Článek
„Mami, a kde jsi byla ty?“
Eliška seděla vedle mě na gauči a prstem posouvala fotky v mém telefonu.
Chtěla vidět, jak vypadala jako miminko, a tak jsme se dostaly až k našemu prvnímu společnému výletu do zoo.
Na jedné fotografii spala v kočárku.
Na další ji manžel držel před výběhem se žirafami.
Pak seděla tátovi na ramenou.
Pak jedla něco, co podle oranžové skvrny kolem pusy nejspíš bývala mrkev.
„Tady je táta.“
„Jo.“
Posunula další fotografii.
„A tady taky.“
„Ano.“
Ještě jednu.
„A ty?“
„Co já?“
„Kde jsi byla ty?“
Usmála jsem se.
„Někdo vás přece musel fotit.“
Eliška se zamračila.
„Takže jsi tam byla?“
„Samozřejmě.“
„Ale nejsi tam.“
Pak pokračovala v prohlížení, jako by se nic nestalo.
Já už ne.
Po jejím narození jsem přibrala jedenáct kilo.
Samotné číslo mi první měsíce připadalo směšně nepodstatné.
Řešila jsem, jestli dost pije.
Proč nechce spát.
Jestli je normální, že celé odpoledne brečí.
Jestli dělám něco špatně.
Moje břicho tehdy opravdu nebylo hlavní problém.
Jenže měsíce ubíhaly.
Eliška začala sedět.
Lézt.
Chodit.
A já stále čekala na okamžik, kdy budu zase vypadat „jako já“.
Ani pořádně nevím, co jsem tím myslela.
Asi sebe před dítětem.
Jenže ta žena měla víc času, méně kruhů pod očima a kalhoty o dvě čísla menší.
Fotit jsem se přestala postupně.
Nejdřív jsem jen kontrolovala každou fotografii.
„Ukaž.“
Manžel mi podal telefon.
„Ježiš.“
„Co?“
„Podívej se.“
„Dívám se.“
„Smaž to.“
„Proč?“
„Prostě to smaž.“
Po nějaké době se přestal ptát.
Když jsme někam šli, automaticky jsem vytahovala telefon já.
Bylo to praktické.
Tak jsem si to alespoň vysvětlovala.
Měla jsem lepší mobil.
Uměla jsem najít hezčí úhel.
Věděla jsem, kdy zmáčknout spoušť.
A hlavně jsem byla bezpečně na druhé straně objektivu.
O Vánocích jsem fotografovala Elišku s manželem.
Na narozeninách Elišku s babičkou.
Na dovolené tátu s dcerou u vody.
Když někdo řekl, že uděláme společnou fotku, většinou jsem našla důvod, proč z ní zmizet.
„Já vás vyfotím.“
Někdy jsem šla pro pití.
Jindy jsem tvrdila, že mám mastné vlasy.
Nebo že se převléknu a pak se vyfotíme.
Pak už se samozřejmě nefotilo.
Nejhorší na tom bylo, že mi to nepřipadalo smutné.
Naopak.
Měla jsem systém.
Na fotografii jsem nemohla vypadat špatně, pokud jsem na ní nebyla.
A pak se mě Eliška zeptala, kde jsem byla.
Ten večer jsem si lehla do postele a místo knihy otevřela galerii.
Začala jsem rolovat.
Poslední Vánoce.
Eliška u stromku.
Manžel s Eliškou.
Babička s Eliškou.
Já nikde.
Léto.
Lipno.
Na jedné fotografii staví Eliška s tátou hrad z písku.
Na další sedí společně na molu.
Pak zmrzlina.
Pak výlet.
Zase nic.
Rolovala jsem dál.
Třetí narozeniny.
Druhé.
První.
U dortu jsem nebyla.
Na fotografii s balónky jsem nebyla.
U prvního vánočního stromku jsem nebyla.
Pak jsem si všimla jednoho snímku.
Eliška měla asi osm měsíců a seděla na dece v našem starém obýváku.
V rohu fotografie byla moje ruka.
Jen ruka.
