Článek
Vzduchem se nese vůně drahého parfému smíchaná s pachem mokré trávy a výfukovými plyny aut, která se snaží zaparkovat na rozbahněné louce před „stylovou“ stodolou. Moje sestra Jana má na sobě šaty, které stály víc než moje ojetá fabie, ale vypadá v nich jako vosková figurína, která se bojí nadechnout, aby nepraskl šev.
Cítím, jak mě pod paždím pálí pot a jak se mi do paty zařezává řemínek nových bot, které jsem si musela koupit, protože moje staré lodičky neodpovídaly určenému barevnému kódu. Na pozvánce stálo jasně: „Dusty Sage & Nude“, což v překladu pro nás smrtelníky znamená, že máš vypadat jako vyblitá zeleň nebo jako kus syrového kuřecího řízku.
Sleduju Honzu, ženicha, jak si nervózně popotahuje límec košile a co chvíli kontroluje hodinky, ne proto, že by se nemohl dočkat polibku, ale protože harmonogram je neúprosný. Fotograf s vizáží dřevorubce z pražských Vinohrad kolem nich poskakuje a diriguje každý jejich pohyb jako režisér nízkorozpočtového porna, kde je sice všechno nasvícené, ale nikdo tomu nevěří.
Hosté jako položka v rozpočtu
„Můžeš se na něj podívat víc zamilovaně, Jani? Jako bys tam viděla celou svou budoucnost, ne jenom splátku na hypotéku,“ zavtipkuje fotograf a já slyším ten nucený smích, který se nese sterilním vzduchem stodoly. Sedíme na balících slámy, které píchají do stehen i přes silonky, a čekáme, až nám dovolí být součástí jejich velkého dne, který se ale odehrává hlavně na displeji iPhonu.
Mám v krku sucho, takové to štiplavé sucho, co se objeví, když víte, že byste měli něco říct, ale raději polknete další sousto oschlého cateringu. Vedle mě sedí teta Alena a v prstech žmoulá papírový kapesník, který je už tak rozmočený, že se jí drolí na kolenou jako sníh v březnu.
„Je to krásný, viď?“ šeptne mi a já jen přikývnu, protože pravda by tu působila jako granát hozený do hromady bezé pusinek. Vidím, jak se Jana snaží usmát na kameru, zatímco jí ruka lehce cuká v křeči, a vím, že před pěti minutami v zákulisí syčela na Honzu, že mu ten kapesníček v saku nesedí přesně podle Pinterestu.
Všechno je to o nás, o hostech, o tom, abychom se cítili „opečovávaní“ v rámci vymezeného rozpočtu a estetických norem, které někdo vymyslel v kanceláři v Karlíně. Dostali jsme uvítací balíčky s bio mýdlem a mapkou, kde je vyznačená „chill-out zóna“, ale ve skutečnosti jsme tu jen proto, aby na fotkách nebylo prázdno a aby měl kdo tleskat v momentě, kdy to scénář vyžaduje.
Láska s filtrem Lark
Když dojde na krájení dortu, nikdo se nedívá na to, jak se ti dva na sebe usmívají, ale všichni kontrolují, jestli mají dobrý úhel na Reels. Cítím chladné madlo skleničky s proseccem, které chutná po kvasnicích a plastu, a sleduju, jak se světla nad parketem odrážejí v prázdných očích mojí mámy.
Máma má na sobě klobouk, který jí neustále padá do očí, a vypadá unaveně, jako by celou tu slávu odpracovala na poli, i když jen seděla a usmívala se do objektivu. „Hlavně ať jsou šťastní,“ řekne mi u baru, když si jde pro třetí panák slivovice, kterou si propašovala v kabelce, protože bar nabízel jen „signature koktejly“ s názvy jako „Letní vášeň“ a „Půlnoční slib“.
Těmi koktejly se sice dají čistit odpady, ale barman s pěstěným vousem je míchá s takovou vážností, jako by operoval mozek, a každou skleničku zdobí snítkou rozmarýnu, která vám při každém loku vypíchne oko. Jana prochází kolem, šaty za sebou táhne jako unavený voják prapor, a ani se na nás nepodívá, protože právě teď musí jít „chytat zlatou hodinku“.
