Článek
Začnu tím pachem. Naše ložnice voní po levandulové aviváži a drahém bytovém difuzéru, který Lukáš koupil k našemu výročí. Je to těžká, čistá a absolutně neškodná vůně, která se mi usazuje na sliznici a nutí mě dýchat jen velmi mělce, abych se z toho bezpečí nezačala dusit. Lukáš leží vedle mě, otočený na levém boku, a jeho dech má dokonale pravidelný, zklidňující rytmus metronomu.
Jeho dlaň odpočívá na mém boku pod tenkou dekou. Je teplá, s měkkými polštářky na prstech od toho, jak celý den ťuká do klávesnice v advokátní kanceláři. Váha té ruky je lehká, maximálně opatrná, přesně taková, aby mě náhodou neprobudila, kdybych už spala. Moje tělo na ten bezpečný, ohleduplný dotek reaguje naprostou fyzickou paralýzou.
Svaly podél páteře mám stažené do pevných provazů a na zadní straně stehen cítím jemný, mrazivý pot. Mozek mi neustále racionálně opakuje, že jsem v bezpečí, v bytě se splacenou hypotékou na Vinohradech, s mužem, který mi ráno ochotně dělá vajíčka. Ale moje nervová soustava tenhle klidný, láskyplný kontakt nedokáže přeložit jako vášeň. Pro mé tělo je to jen cizí, sterilní tlak na kůži.
Zavírám oči a zkouším se uvolnit, ale okamžitě se propadám do fyzických vzpomínek, které se snažím už tři roky vymazat. Vrací se mi hrubost, která nešla kontrolovat. Vzpomínám si na to, jak mě David kdysi natlačil na studené kachličky ve starém pronajatém bytě v Nuslích. Z jeho bundy tehdy ostře táhl kouř z cigaret a zatuchlé pivo, pach, ze kterého se mi po rozchodu normálně zvedal žaludek.
Když mě chytil za krk, jeho prsty byly tvrdé a nekompromisní, zaryly se mi do kůže tak silně, až mi v uších zalehlo tlakem. Nečekal na jakýkoliv souhlas, neptal se, jestli mi to je příjemné, prostě si vzal ten prostor hrubou silou. A moje tělo, to zvrácené, rozbité zvíře uvnitř mě, na ten hrubý stisk tehdy zareagovalo explozí žhavého tepla v podbřišku.
S Lukášem se milujeme dvakrát týdně, většinou v sobotu ráno a ve středu večer před spaním. Předchází tomu tichá, zdvořilá domluva, jemné hlazení po vlasech a úzkostlivé otázky, jestli netlačí nebo jestli je všechno v pořádku. Snažím se mu vyjít vstříc, vydávám ty správné, očekávané zvuky a pohybuji se v rytmu, který ho uspokojuje. Přitom se musím pevně kousat do vnitřní strany tváře, abych ucítila aspoň nějakou ostrou, skutečnou bolest, která by mě udržela mentálně v přítomnosti.
Dnes u večeře jsme dlouze probírali barvu obkladů do naší nové koupelny. Jedl krémové rizoto, pečlivě žvýkal a ukazoval mi na tabletu vzorníky v zemitých, uklidňujících tónech. Sledovala jsem pomalý pohyb jeho čelistí a najednou jsem v krku ucítila obrovský, nepolykatelný knedlík z té všudypřítomné, dokonalé nudy. Vzala jsem do ruky studenou nerezovou lžičku a palcem tak silně tlačila na její ostřejší okraj, až se mi do kůže vyryl hluboký bílý pruh a prst začal brnět.
„Líbí se ti ta písková?“ zeptal se a podíval se na mě těma svýma neskutečně hodnýma, hnědýma očima. Přikývla jsem, lžíce mi s tichým cinknutím spadla zpátky do porcelánového talíře a já cítila, jak ze mě do podlahy odtéká poslední zbytek životní energie. V tu chvíli jsem naprosto jasně věděla, že si s ním tu koupelnu vyberu, že si ho brzy vezmu a že v té dokonalé pískové vaně pravděpodobně tiše uschnu zaživa.
