Článek
„Ten starý mu sem pořád sjížděl.“
Karel ukázal na nový šedý pelíšek vedle svého křesla. Ještě ráno tam ležela deka, kterou nám Eva přinesla spolu s miskami, granulemi a osmiletým Benem.
„Vždyť si ho příští neděli odveze.“
„Tak si vezme i tenhle. Nebo tu zůstane na příště.“
Eva odjela na tři týdny k dceři do Plzně. Ta se stěhovala se dvěma malými dětmi a poslední týden ještě nastupovala do nové práce. Psa neměly kam pohodlně dát, proto se Eva zeptala nás.
Karel souhlasil dřív než já.
Byl čtvrtý měsíc v penzi. Já dál pracovala na směny v drogerii a trochu jsem se bála, že venčení skončí u mě. Manžel mě ujistil, že má času dost.
Většinou to také dodržoval.
Ráno bral Bena k řece, odpoledne si s ním sedal na lavičku. Domů nosil zprávy o lidech, jejichž jména jsem nikdy neslyšela.
„Ten pán s jezevčíkem dělal taky v depu. Jen na druhém konci města.“
U večeře vyprávěl víc než za poslední měsíc dohromady. Těšilo mě to. Když posílal Evě fotografie spícího Bena, přidávala jsem k nim zprávy, že je všechno v pořádku.
Až na ten pelíšek jsem neměla důvod nic řešit.
Já počítala dny, Karel plánoval další měsíc
Druhý týden měl Karel dvě předem objednané návštěvy na rehabilitaci. Obě připadly na rána před mou odpolední směnou, takže jsem Bena vzala ven já.
To mi nevadilo.
Ve čtvrtek ale pršelo, pes se nechtěl vrátit a já doma ještě potřebovala uvařit. Do práce jsem nakonec nesla rohlík místo oběda a mokré kalhoty mi cestou studily na kolenou.
Večer Karel vyprávěl, že by Benovi vyhovovaly delší výlety.
„Až bude tepleji, mohli bychom s ním vlakem někam za město.“
„V létě už bude u Evy.“
„Třeba by byla ráda, kdybychom si ho nechávali častěji.“
Pověsila jsem utěrku a podívala se na něj.
„Občas hlídat můžeme. Ale já se těším, až ráno zase odejdu jen s kabelkou.“
„Vždyť většinu venčení dělám já.“
„Já vím. Jen nechci mít psa nastálo.“
Karel sklopil oči k Benovi, který mu ležel u nohou. Připadala jsem si nepříjemná. On se konečně z něčeho těšil a já mu do toho připomínala konec.
Další dny jsem proto mlčela, když koupil velké balení pamlsků nebo přeměřoval místo v kufru auta. Myslela jsem, že se jen nechává unést.
Eva zatím psala, jak se těší domů. Poslala i zprávu pro Bena, že už pro něj má nachystané jeho oblíbené míčky.
Přečetla jsem ji Karlovi nahlas.
„No jo,“ řekl a dál drbal psa za uchem.
V sobotu jsem vyprala Evinu deku a naskládala věci ke dveřím. Karel odnesl misky zpátky do kuchyně.
„Přijede až zítra odpoledne. Ještě bude žrát.“
Měl pravdu. Přesto jsme se pak celý večer bavili jen o tom, co bude k večeři.
Eva si přišla pro svého psa
Ben ji poznal už podle hlasu na chodbě. Když jsem otevřela, protáhl se kolem mě a opřel jí přední tlapky o kolena. Eva si k němu dřepla a smála se.
Karel stál za mnou s novým pelíškem.
U kávy jí popsal naše procházky, krmení i to, kde Ben nejraději spí. Eva poslouchala a děkovala. Potom sáhla po tašce s vodítkem.
„Evi, a neuvažovala jsi, že by zůstal tady?“ zeptal se Karel.
Považovala jsem to za špatný vtip. Eva také nejdřív jen zavrtěla hlavou a usmála se.
„To bych doma měla moc prázdno.“
„My bychom ti za něj samozřejmě dali peníze. Nemusíš se cítit, že nám ho jen tak necháváš.“
Eva přestala zapínat tašku.
„Karle, já ho nechci prodat. Přijela jsem si pro něj.“
V kuchyni bylo slyšet, jak Ben pije z misky.
„Já jen, že teď budeš asi jezdit za dcerou často,“ dodal manžel.
„Budu. Ale Ben pojede se mnou. Tohle bylo kvůli stěhování.“
Položila jsem pelíšek k ostatním věcem. Eva ho nejdřív odmítala, nakonec si ho vzala. Karel ji doprovodil k autu. Když se vrátil, uklidil prázdnou misku, kterou jsme zapomněli přibalit.
„Měl jsem se jí zeptat dřív,“ řekl.
„Nejdřív ses měl zeptat mě.“
Sedl si ke stolu.
„Vím, že bys řekla ne.“
„Tak proč ses ptal jí?“
Chvíli přejížděl prstem po okraji ubrusu.
„Doufal jsem, že kdyby souhlasila, ještě by sis to rozmyslela.“
To mě zranilo víc než ta nabídka peněz. Řekla jsem mu, že mě nemůže postavit před hotovou věc a čekat, jestli mi bude dost líto zkazit mu radost.
„Neměl jsem to zkoušet přes ni,“ odpověděl.
Po chvíli přiznal, že s Benem ráno věděl, proč vstát. Venku se na něj někdo obracel, zastavoval se s ním. Když šel sám pro pečivo, byl za dvacet minut doma a zbytek dopoledne teprve začínal.
Poslouchala jsem ho. Psa jsem tím chtít nezačala, ale poprvé mi došlo, co všechno s ním z bytu odešlo.
Za pár dní Karel zavolal bývalému kolegovi Jirkovi. Na první procházku se museli domlouvat třikrát, jednou pršelo a podruhé Jirka hlídal vnuka. Teď chodívají v úterý podél řeky. Někdy se vrátí za hodinu, jindy skončí u něj na kávě.
Eva nám občas pošle Benovu fotografii. Karel se na něj pořád ptá a mně se někdy zasteskne po jeho přivítání. Dalšího psa ale nehledáme.
Prázdnou misku jsme Evě vrátili. Karel si nechal v předsíni boty, které začal nosit na dlouhé procházky. V úterý ráno si je chystá i teď.