Slunce zapadá za obzor s takovou kýčovitostí, že by se za to styděl i malíř pohlednic, a celá ta armáda hostů se poslušně přesouvá na louku, abychom vytvořili špalír se prskavkami. Prskavky smrdí po síře a pálí mě do prstů, ale musíme držet pózu, dokud fotograf nekřikne, že to má, protože bez fotky se prskavky nepočítají.
V ten moment mi to dojde – my nejsme hosté na svatbě, my jsme jen komparz v drahém reklamním spotu na život, který ti dva ve skutečnosti nežijí. Mezi Janou a Honzou zeje propast hluboká jako dluhy, které si na tuhle parádu nasekali, ale na displeji to bude vypadat jako osudová romance roku.
Záchody v téhle stylové stodole jsou kapitola sama pro sebe, betonová stěrka, designová umyvadla, ve kterých se nedá umýt ruka, aniž byste si nepostříkali celé šaty, a všudypřítomná vůně levandulového oleje, který má přebít pach septiku. Potkám tam Janu, jak se opírá o stěnu, boty má hozené v koutě a na patách má krvavé puchýře, které vypadají jako malé vykřičníky.
„Dobrý?“ zeptám se a ona se na mě podívá s takovým výrazem, že se mi na moment zastaví dech, je v tom všechno to zoufalství člověka, který si koupil lístek do první řady na vlastní popravu. „Mám tam jít zpátky, Kájo? Ještě musíme házet kytici a pak je ten debilní kvíz, kde se nás budou ptát, kdo víc prdí,“ hlesne a v hlase jí slyším tu rezignaci, co chutná jako hořký čaj, co tam stál moc dlouho.
„Vyser se na to,“ řeknu jí, ale obě víme, že to neudělá, protože venku čeká padesát lidí, kteří chtějí vidět show, za kterou zaplatili svou přítomností a obálkou s penězi. Upraví si vlasy, které jí slepil lak do jedné nepropustné helmy, nasadí ten svůj „nevěstovský“ úsměv číslo čtyři a vyrazí zpátky do arény.
Zůstanu tam stát sama, koukám se na svůj odulý obličej v zrcadle a slyším, jak zvenku začíná hrát nějaká otřesná coververze hitu od Eda Sheerana, kterou vybral algoritmus pro ideální svatební atmosféru. Cítím, jak mi v břiše leží ten kaviár z papírového tácku jako studený kámen a jak se mi v hlavě točí z toho všeho předstírání, kterému říkáme tradice.
Když o dvě hodiny později odjíždím taxíkem domů a sleduju z okna mizející světla stodoly, uvědomím si, že jsem za celý den neviděla ty dva, jak se na sebe podívají jen tak, bez kamery. Cestou domů si v tramvaji sundám boty a je mi úplně jedno, že na mě lidi koukají, protože ta syrová bolest v nohách je to jediné skutečné, co mi z téhle oslavy lásky zbylo.
Mám na šatech skvrnu od „Letní vášně“ a v kapse zbytek svatebního koláčku, který chutná jako průmyslová marmeláda a falešné sliby. Zítra se vzbudím, otevřu Instagram a uvidím tu nejšťastnější nevěstu na světě, i když vím, že ta holka v koupelně měla ve tváři výraz, jako by jí právě odpadla maska, a strach z toho, co se stane, až zhasnou všechna světla a ona zůstane v té velké posteli s cizím chlapem, se kterým dneska stihla prohodit jen tři věty o počasí.
Svatby už dávno nejsou o spojení dvou lidí, jsou to jen drahé výstavy našich mindráků maskované za štěstí, kde je láska až na posledním místě v seznamu hostů.
Lehám si do postele, v uších mi pořád duní ten tuc-tuc rytmus svatební diskotéky a vím, že tohle divadlo jsem viděla naposledy.
Je mi jich líto, ale víc je mi líto nás, co jsme jim u toho tleskali.
