Článek
Jana žije s manželem Tomášem a dospívající dcerou v Pardubicích. S jeho maminkou Boženou se vídají pravidelně, pomáhají si a za patnáct let manželství mezi nimi neproběhla žádná velká hádka. Dárky k narozeninám a Vánocům vybírala většinou Jana. Tomáš by matce koupil kávu a něco dobrého, ona ale chtěla přinést něco, co jí zůstane. Postupně tak přibyly šátky, keramické mísy, sada kořenek i velká skleněná váza, pro kterou Jana před několika lety jela až do obchodu v Hradci. Božena pokaždé poděkovala a dárek si prohlédla.
„Měla jsem pocit, že jí rozumím. Věděla jsem, jaké má doma barvy, co se jí hodí na komodu a který šátek nebude stejný jako ty předchozí. Když manžel říkal, ať to tolik neřeším, připadalo mi, že je k vlastní mámě trochu lhostejný,“ přiznává Jana.
V krabici poznala patnáct let vybírání
Letos v únoru se Božena rozhodla vyměnit velký byt za menší, blíž k centru. Sama si našla pronájem a rodinu požádala o pomoc s balením. Jana přijela v sobotu dopoledne, připravená třídit knihy a balit nádobí. U dveří ale stála otevřená krabice s jejími dárky. Nahoře ležel modrý šátek, pod ním mísy a v papíru byla zabalená váza. Tchyně jí vysvětlila, že si je do nového bytu nevezme, a chtěla vědět, jestli je Jana chce zpátky, než je nabídne někomu dalšímu.
Jana nejprve vytáhla šátek. Pamatovala si, jak jej vybírala k Boženinu zimnímu kabátu, který tchyně stále nosila. Zeptala se proto, jestli se jí vůbec někdy líbil. Božena odpověděla, že barva je hezká, jen šátky skoro nenosí. Pak snacha poznala nepoužitou sadu kořenek. Najednou už neřešila, co se vejde do menší kuchyně. Začala se ptát, zda tchyni někdy udělala radost alespoň něčím.
„Bylo mi trapně, že tam stojím a kontroluju si vlastní dárky. Ale v tu chvíli jsem viděla všechny ty obchody, kam jsem kvůli nim chodila. Ona si potřebovala uvolnit místo a já měla pocit, že mi vrací kus našeho vztahu,“ popisuje Jana.
Božena si přála něco jiného než další věc
Tchyně se snažila vysvětlit, že krabice nebyla připravená jen pro Janu. Sousedce už nabídla křeslo, synovi starý gramofon a část vlastního nádobí odložila také. U dárků se ale bála rozhodnout bez zeptání, aby snachu neurazila ještě víc. Jana namítla, že mohla alespoň někdy říct, co by si přála. Božena jí připomněla poslední narozeniny. Chtěla tehdy společně zajet do Litomyšle, projít si město a dát si oběd. Místo toho dostala servírovací mísu.
Jana si ten rozhovor pamatovala. Proběhl při mytí nádobí a tchyně výlet zmínila ještě dřív, než se jí snacha zeptala na dárek. Jana to tehdy pochopila jako nápad na některou další návštěvu. Později do toho přišla práce, dceřiny závody a obě ženy se k termínu nevrátily. Božena ale dodala, že podobně dopadl i předchozí návrh na výstavu. Snacha jí vždy řekla, že určitě něco podniknou, a na oslavu pak přinesla zabalený předmět.
„Nechtěla jsem, aby to vyznělo, že jí kupuju věci schválně místo času. Jen jsem dárek uměla zařídit sama. U výletu jsem musela hledat sobotu, domlouvat se a odjet na celý den. A taky jsem si myslela, že když říká, že nic nepotřebuje, je to taková ta obvyklá zdvořilost,“ říká Jana.
Velkou vázu nechtěla ani jedna
Nejvíc se Jana zastavila u vázy. Byl to nejdražší dárek, který kdy Boženě pořídila, a při nákupu jí připadal výjimečný. Tchyně jej měla roky postavený na komodě, proto snachu nenapadlo, že ho nechce. Teď se dozvěděla, že na úzký stolek v novém bytě se váza nevejde a květiny do ní Božena téměř nedávala. Jana ji zvedla oběma rukama a zase položila. Doma pro ni také neměla místo. Když tchyně navrhla, ať si ji vezme, když se jí samotné tolik líbila, odmítla.
