Klavír mi rodiče dali, když se stěhovali do menšího bytu. Táta ještě žil a při každé návštěvě nadzvedl víko, přejel prsty po klávesách a řekl, že bych ho měla nechat naladit. Pokaždé jsem souhlasila. Nikdy jsem nikoho neobjednala.
Stál v pokoji dcery, potom vedle krabic, které si po odstěhování nechala u nás. Když si konečně odvezla poslední, rozhodla jsem se udělat pracovnu. Dva dny v týdnu jsem pracovala z domova a na jídelním stole se mi mezi doklady pořád objevovala slánka nebo manželův hrnek.
S klavírem by se do pokoje pořádný stůl nevešel.
Vyfotila jsem ho, sundala z něj vázu a do inzerátu napsala, že jde o rodinný nástroj. Cenu jsem zkusila dvacet tisíc. Nejprve chodily jen dotazy na rozměry a patro. Pak zavolal muž, který řekl, že přesně takový hledá.
Přišel s metrem a mladším kolegou. Prohlédli si dřevo, nohy i mosazné svícny po stranách. Na klávesy nesáhli.
„Sem by přišly police,“ ukázal ten starší. „Mechaniku vyndáme. Dvířka necháme původní, ať to má charakter.“
Myslela jsem, že jsem mu špatně rozuměla.
„Vy ho nechcete na hraní?“
„Do baru. Děláme nový podnik. Tady by byly lahve, dole sklenice.“
Mladší si klekl a měřil spodní část. Stála jsem u dveří s utěrkou v ruce. Před jejich příchodem jsem klavír ještě jednou přeleštila.
„Vezmeme ho za těch dvacet. Můžu vám hned nechat dva tisíce zálohu.“
Otevřel peněženku.
„Ne,“ řekla jsem. „Takhle ho prodat nechci.“
Podíval se na kolegu. Ten se zvedl a zasunul metr do kapsy.
„To jste mohla napsat rovnou.“
Měl pravdu. Doprovodila jsem je ke dveřím, aniž jsem našla něco, co by neznělo jako výčitka za nabídku, na kterou měli právo.
Co by chtěla máma
Sestře jsem zavolala hned po jejich odchodu.
„Představ si, že ho chtěli vykuchat. Udělat z něj skříň na alkohol.“
Čekala jsem, že se rozčílí se mnou. Místo toho se zeptala, jestli mi dali něco předem.
„Nedali. Odmítla jsem.“
„Tak je pořád tvůj. Co chceš udělat?“
Řekla jsem, že přece nemůžu nechat zničit něco, na čem rodičům tolik záleželo. Táta na něj hrál celé neděle. Máma ho oprašovala, nedovolovala nám stavět na něj sklenice a při stěhování stála vedle stěhováků, jako by nesli ji.
„Táta ho miloval,“ odpověděla sestra. „Máma hlavně nechtěla, aby se poškodilo něco tak drahého.“
Připomněla mi léto, kdy jsme neodjeli k moři. Já si pamatovala výlety k rybníku a tátovo hraní při otevřeném okně. Ona si pamatovala mámu, jak u dřezu říká, že máme doma koncertní síň, ale na dovolenou pojedou zase všichni ostatní.
„To přece nemyslela vážně.“
„Možná ne pokaždé. Ale říkala to.“
Dívala jsem se na lesklé víko. Měla jsem připravenou větu, že by máma ten bar nesnesla. Najednou jsem nevěděla, jestli by se spíš nezeptala, proč odmítám dvacet tisíc za věc, kterou nepoužívám.
Po hovoru jsem si sedla ke klavíru. Našla jsem začátek skladby, kterou jsem kdysi hrála na přehrávce. Pravá ruka zvládla pár taktů, levá se přidala špatně. Zkusila jsem to podruhé. Pak jsem zavřela víko.
Hrát jsem znovu nezačnu. Přesto jsem chtěla, aby na něj někdo hrál. I kdyby máma první nabídku přijala, já ji přijmout nechtěla. Do inzerátu jsem tu podmínku připsala.
Jiná cena
Další dva týdny se nestalo nic. Pracovala jsem dál v kuchyni a jednou omylem přiložila k podkladům pro kolegyni nákupní seznam. Když jsem ho vytahovala ze skeneru, znovu jsem si vzpomněla na otevřenou peněženku prvního kupce.
Potom se ozval muž, který chtěl přijít s kamarádem, jenž se v klavírech vyzná. Tentokrát jsem se předem zeptala, k čemu ho potřebuje.
„Na hraní. Na digitální cvičím se sluchátky, ale přestěhovali jsme se do domu a rád bych obyčejný klavír.“
Při prohlídce otevřeli víko a dlouho zkoušeli jednotlivé tóny. Pak si zájemce sedl a zahrál krátkou skladbu. Nebyla to žádná, kterou hrával táta. Přesto jsem poznala zvláštní drnčení jednoho hlubokého tónu, které jsem znala od dětství.
Nabídl osm tisíc. Musel zaplatit odvoz a počítal s dalšími výdaji na nástroj. O dvaceti tisících nechtěl jednat.
Požádala jsem o den na rozmyšlenou. Večer jsem si prohlédla obě nabídky v telefonu. U té první zůstalo napsáno, že mohou přijet kdykoli. Zhasla jsem displej a ráno přijala osm tisíc.
Stěhováci dorazili následující sobotu. Stála jsem stranou, aby měli místo. Nový majitel mi podal obálku s penězi a zeptal se, jestli si chci klavír ještě vyfotit.
„Fotku už mám,“ řekla jsem.
Přejela jsem prstem po zavřeném víku. Potom jsem uvolnila průchod a dívala se, jak nástroj pomalu mizí za dveřmi.
První večer zůstal pokoj prázdný. Na tapetě byl po klavíru světlejší obdélník a u podlahy prach, kam se předtím nedalo dostat. Vysála jsem ho. Pro nový stůl jsem si měla jet až příští týden.
Ještě jsem potřebovala vyřídit pár pracovních zpráv. S notebookem v ruce jsem vešla do pokoje, chvíli stála u volné zdi a pak se vrátila k jídelnímu stolu. Posunula jsem slánku a otevřela počítač.
