Článek
Seděl v předsíni na zemi a sundával chrániče z bruslí, které jsem měla odvézt na broušení. Pak je zase nasadil a zastrčil brusle do tašky.
„Mami, já už na hokej chodit nechci.“
Zrovna jsem na telefonu vybírala, který koláč upeču na cestu. Iva od brankáře měla dělat řízky, já něco sladkého. Za týden nás čekal poslední turnaj sezony, dvě noci v hotelu a sobotní večer, kdy jsme si my rodiče mohli sednout bez kontroly hodinek.
„Tak si přes léto odpočineš.“
„Já myslím i teď. Do Jihlavy nechci.“
Položila jsem telefon displejem dolů. Zeptala jsem se, kdo mu co řekl, jestli ho trenér zase posadil a jestli se nepohádal s Kubou. Na všechno zavrtěl hlavou.
„Nebaví mě to už dlouho.“
Vzpomněla jsem si na zrušený trénink před dvěma týdny. Matěj tehdy vyběhl za Filipem ještě v bundě, kterou si nestačil sundat. Já myslela, že ho potěšilo jediné volné odpoledne.
Připomněla jsem mu hotel, který jsem zaplatila, i kluky, kteří s ním počítají. Řekla jsem také, že člověk nemůže odejít pokaždé, když ho něco přestane bavit.
„Kdy jsem ještě od něčeho odešel?“
Na to jsem odpověď neměla. Poslala jsem ho aspoň pověsit mokrý ručník.
U večeře jsem mluvila hlavně já. Vysvětlovala jsem, že po šesti letech přece vydrží ještě jeden víkend. Matěj si vidličkou rozděloval bramboru na stále menší kousky. Když jsem zmínila, kolik sobot jsem kvůli němu vstávala před šestou, odložil příbor.
„Já vím. Ale nevím, kolik jich ještě musím odehrát, aby to stačilo.“
Telefonát beze mě
V úterý jsem mu cestou z práce volala, aby měl v půl páté sbaleno. Řekl, že na trénink nejde. Už mluvil s trenérem.
Zastavila jsem před samoobsluhou.
„Ty jsi mu zavolal sám?“
„Včera. Říkal, že je škoda skončit teď. Ale že mě nutit nebude.“
Chtěla jsem trenérovi okamžitě zavolat také. Pak jsem si představila, jak mu vysvětluju, že synovo rozhodnutí zatím neplatí, protože jsem u toho nebyla.
Večer mi Matěj ukázal zprávu od Kuby. Trenér mohl místo něj vzít Adama, který se původně na turnaj nepřihlásil. Matěj přes Kubu zjistil, že má Adam volno, a požádal ho, ať zavolá trenérovi. Nikomu nic nesliboval. Jen nechtěl, aby po něm zůstalo prázdné místo.
„A co budeš dělat ty?“ zeptala jsem se.
„V sobotu jdu s Filipem ven. Asi na kolo.“
Řekl to lehce, jako by sobota byla obyčejný den, který se dá vyplnit až podle počasí.
Otevřela jsem naši rodičovskou skupinu. Během dne přibylo třicet zpráv o odjezdu, pokojích a jídle. Napsala jsem, že Matěj končí a nepojede. Iva poslala smutný obličej. Někdo se zeptal, jestli tedy nebude koláč.
„Upeču ho,“ odepsala jsem rychle.
Pak jsem dlouho hleděla na vlastní odpověď. Pokoj šel ještě zrušit zdarma, hotel mi slíbil vrátit celou platbu. Tašku už Matěj balit nepotřeboval. Z víkendu mi zůstal slíbený moučník.
Číslo sedmnáct
Ve čtvrtek jsme šli vrátit klubový dres. Vyprala jsem ho zvlášť a složila tak, aby nahoře zůstalo číslo sedmnáct. Matěj ho chtěl vzít do batohu, ale podala jsem mu papírovou tašku. Nechtěla jsem ho odevzdávat zmačkaný.
U skladu výstroje jsem ho pořád držela já. Správce nám otevřel a zeptal se, jestli bude Matěj pokračovat někde jinde.
„Ne. Končím,“ řekl syn.
Správce přikývl, zkontroloval dres a položil ho na hromádku ostatních. Ani se u sedmnáctky nezdržel. Přitom já si pamatovala den, kdy ji Matěj dostal, i to, jak mu tehdy rukávy zakrývaly prsty.
Venku jsem začala hledat klíče, přestože jsem je měla v ruce.
„Můžu si nechat brusle?“ zeptal se Matěj. „Třeba půjdu někdy s klukama na veřejný.“
„Samozřejmě.“
Čekala jsem, že ještě něco dodá. Že mu budou chybět zápasy, kabina nebo aspoň naše ranní zastávky na benzince. Místo toho mi podržel dveře do průjezdu.
„S Ivou se přece můžeš vidět dál,“ řekl.
„To já vím.“
Jenže od rozvodu jsem skoro nikoho jiného nevídala. S kolegyněmi jsme si povídaly v práci, se sestrou po telefonu. Iva věděla, kdy mám strach z výsledků kontroly u mámy, a já poznala, kdy se doma pohádala s manželem. Nemusely jsme si domlouvat schůzky. Stačilo přijet na stadion.
Doma jsem z kalendáře smazala další úterní a čtvrteční tréninky. Do volných políček jsem zatím nic nenapsala.
Na sobotní zápas jsem nakonec přijela sama. Do Jihlavy to od nás bylo hodinu autem, po zápase se dalo pohodlně vrátit. Před odjezdem jsem ze zvyku otevřela lednici a sáhla po šunce na Matějovy svačiny. Zase jsem ji vrátila.
Koláč jsem předala Ivě u vchodu. Na tribuně se posunula, abych se vešla vedle ní. Chvíli jsme mluvily o práci, ale po začátku zápasu už sledovala hlavně svého syna. Jednou jsem se nadechla, že na Matěje zavolám. Překvapilo mě, jak snadno jsem zapomněla, že tam není.
O přestávce přišla zpráva, že se zdrží u Filipa do šesti. Odepsala jsem, ať dá vědět, až vyrazí domů.
Když zápas skončil, Iva si přehodila kabelku přes rameno a zamířila čekat ke kabinám. Zůstala jsem sedět. Nemusela jsem nikomu nést pití ani připomínat, ať si nezapomene čepici. Teprve když kolem mě prošla uklízečka s koštětem, vstala jsem a šla k autu.
