Článek
Vzduch v naší kanceláři ve druhém patře městského úřadu má stálou konzistenci. Je to hutná směsice prachu z papírových kartoték, levného koberce a nakyslé vůně rozpustné kávy, kterou Jitka od vedlejšího stolu pije z otlučeného hrnku už od osmi ráno. Seděla jsem na své ergonomické židli, jejíž píst už před třemi lety přestal fungovat, a vnímala, jak se mi do stehen zařezává tvrdý plastový okraj sedáku. Moje tělo si za ty roky zvyklo na neustálý mírný diskomfort, který dokonale odrážel stav mého bankovního účtu.
Lidé venku mají o státních zaměstnancích jasnou představu. Vidí nás jako znuděné báby, co si lakují nehty a v půl čtvrté odpoledne jim padla, zatímco se těší z teplého místečka placeného z jejich daní. Nikdo z nich už ale nevidí tu hrubou, škrablavou strukturu šedého svetru, který nosím třetí zimu po sobě, protože na nový prostě nemám. V kříži mi pulzovala tupá bolest, když jsem se natáhla pro další štos formulářů s žádostmi o příspěvek na bydlení.
Jitka zrovna nahlas mlaskla a otevřela plastovou krabičku s obědem. Zápach ohřívaného leča se okamžitě rozlezl po místnosti a mně se sevřel žaludek. Ne z toho jídla, ale z té hmatatelné rezignace, která z jejího počínání sálala. Obě jsme tu seděly, dvě padesátileté ženské s tabulkovým platem, který stačil přesně na to, abychom nezdechly hlady, ale nedovolil nám žít.
Každý měsíc patnáctého nám na účet přistálo tolik peněz, že po zaplacení nájmu, inkasa a jízdenky na MHD zbyla částka, nad kterou by se průměrný manažer jen pohrdavě ušklíbl. Jitka mi zrovna vyprávěla, že máslo v akci zase zdražili o pět korun, a mně se při jejích slovech začaly potit dlaně. Ten lepkavý, studený pot byl mým stálým společníkem vždycky, když se blížil konec měsíce a já musela v obchodě vracet položky z košíku zpátky do regálu.
Pach levného lina a všudypřítomné únavy
Dveře do naší kanceláře se otevřely bez zaklepání. Dovnitř vplula žena, na které bylo od první vteřiny jasné, že do našeho světa umaštěných šanonů nepatří. Kozačky z pravé kůže jemně vrzaly o lino a vzduch okamžitě prořízl těžký, sladký parfém, který dokonale přehlušil Jitčino lečo. Zastavila se před mou přepážkou a hodila na stůl složku s takovou arogancí, až mě sevřel hrudník.
„Jdu si pro to potvrzení, co mi vaše kolegyně minule špatně vypsala,“ prohlásila tónem, jakým se mluví na otravný hmyz. Nádhera. Další manželka nějakého podnikatele, která sice přijela v autě za dva miliony, ale podle papírů je samoživitelka bez příjmů, takže má nárok na sociální dávky. Zatnula jsem svaly na krku, zatímco se mi v ústech hromadily hořké sliny.
Vzala jsem její složku. Okraje papírů byly ostré a při doteku mě lehce řízly do bříška prstu, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Projížděla jsem ty kolonky, kde byly uvedeny nulové příjmy, a v hlavě mi naskočil zůstatek na mém vlastním účtu. Čtyři tisíce dvě stě korun na dvanáct dní do výplaty.
„Tady chybí razítko z úřadu práce,“ řekla jsem a snažila se, aby můj hlas nezněl tak sevřeně, jak jsem se vnitřně nacházela. „Bez toho vám to systém nevezme.“ Žena si povzdechla, opřela se oběma rukama o můj stůl a naklonila se ke mně. Její zlaté náramky u toho tiše zacinkaly, ten zvuk byl ostrý a řezal mě v uších víc než hluk ranní tramvaje.
