Článek
Na desky s notami jsem si tužkou napsala Zuzana, přestože moje jméno bylo i na štítku. Pod ním jsem měla drobnými písmeny poznámku: pomalu, neuhnat konec. Patřila k sólu na koncert ke třicátým narozeninám našeho sboru. Nikdo mi ho neslíbil. To jsem později opakovala všem, hlavně sobě.
Přesto jsem v úterý přišla na zkoušku v halence místo vytahaného svetru. Jako by se o obsazení rozhodovalo i podle toho, jak člověk sedí na skládací židli v učebně základní školy.
Sbormistr nás nechal zazpívat postupně. Mě, Evu a ještě Janu od sopránů. Když jsem skončila, přikývl a něco si poznamenal. Eva nejdřív hledala začátek, ale potom zpívala tak lehce, až jsem přestala sledovat noty.
„Vezme to Eva,“ řekl. „Pro tuhle písničku mi její hlas sedí nejlíp.“
Začala jsem rovnat desky do tašky, ačkoli do konce zkoušky zbývala hodina. Musela jsem je zase vytáhnout. Eva se na mě nepodívala a já byla ráda. Při další skladbě jsem dvakrát obrátila stránku dřív než ostatní.
Místo u okna
Po zkouškách jsme s Evou chodily na čaj do bistra u zastávky. Měly jsme stůl u okna a zvyk stěžovat si na ceny, přestože jsme pokaždé objednaly totéž. Ten večer jsem zamířila rovnou k tramvaji. Doběhla mě s rozepnutou bundou.
„Ty dneska nejdeš?“
„Musím ráno vstávat.“
„Zuzko.“
To oslovení mě rozčílilo víc než rozhodnutí v učebně. Znělo opatrně, jako když se mluví na někoho, kdo se právě pořezal.
„Co mám říct? Že ti to přeju?“
Eva si přitáhla bundu ke krku. „To nemusíš. Ale já to chci zpívat.“
Čekala jsem omluvu, možná dokonce nabídku, že part přenechá mně. Teprve když jsem ji nedostala, došlo mi, co bych po ní vlastně chtěla. Aby se vzdala stejné věci, kvůli které jsem teď sotva polykala.
„Tak ho zpívej,“ řekla jsem.
Tramvaj přijela hned. Nastoupila jsem prostředními dveřmi a až doma zjistila, že mám v tašce její šálu. Před zkouškou mi ji podala, když hledala telefon. Položila jsem ji na botník a nechala ji tam celý týden.
Ve středu jsem u kuchyňského stolu přemýšlela, že ze sboru odejdu. Mohla bych říct, že nestíhám kvůli práci. Jenže v práci se nezměnilo vůbec nic a na zkoušky jsem se až do včerejška těšila. Pračka doprala a já pořád seděla nad studenou večeří.
Na další zkoušku jsem šálu přinesla. Eva poděkovala a uvolnila mi naši obvyklou židli. Sedla jsem si jinam, prý abych líp viděla. Z nového místa mi ve výhledu překážela vysoká Hanka. Po přestávce jsem se vrátila, aniž bych některé z nich něco vysvětlila. Eva posunula své desky, aby se na úzký stolek vešly i moje.
Ještě jednou od začátku
Poslední zkouška byla v pátek, necelé tři týdny po výběru a den před koncertem. V kulturním domě nás sbormistr rozestavil do širších řad. Eva stála šikmo přede mnou, dál než v učebně. Když jsme začaly zpívat, slyšela jsem hlavně Hanku po své pravici.
Eva třikrát propásla nástup. Před jejím sólem jsme my v druhé řadě zpívaly krátkou větu a ona měla pokračovat na stejném tónu. V učebně to zvládala. Tady se nadechla pozdě, potom začala příliš vysoko a zarazila se.
„Promiňte,“ řekla potřetí. Na tvářích měla červené skvrny. Sbormistr nás nechal zopakovat přechod. Dívala jsem se do not a koutkem oka viděla, jak Eva mačká jejich spodní roh.
O přestávce přišla za mnou ke dveřím do předsálí.
„Tady tě skoro neslyším. Mohla bys tu poslední slabiku zazpívat trochu víc ke mně? Když tě slyším, chytím se.“
V první chvíli mě napadlo, že bez mé pomoci třeba znovu zaváhá. Ta představa byla tak příjemná, že jsem se za ni hned zastyděla. Sáhla jsem po kelímku s vodou, abych nemusela odpovědět okamžitě.
„Zkusím to,“ řekla jsem nakonec.
Eva přikývla. Neobjala mě ani neřekla, že jsem nejlepší kamarádka. Vrátila se na místo a narovnala zmačkaný roh. Při dalším pokusu jsem se k ní pootočila. Tentokrát nastoupila správně. Sbormistr nás nechal přechod zopakovat ještě jednou a pak konečně zavřel noty.
V sobotu jsem před koncertem zahlédla v hledišti manžela. Držel kabát na klíně a hledal mě mezi lidmi na pódiu. Když mě našel, zvedl ruku. Odpověděla jsem mu krátkým kývnutím a srovnala si desky.
Když přišla naše věta, Eva stála rovně, oči upřené na sbormistrovu ruku. Poslední slabiku jsem zazpívala směrem k ní, jak jsme se domluvily. Nadechla se a pokračovala. Uprostřed jejího sóla někdo v sále zakašlal. Eva nezaváhala. Zpívala krásně a mně při tom bylo pořád líto, že ten hlas není můj.
Po potlesku jsme se přesunuli do předsálí, kde na stole čekaly chlebíčky a plastové skleničky. Eva ke mně přistoupila s dvěma pohárky vína.
„Pojď si sednout k nám.“
„Dneska ne.“
Chvíli držela oba pohárky před sebou. „Kvůli mně?“
„Asi bych teď nebyla dobrá společnost.“
Manželovi jsem řekla, ať mě nečeká, že se potřebuju projít. Domů jsem šla sama kolem zavřeného papírnictví. V kapse mi zavibroval telefon: sborová zpráva s přihláškou na další sezonu. Doma jsem ji otevřela. Do kolonky jméno jsem napsala Zuzana. Když se mě manžel z kuchyně zeptal, jestli chci čaj, položila jsem telefon na stůl. Přihláška zůstala neodeslaná.