Lidé v mém okolí s oblibou říkají, že čas vyléčí toxické vztahy, že člověk nakonec dospěje a ocení klid a stabilitu. Lžou, protože si tím sami sobě omlouvají vlastní vyhaslost. Trauma se nevyléčí tím, že ho překryjete čistým, úhledně nažehleným přehozem z Ikey. Zaleze hluboko pod kůži, usadí se ve svalové paměti a navždy přepíše vaše základní nastavení toho, co pro vás znamená vzrušení.
Cítím k Lukášovi obrovskou, sžíravou vinu, která mi každé ráno svírá žaludek. Přinese mi z lékárny prášky, když mám migrénu, a potichu zavírá všechny dveře v bytě, abych se po náročném dni vyspala. Občas ho tajně pozoruji, jak si v předsíni opatrně zavazuje boty, a ptám se sama sebe, proč ho prostě nedokážu milovat tak, jak by si reálně zasloužil. Proč můj poškozený mozek registruje jeho neustálou laskavost jako projev fatální slabosti.
Je to úplně stejné, jako mít nevratně poškozené chuťové pohárky z chemikálií. Když vám někdo léta dává jíst jen pálivé chilli a ostré koření, ze kterého vám slzí oči, přestane vám obyčejný kuřecí vývar chutnat. Přestane pro vás úplně existovat jako jídlo. A můj současný partner je ten nejsprávnější, nejvýživnější vývar na světě, jenže já sedím nad plným talířem a pomalu umírám hlady.
Když dnes Lukáš konečně zhasl lampičku a s tichým povzdechem se otočil na druhý bok, ticho v ložnici začalo být fyzicky nesnesitelně těžké. Slyším vzdálené, hluboké vibrace noční tramvaje, které se přenášejí přes základy starého domu až do mých chodidel pod peřinou. Ten rytmický, tupý otřes mě okamžitě katapultuje do noci, kdy mě David po šílené hysterické hádce vyhodil z auta kousek od refýže.
Stála jsem tehdy v mrazu na chodníku, po tvářích mi tekla rozmazaná řasenka a klepala jsem se tak silně, že mi zuby hlasitě narážely o sebe. Byla jsem na naprostém dně lidské důstojnosti, zničená a vynervovaná do morku kostí. Ale zároveň jsem v každé jedné cévě cítila, že žiju na tisíc procent, napumpovaná adrenalinem a šílenou, destruktivní potřebou, aby se vrátil a strhl mě zpátky na sedadlo.
Lukášův dech vedle mě se mírně prohloubí, svaly se mu uvolní a on přechází do tvrdého spánku. Opatrně stáhnu jeho paži ze svého boku, milimetr po milimetru, abych tu naši dokonalou iluzi funkčního partnerství náhodou nenarušila. Když jeho teplá ruka konečně dopadne na matraci vedle mě, můj hrudník se po dlouhých hodinách dušení volně a zhluboka nadechne.
Posadím se na samotný okraj postele a bosýma nohama se dotknu chladných dřevěných parket. Ten teplotní šok je ostrý a nepříjemný, ale já do něj schválně zatlačím prsty ještě víc, abych si potvrdila svou fyzickou existenci v tomhle sterilním, mrtvém prostoru. Rukou si instinktivně sáhnu na zadní stranu krku, přesně na to místo, kde mi pod vlasy pulzuje hlavní tepna.
Kůže je tam naprosto hladká, neporušená, bez jediného škrábance, zarudnutí nebo otisku cizích zubů. Je to kůže milované a opečovávané ženy, které už dávno nikdo neubližuje a která má před sebou naplánovanou rovnou, sluncem zalitou cestu až do důchodu.
Přejedu si po tom hladkém místě vlastními nehty, nejdříve pomalu, ale postupně s rostoucím, zoufalým tlakem, dokud neucítím jasné štípání. Sleduji jeho klidný spící profil ozářený měsícem a dochází mi ta nejodpornější pravda o mně samotné. Jsem doživotní abstinent, který dostal do ruky křišťálový pohár s tou nejčistší pramenitou vodou, ale každá buňka v mém těle právě teď potají řve po lahvi levné, spálené vodky.
