Článek
Když se naproti naší pekárně začala zařizovat další, chodila jsem kolem ze zvědavosti. Líbily se mi světlé stoly i malá pec. Manžel Karel jen poznamenal, že se tam dlouho neudrží. Jednou jsem se dala do řeči s majitelkou a prozradila jí, že přes ulici léta peču koláče. Pozvala mě na zkušební pečení a potom mi nabídla práci. Domů jsem se vracela nadšená. Karel ale položil vidličku, sotva jsem mu to řekla.
V pekárně jsem měla jen vypomáhat
Karel si obchod otevřel, když byly děti malé. Pečivo tehdy odebíral od dodavatele, později přikoupil pec a začal dělat i vlastní sladké. Chodila jsem mu pomáhat na rána, než se vrátím do své práce v jídelně. Jenže původní místo zaniklo a já zůstala u něj. Vždycky zrovna někoho potřeboval.
Neměla jsem vlastní mzdu. Brali jsme peníze z podnikání na společnou domácnost a Karel říkal, že mezi námi přece nebudeme počítat každou hodinu. Zpočátku mi to připadalo rozumné. Mohla jsem odběhnout za dětmi a zase se vrátit. Postupně jsem ale zůstávala i odpoledne, když někdo nepřišel.
Nejvíc mě bavily koláče. Naučila jsem se těsto, náplně i pečení, zatímco Karel vyřizoval objednávky a dodávky. Když mu někdo pečivo pochválil, měla jsem radost také. Nepotřebovala jsem, aby při každé pochvale připomínal můj podíl.
Chtěla jsem vědět, kdy mám hotovo
Po odchodu mladší dcery mi začalo vadit, že ráno nevím, kdy půjdu domů. Ráda bych si domluvila plavání nebo návštěvu kamarádky, ale Karel pokaždé řekl, ať ještě počkám, jaký bude provoz. Když jsem chtěla vlastní výplatu, nechápal proč. „Vždyť si můžeš koupit, co potřebuješ.“
Majitelka nové pekárny mi nabídla ranní směny a konkrétní mzdu. Ukázala mi rozpis, ve kterém se počítalo i s dalšími lidmi. Karel doma tvrdil, že jí jde hlavně o naše zákazníky. „Až budeš vstávat kvůli cizím, vzpomeneš si, jak ses měla dobře.“ Nastoupila jsem po měsíci, aby měl čas za mě najít pomoc.
Měla jsem naučit někoho dalšího
Zpočátku jsem si hlídala každou chybu. Pekli jsme jiné výrobky a já se musela ptát na postupy. Po dvou měsících za mnou majitelka přivedla novou kolegyni a požádala mě, abych ji zaučila v přípravě těsta. Automaticky jsem se ohlédla po zkušenější pekařce. Majitelka ale čekala na mě.
Vybavila se mi návštěva u nás doma před několika lety. Známá se ptala, kdo peče ty dobré koláče, a Karel odpověděl: „Renata mi tam trochu pomáhá. Aspoň se doma nenudí.“ Tehdy jsem se s ostatními zasmála.
Teď jsem stála u pracovního stolu a nevěděla, proč se mi chce brečet. „Ty už poznáš, co to těsto potřebuje. Ukaž jí to pomalu,“ řekla majitelka. Celou směnu jsem kolegyni vysvětlovala věci, které jsem dělala skoro bez přemýšlení. Poprvé jsem si připadala jako někdo, koho potřebují kvůli tomu, co umí.
Přes ulici je blízko, doma jsme si vzdálení
Karel nakonec přijal pomocnici na ranní provoz. Jednou si postěžoval, že musí odejít přesně ve smluvený čas. Čekala jsem, jestli si vzpomene na naše rozhovory, ale jen se zeptal, co bude k večeři. O novém zaměstnání jsem mu ten den raději nevyprávěla.
Už osm měsíců chodíme ráno každý do jiné pekárny. Práci si nechávám a vlastní výplata mě pořád těší. Karel přede mnou ale přestal mluvit o obchodě. Když se zeptám, jaký měl den, řekne, že dobrý. Z okna provozovny někdy vidím, jak před pekárnou rovná stojan. Pořád mám chuť mu jít pomoct. Nevím, jestli mi chybí naše práce, nebo chvíle, kdy mi ještě říkal, co se mu nedaří.
