Článek
Kabina vozu páchla novotou, ostrým chemickým odérem syntetické kůže a ozónu z klimatizace. Seděla jsem na místě spolujezdce a sledovala, jak stěrače tiše a plynule stírají mrholení z obrovského předního skla. Nebyl slyšet žádný motor, jen tiché, vysokofrekvenční bzučení, které mi rezonovalo až někde v zadní části lebky. Kdykoliv jsme dřív jeli naší starou, otřískanou oktávkou, hluk vyběhaného dieselu spolehlivě maskoval fakt, že spolu už dlouhé měsíce nemluvíme.
Tady se neschováte. V téhle sterilní bublině za dva a půl milionu korun byl slyšet každý můj přerývaný nádech.
Mířili jsme po D1 do Brna na naši třetí konzultaci na klinice asistované reprodukce. Ruce jsem měla složené v klíně, prsty zaťaté do hrubé látky mého vlněného kabátu, až mě bolely klouby. Roman seděl vedle mě, oči upřené na dálnici, pravou ruku ležérně položenou na volantu. Každé dvě minuty ale jeho pohled střelil k centrálnímu tabletu, kde běžel graf spotřeby energie.
„Když pojedeme stotřicet, dojedeme do Vystrkova s osmnácti procenty,“ pronesl do ticha a ukazováčkem poklepal na ikonu baterie. „Ale když zpomalím na sto deset a ty si vypneš vyhřívání sedačky, ušetříme dost na to, abychom nabíjeli až v Devíti křížích.“
Slyšela jsem, jak mu v hlase vibruje to známé, analytické vzrušení. Miloval čísla. Miloval optimalizaci. Moje tělo naopak poslední tři roky odmítalo jakoukoliv snahu o systém, neprodukovalo vajíčka v ten správný čas a nereagovalo na hormonální koktejly, za které jsme utratili jmění. Cítila jsem, jak mi pod žebry roste chladná, tvrdá koule vzdoru.
Sáhla jsem na displej a třemi dotyky vyhřívání svého sedadla vypnula.
Zastávka v mrtvém bodě
Sjeli jsme u Humpolce. Venku foukal syrový listopadový vítr, který hnal kapky špinavé vody přes zablácené parkoviště. Roman zaparkoval náš sněhově bílý vůz k mohutnému plastovému stojanu, který blikal modrým světlem. Vystoupil, aniž by se na mě podíval, a já přes okno sledovala, jak s rutinní přesností zapojuje těžký, tlustý kabel do boku auta.
Vůz se nepatrně otřásl a z podvozku se ozvalo hluboké hučení chlazení baterie. Roman otevřel dveře a posadil se zpátky. S sebou přinesl dovnitř pach spálené nafty z projíždějících kamionů, který se na pár vteřin ostře srazil s tou umělou vůní interiéru.
„Musíme tu tvrdnout pětatřicet minut,“ zahlásil a začal rolovat maily na telefonu. „Baterie nebyla dostatečně předehřátá, systém nebere plný výkon. Tohle mě na tom softwaru vytáčí, chybí mu predikce reálných podmínek.“
Dívala jsem se na jeho profil. Na tu ostrou čelist, na čistě oholenou tvář. Věděl naprosto přesně, jak optimalizovat tok iontů v lithiové baterii, ale ani jednou se mě za celou cestu nezeptal, jak mi je před dnešním zákrokem. Moje vlastní baterie byla úplně prázdná, vybitá nekonečnými cykly naděje a následných menstruačních křečí na podlaze koupelny. Ale na to žádná chytrá aplikace neexistovala.
„Romane, já tam dneska nechci jet,“ vypadlo ze mě dřív, než jsem tu myšlenku stihla zastavit. Hlas mi přeskočil.
Zastavil palec na displeji telefonu. Nepodíval se na mě. „Prosím tě, nedělej scény tady na parkovišti. Máme termín u primáře, čekali jsme na něj dva měsíce. Všechno je naplánované.“
„Moje tělo ale není software, který můžeš updatovat, když se ti něco nelíbí,“ řekla jsem a cítila, jak se mi do očí tlačí slzy. Kousla jsem se zevnitř do tváře, až jsem na jazyku ucítila kovovou pachuť krve. Ta fyzická bolest mi pomohla soustředit se, nezačít před ním hystericky vzlykat.