Začala mi vysvětlovat, že na úřad práce nemá čas, protože musí odpoledne vyzvednout dceru z krasobruslení, a ať to prostě nějak udělám. Mluvila rychle, občas do věty vhodila nějaké cizí slovo, a z její intonace čišelo absolutní přesvědčení, že já jsem jen překážka, kterou si platí z daní, aby ji přeskočila. Moje ruka automaticky sevřela plastové madlo razítka. Byla to jediná zbraň, kterou jsem v tomhle mrňavém světě měla.
Stravenky jako měna za mlčení
„Bohužel, pravidla platí pro všechny stejně,“ odsekla jsem. Ten pocit nepatrné moci mi na vteřinu prohřál hrudník. Byla to ta nejubožejší forma satisfakce, jakou si člověk mohl dopřát, ale byla to moje poslední jistota. Zablokovat jí ten její příspěvek, na který morálně neměla právo, byla moje soukromá msta za ty roky počítání každé koruny.
Žena se narovnala. Očima si mě přeměřila od mých neobarvených odrostů, přes levné brýle z optiky u supermarketu, až po oprýskaný lak na nehtech. Její pohled byl fyzický, jako by mě svlékala donaha. Zhluboka se nadechla, ten drahý parfém mě znovu udeřil do nosu, a usmála se. Nebyl to hezký úsměv.
„Víte, já se vlastně nedivím, že jste tady tak zapšklá,“ řekla a hlas měla najednou ledově klidný. „Sedíte tu za těch svých dvacet tisíc čistého, odpočítáváte minuty do konce šichty a myslíte si, jak hrozně důležitá jste, když máte v ruce to svoje razítko.“ Zmlkla a nechala ta slova viset ve vydýchaném vzduchu kanceláře. Jitka za mnou přestala kousat a nastalo absolutní, hrobové ticho.
Pálilo mě ve spáncích. Ten zvuk byl tak hlasitý, že jsem vlastně neslyšela, co říká dál. Sledovala jsem jen, jak se její rty pohybují, jak shrabuje papíry ze stolu a odchází. Zvuk jejích podpatků dozníval na chodbě ještě dlouho poté, co se dveře zavřely.
Moje prsty stále svíraly to pitomé plastové razítko, až mi klouby zbělely. Neřekla nic, co bych sama nevěděla. Neobjevila žádné velké tajemství. Jen nahlas vyslovila to, co jsem se celou dobu snažila překřičet tím naším falešným úřednickým stavem důležitosti. Byla jsem levná pracovní síla v systému, který spoléhal na to, že nemám odvahu odejít jinam.
Inventura vlastního selhání
Jitka si odkašlala a začala šustit papíry, aby to trapné ticho nějak zaplnila. Neřekla mi ani slovo podpory. Věděla, že ta ženská měla pravdu, a věděla, že by mě jakákoliv útěcha jen ponížila ještě víc. Zbytek směny jsem odseděla s pohledem upřeným do monitoru, přičemž mi do očí pálilo modré světlo z letitého displeje. Moje tělo fungovalo na autopilota – vzít papír, zkontrolovat, orazítkovat, posunout.
Když hodiny na zdi s hlasitým klapnutím ukázaly půl čtvrté, celá budova ožila. Zvedla jsem se a vnímala, jak mi ztuhlé klouby na nohou protestují. Vzala jsem si svou obnošenou tašku a šla se obléknout na toaletu, protože šatnu nám loni zrušili kvůli úsporám na energiích. Vzduch na záchodcích byl nasáklý savem a něčím těžce kovovým, co mi svíralo hrdlo.
Dívala jsem se na sebe do umolousaného zrcadla nad umyvadlem. Viděla jsem strhanou ženskou s kruhy pod očima, co obětovala nejlepší roky života za slib tabulkové jistoty a příspěvek na penzijní připojištění. Tu jistotu, že zítra sem přijdu znovu a budu se tvářit, že mi na tom všem záleží.
Vzala jsem si z věšáku kabát. Než jsem vyšla ven na chodbu, rozhlédla jsem se, jestli tam nikdo není. Rychlým, naučeným pohybem jsem sáhla do držáku, odtrhla velký kus erárního toaletního papíru, úhledně ho složila a strčila si ho do kapsy, abych doma ušetřila pár desítek korun do výplaty.
