Článek
Od domu k poliklinice, kde jsem pracovala v účtárně, jsem došla za dvanáct minut. Měřila jsem si to cestou z první prohlídky. U semaforu jsem čekala, před pekárnou obešla frontu a stejně dorazila ke vchodu pro zaměstnance dřív, než jsem čekala.
Byt byl malý, kuchyň se vešla do výklenku a pračka se musela otevírat opatrně. Jenže měl okno do dvora a žádná místnost nesloužila zároveň jako průchod do jiné.
Za posledních osm let jsem se stěhovala třikrát. Jednou majitel prodal byt, podruhé se vracela jeho dcera. Naposledy jsem přijala nájem za městem, protože jsem potřebovala něco rychle. Ráno jsem hlídala návazný autobus a večer nakupovala podle toho, co unesu od zastávky.
Teď mi bylo padesát a měla jsem konečně dost úspor. Počítala jsem výdaje tak dlouho, až jsem jen kontrolovala stejné řádky. Potom jsem majiteli potvrdila zájem za nabízenou cenu.
Na schodech
Podruhé jsem přišla ve čtvrtek. Chtěla jsem přeměřit místo na skříň a pracovní stůl, který zatím opatrovala sestra. Majitel mi předem řekl, že se rozhoduje mezi dvěma vážnými zájemci.
Druhá žena právě odcházela. Na schodech zapínala bundu asi osmileté holčičce. Ta pod paží držela sešit a sledovala moje skládací měřidlo.
„Vy jste ta paní, co chce ten byt?“ zeptala se žena.
Přikývla jsem. Představila se jako Tereza a zeptala se, jestli mám děti. Řekla jsem, že ne.
„My už tady chodíme do školy,“ ukázala na dceru. „Já jsem na ni sama. Kdybychom musely někam daleko, vůbec nevím, jak to udělám s prací.“
Řekla jsem, že to chápu. Dovedla jsem si představit ranní cestu s dítětem, které musí být jinde než já.
Tereza narovnala dceři límec. Chvíli si prohlížela vlastní ruce.
„Vy můžete bydlet kdekoli,“ pokračovala. „Nezvážila byste, že byste to nechala nám?“
Za námi cvakly dveře. Ustoupily jsme sousedovi s nákupem a já se přitiskla ke stěně.
„Musím si to promyslet,“ odpověděla jsem.
Rozepsaná zpráva
Uvnitř jsem přeměřila výklenek, ale čísla si nezapsala. Majiteli jsem tvrdila, že je všechno v pořádku.
Doma jsem otevřela další nabídky. K bytu, který jsem si před hodinou představovala jako svůj, jsem se bála vrátit.
Sestře jsem do telefonu řekla, že možná ještě počkám.
„Na levnější?“
„Ne. Byla tam paní s dcerou.“
Sestra chvíli mlčela. Pak se zeptala, jestli ten byt pořád chci.
„Chci, ale ony ho potřebují.“
„A ty?“
Vysvětlovala jsem jí, že už jsem na dojíždění zvyklá. Slyšela jsem, jak to zní, a přesto dodala, že nemám komu komplikovat život.
Večer jsem majiteli rozepsala zprávu, že svou nabídku stahuji. Nedopsala jsem důvod. Telefon jsem položila do zásuvky a na notebooku vyhledala adresu jiné prohlídky, domluvené na sobotu.
Další možnost
Náhradní byt byl levnější. Z fotografií vypadal světle a makléř psal o dobrém spojení do města.
V sobotu jsem čekala přes půl hodiny na přestup. Autobus jel jinak než ve všední den. Přesto jsem dorazila příliš brzy a dalších dvacet minut postávala před zamčeným domem.
Byt mi nevadil. Měl větší kuchyň než ten první. Jen jsem při pohledu z okna na zastávku začala počítat, který spoj bych musela stihnout po práci.
Zpáteční autobus mi ujel během prohlídky. Další jel až za hodinu.
Když jsem odemkla svůj nájemní byt, byla jsem pryč skoro čtyři hodiny. Prohlídka zabrala dvacet minut, cestování téměř dvě hodiny. Zbytek jsem někde čekala.
Na židli ležela taška s botami do opravny. Vozila jsem ji do práce a zpátky už týden, protože jsem mezi spoji nestíhala zajít k obuvníkovi.
Vytáhla jsem telefon ze zásuvky. Rozepsanou zprávu jsem smazala a napsala jinou: že o původní byt stále stojím. O Tereze jsem se nezmínila.
Vybral mě
Majitel zavolal v pondělí. Rozhodl se pro mě. Měl už ode mě připravené podklady a vyhovoval mu navržený termín.
Poděkovala jsem. Potom se zeptala, jestli to už řekl i druhé zájemkyni.
„Ano, ví to.“
Čekala jsem, jestli dodá něco dalšího. Nedodal. Ani já jsem se nemohla vyptávat, jak hovor probíhal.
Napadlo mě, jestli Tereza od čtvrtka počítala s tím, že ustoupím. Neslíbila jsem jí to, ale také jsem neřekla ne. Své rozhodnutí jsem vysvětlila sestře, majiteli a několikrát sama sobě. Jí ne.
Během vyřizování koupě jsem ještě prohlížela nabídky. Přemýšlela jsem, jestli by některá nebyla vhodná pro Terezu. Neměla jsem na ni kontakt. O její práci ani možnostech jsem kromě několika vět na schodech nic nevěděla. Notebook jsem zase zavřela.
Tři klíče
Při předání jsem dostala tři klíče spojené obyčejným kroužkem. Majitel zkontroloval prázdné skříňky, rozloučil se a já za ním zavřela.
Byla jsem šťastná. Zároveň jsem si vybavila holčičku se sešitem a zastyděla se při pomyšlení, že tam, kam chci postavit stůl, mohla mít postel.
Zkusila jsem si říct, kolik let jsem šetřila. Nepomohlo to tolik, jak jsem čekala.
Otevřela jsem okno do dvora. Pak jsem si vzala měřidlo a dopsala rozměry výklenku. Na seznam věcí k přestěhování jsem přidala stůl. Při posledním stěhování se mi nikam nevešel. Tentokrát jsem pro něj měla místo.
