Článek
S paní Jandovou jsme bydlely na stejném patře skoro dvacet let. Knihy nás sblížily po mém odchodu do důchodu. Já chodila do knihovny, ona měla doma celé police starších románů, které jsem neznala.
Někdy jsme se na chodbě zapovídaly tak dlouho, že mi doma vystydla večeře. Byla jsem zvyklá zaklepat hned, jakmile jsem dočetla poslední stránku.
Vrátila mi celou tašku
Poslední dobou naše hovory vázly. Ptala jsem se na postavy, ale sousedka si je pletla. Jednou řekla, že hlavní hrdinka měla od manžela odejít už na začátku.
Namítla jsem, že by pak nebylo o čem psát. Ona se zasmála, že by jí kratší kniha nevadila. Odpověděla jsem, že všechno přece nemůže být jen lehké čtení.
Za pár dní zazvonila s plátěnou taškou. Přinesla všechny čtyři knihy, které u sebe měla. Když jsem jí nabízela další, řekla, že teď nic nechce.
Tašku mi podala mezi dveřmi. Ani se nezeptala, co právě čtu.
Další týden jsem ji nechávala být. Na chodbě jsme se zdravily, ale já už neklepala. Mrzelo mě, že kvůli jedné poznámce zahodila něco, co jsme měly tolik let společné.
Na stole ležela dětská knížka
Pak jsem u ní zazvonila s miskou, kterou mi půjčila na salát. Pozvala mě dál. Na stole vedle křesla měla rozečtenou dětskou knížku s velkými písmeny.
Zeptala jsem se, jestli čeká vnučku. Zavřela knihu a položila na ni dlaň.
„To čtu já.“
Řekla to tak tiše, že jsem se přestala vyptávat. Po chvíli sama vysvětlila, že ji dlouhé čtení poslední měsíce unavuje. U složitého příběhu se vrací zpátky a ztrácí chuť pokračovat.
Knížku znala z dětství. Mohla ji odložit a při návratu hned věděla, kde je.
Přiznala, že poslední dva romány ode mě nedočetla. Při rozhovorech se snažila odhadnout, o kom mluvím. Když jsem začala obhajovat náročnější knihy, nedokázala mi říct pravdu.
Vzpomněla jsem si na její poznámku o kratším příběhu. Já v ní slyšela pohodlnost. Ona mi přitom zkoušela vysvětlit, co jí přestalo vyhovovat.
Z předčítání byl další úkol
Navrhla jsem, že jí budu číst nahlas. Dlouhé čtení mi nedělalo potíže a ona by si mohla jen sednout a poslouchat. Souhlasila, že to zkusíme příští úterý.
Přišla jsem s románem, který jsem měla rozečtený. Vysvětlila jsem jí začátek a pustila se do další kapitoly.
Zpočátku mě poslouchala. Pak se zeptala na jednu postavu a já jí odpověděla, že to za chvíli vyplyne. Když chtěla mluvit o něčem jiném, založila jsem stránku prstem a čekala, až skončí.
Po hodině jsem odcházela ochraptělá. Ona mi děkovala víc než kdykoli předtím.
Další úterý si připravila čaj, ale knihu na mém klíně sledovala bez nadšení. Když jsem ji otevřela, zeptala se, jestli dnes musíme pokračovat.
Chtěla jsem namítnout, že jinak zapomeneme děj. Zarazilo mě, jak podobně zním jako při našem sporu na chodbě.
Řekla mi, že se těší na návštěvu, jen už nechce celou hodinu tiše poslouchat. Dřív jsme se přece nad knihami hlavně hádaly a povídaly si.
Knihu teď vybíráme obě
Román jsem zavřela. Zůstaly jsme u čaje a zeptala jsem se, co by si chtěla přečíst ona.
Přinesla z police tenkou sbírku povídek. Některé znala, jiné si chtěla připomenout. Vybraly jsme jednu, která měla několik stránek.
Četla jsem jen kousek, když mě přerušila námitkou proti hlavní postavě. Tentokrát jsem knihu položila na stůl. Začaly jsme se přít o to, jestli postava lže, nebo jen nechce být nezdvořilá.
Povídku jsme dočetly až při další návštěvě. Ani jedné nevadilo, že tak krátká věc zabrala dvě odpoledne.
Dál si půjčuju její staré romány. Ona moje nové většinou odmítá a já už v tom nehledám zprávu o našem přátelství.
Minule jsme knihu ani neotevřely. Sousedka mi potřebovala vyprávět o návštěvě syna. Cestou domů jsem si uvědomila, že jsem na čtení vůbec nevzpomněla. Přesto jsem u ní zůstala skoro do večeře.