Následovalo ticho, během kterého si Jana uvědomila, jak snadno sama vyslovila důvod, který před chvílí tchyni nechtěla uznat. Ani ona si nehodlala postavit do obýváku něco velkého jen proto, že to kdysi stálo hodně peněz. Neznamenalo to však, že by vázu náhle přestala mít ráda. Pořád ji mrzelo, že předmět, od něhož tolik čekala, Boženě hlavně zabíral místo. Tchyně zase přiznala, že jej nechávala vystavený i kvůli Janiným návštěvám.
„To mě zabolelo snad ještě víc než ta krabice. Při každé návštěvě jsem se podívala na komodu a byla ráda, že tam váza pořád stojí. Občas jsem se i zeptala, jestli si do ní koupila květiny. Ona dobře věděla, že si toho všímám. Asi bych na jejím místě taky neměla chuť říkat, že ji nejradši uklidím do skříně,“ vzpomíná Jana.
Zpátky si vzala jen to, co chtěla používat
Ten den balení dokončily pomaleji, než plánovaly. Jana si vzala modrý šátek a jednu menší mísu, kterou mohla používat doma. U ostatních věcí Boženě řekla, že je nemusí schovávat ani jí vysvětlovat, komu je dá. Velkou vázu společně vyfotily a snímek poslaly sousedce, která si ji kdysi prohlížela. Ta ji chtěla pro vysoké větve do předsíně. Jana pomohla vázu zabalit, ale při předávání se raději věnovala krabici s knihami.
Doma vyprávěla Tomášovi, co se stalo. Čekala, že jí připomene své návrhy na kávu a čokoládu. Manžel se ale přiznal, že matčino přání výletu také slyšel a dál je neřešil. Dárky nechával na ženě a sám potom připojil jméno na přání. Když Jana začala přemýšlet, co tedy Boženě koupí v květnu, navrhl, aby se jí tentokrát zeptali znovu a odpověď nepovažovali za předběžnou.
„Neměla jsem hned chuť organizovat krásný den. Byla jsem ještě dotčená a pořád jsem se vracela k tomu, proč mi nic neřekla dřív. Pak mi došlo, že něco říkala. Ne tak důrazně jako při stěhování, ale slyšet to bylo,“ dodává Jana.
Tentokrát se domluvily na konkrétní sobotě
O dva týdny později Jana tchyni zavolala a nabídla jí dvě květnové soboty na narozeninovou cestu do Litomyšle. Božena jednu vybrala. Tomáš se výletu nezúčastnil, s matkou si domluvil vlastní narozeninovou návštěvu. Obě ženy tak poprvé po delší době odjely někam samy. Neprobraly celý svůj vztah ani se nevracely ke každému předmětu z krabice. Božena chtěla projít zahrady, Jana navrhla zastávku na kávu a u oběda se zdržely déle, než čekaly.
Jana se během dne několikrát přistihla, že přemýšlí, zda by tchyni neměla ještě něco malého koupit. V obchodě ji zaujala keramická miska, ale nechala ji na polici. „Pořád mám ráda, když můžu něco vybrat a hezky zabalit. To se nezměnilo. Jen jsem si už netroufla rozhodnout, že zrovna tohle jí k narozeninám chybí. Když jsme se vracely, sama se mě zeptala, jestli bychom příště nemohly jet na tu výstavu,“ říká Jana.
Pro další oslavy se domluvily, že se Jana před nákupem zeptá a Božena zkusí odpovědět konkrétněji než tím, že nic nepotřebuje. Krabice při stěhování jim ukázala rozdíl, který u slavnostního stolu snadno přehlížely: pro jednu byl zabalený předmět důkazem pozornosti, pro druhou někdy další věcí, kterou se zdráhala odmítnout. Společný výlet Boženě udělal radost, aniž si z něj musela něco postavit na komodu.