Efektivita prázdnoty
Povzdechl si. Znělo to přesně jako to tiché syčení odfukujících brzd kamionu o pár metrů dál. Zasunul telefon do kapsy a konečně ke mně otočil hlavu. V jeho očích nebyl vztek, jen hluboké, unavené opovržení nad tím, že musí řešit něco tak neuchopitelného a neefektivního, jako jsou moje emoce.
„Podívej se na to logicky, Gabčo. Investovali jsme do toho procesu čas i prostředky. Klinika má šedesátiprocentní úspěšnost u žen tvého věku, pokud dodrží protokol. Ty ten protokol teď chceš narušit jen proto, že máš nějaký svůj splín.“
Použil slovo investice. Použil ho v souvislosti s dítětem, které jsme se snažili počít, stejně jako ho použil před měsícem, když bez mého vědomí podepsal leasingovou smlouvu na tohle auto. Tvrdil, že to dělá pro naši rodinu, abychom do budoucna jezdili bezpečně a ekologicky. Ve skutečnosti si jen pořídil další složitý mechanismus, který mohl plně kontrolovat.
Otevřela jsem dveře. Studený vítr mě okamžitě udeřil do tváře a zalezl mi pod oblečení. „Jdu si pro kafe,“ zahučela jsem a práskla za sebou těžkými dveřmi dřív, než stihl cokoliv říct.
Kráčela jsem přes špinavý asfalt k prosklené budově benzinové pumpy. Míjela jsem obrovské tahače, ze kterých odkapávala špína. Připadala jsem si jako vetřelec. Koupila jsem si předražené americano v papírovém kelímku. Stála jsem u ušmudlaného pultíku vedle stojanu se sušenkami, svírala ten horký karton oběma rukama a snažila se do těch promrzlých, ztuhlých prstů dostat aspoň trochu tepla.
Skrz polepené sklo pumpy jsem viděla na naše auto. Svítilo v té šedi jako kosmická loď. Roman vystoupil. Přešel k přední kapotě a papírovým kapesníkem pečlivě stíral hmyz, který se přilepil na masku. Jeho pohyby byly klidné, metodické. Záleželo mu na tom lesku víc než na čemkoliv jiném.
V ten moment se mi to v hlavě všechno poskládalo. Zoufale toužil po dítěti ne proto, že by chtěl být tátou. Chtěl další projekt. Chtěl dokonalého potomka, kterého by mohl formovat, měřit jeho úspěchy a vystavovat ho okolí stejně jako to předražené auto. A já byla jen nefunkční inkubátor, výrobní linka, která neustále hlásí chybové kódy a zdržuje celou produkci.
Plně nabito a nikam nejedeme
Vrátila jsem se k autu ve chvíli, kdy cvaknul zámek v nabíjecím kabelu. Roman ho vytáhl ze zásuvky, jeho tlustá guma se plazila po mokré zemi jako mrtvý had. Uložil ho do kufru a sedl si za volant.
Otevřela jsem dveře spolujezdce, ale nenastoupila jsem. Zůstala jsem stát venku, opřená předloktím o chladnou střechu vozu. Kelímek s nedopitou kávou jsem držela v ruce.
„Máme devadesát procent, to nám do Brna a zpátky hodí s obrovskou rezervou,“ řekl spokojeně a už mačkal tlačítko pro start. Displeje se rozsvítily a auto tiše ožilo. „Nasedej, už takhle máme čtvrt hodiny zpoždění.“
Podívala jsem se na jeho tvář ozářenou modrým světlem z monitoru. Byl to cizí člověk. Robot, který si pletl život s tabulkou v Excelu.
„Já s tebou do Brna nejedu, Romane,“ řekla jsem normálním, klidným hlasem. Vítr mi cuchal vlasy, ale uvnitř mě se po měsících konečně rozhostil naprostý klid. „A vlastně s tebou nejedu už nikam.“
Zíral na mě skrz stažené okénko. Nechápal to. Jeho mozek nedokázal zpracovat proměnnou, kterou neměl zadanou v rovnici. „Co to plácáš za nesmysly? Pojď dovnitř, je tam zima.“
Pustila jsem kliku. Krokem jsem couvla od vozu. „Odvezu se autobusem zpátky do Prahy. Pro zbytek věcí si přijedu zítra, až budeš v práci.“
Nečekala jsem na jeho odpověď. Otočila jsem se a pomalu kráčela k nedaleké autobusové zastávce u hlavní silnice. Za zády jsem slyšela, jak na mě přes okénko něco volá, ale neotočila jsem se. To nejtišší auto na světě ho nakonec nechalo samotného s jeho vlastním ozvěnou.