Podávala jsem jí chrastítko.
Přiblížila jsem obrázek dvěma prsty.
Byla jsem tam.
Celou dobu.
Jen jsem se vždycky postarala o to, aby ze mě na fotografii zůstalo co nejméně.
Začala jsem hledat společnou fotku z jejího prvního roku.
Jednu normální.
Takovou, kde držím svoji dceru a obě jsme vidět.
Projela jsem leden.
Únor.
Březen.
Našla jsem fotografii z porodnice.
Unavená, oteklá, s Eliškou na hrudi.
Pak dlouho nic.
Další společná byla skoro o deset měsíců později.
Seděla jsem na lavičce v zimní bundě a někdo nás vyfotil z dálky.
Deset měsíců.
Skoro celý první rok mého dítěte jsem byla všude a současně nikde.
Telefon jsem položila na peřinu.
Najednou jsem si vzpomněla na něco úplně banálního.
Když byla Eliška malá, strašně ráda mi usínala na hrudi.
Ležela jsem na gauči, bála se pohnout a často jsem potřebovala na záchod tak moc, až mě bolelo břicho.
Tehdy mi to připadalo nekonečné.
Dnes už bych si skoro nedokázala vybavit, jak se její malé tělo na mně cítilo.
A neměla jsem jedinou fotku.
Ne proto, že by nás nikdo nemohl vyfotit.
Ale protože bych se na ní možná nelíbila sama sobě.
Druhý den jsem Elišku vyzvedla ze školky.
Měla špinavé legíny a pod čepicí úplně zpocené vlasy.
Já měla starý kabát, nenamalované oči a culík, který už ráno nebyl žádná sláva.
Normálně bych v takovou chvíli na fotografii ani nepomyslela.
Tentokrát ano.
„Uděláme si fotku?“
„Proč?“
„Jen tak.“
Přitiskla se ke mně.
Zapnula jsem přední kameru.
A okamžitě jsem to viděla.
Bradu.
Unavené oči.
Vlasy.
Kabát.
To známé nutkání telefon sklopit přišlo úplně automaticky.
„Počkej,“ řekla jsem.
Eliška se ode mě odtáhla.
„Co je?“
„Nic.“
Znovu jsem telefon zvedla.
„Tak pojď.“
Udělala jsem jednu fotografii.
Pak druhou.
Na té první jsem měla zavřené oči.
Na druhé jsem se smála, protože Eliška přesně při focení řekla, že mám studený nos.
„Ukaž.“
Podala jsem jí telefon.
Automaticky jsem chtěla první fotku smazat.
Eliška ukázala právě na ni.
„Tahle je nejlepší.“
„Vždyť tam mám zavřené oči.“
„No a?“
„Tak proč se ti líbí?“
Pokrčila rameny.
„Protože mě držíš.“
Fotografii jsem nesmazala.
Ani jednu.
Nezačala jsem se od té chvíle nadšeně fotografovat.
Pořád existují dny, kdy se sama sobě na snímku nelíbím.
Někdy požádám manžela, aby udělal ještě jednu.
Někdy opravdu nějakou smažu.
Ale už automaticky neodcházím, když někdo vytáhne telefon.
Na Eliščiných pátých narozeninách jsem seděla vedle ní, když sfoukávala svíčky.
O Vánocích jsme nastavili telefon na knihovnu a použili samospoušť.
A z Lipna máme letos fotografii, na které stojíme na molu všichni tři.
Vítr mi tam fouká vlasy přes obličej a tričko se mi vyhrnulo přesně tak, jak bych si dřív nepřála.
Eliška ji má ráda.
Má ji dokonce vytištěnou ve svém pokoji.
Nedávno jsem se jí zeptala, proč si vybrala právě tuhle.
Chvíli na ni koukala.
„Protože jsme tam všichni.“
A tím pro ni byla celá věc vyřízená.
Já se ještě pořád učím dívat se na ty fotografie stejně jako ona.
Méně na břicho.
Méně na vlasy.
Méně na to, jestli mi zrovna sluší kalhoty.
A víc na to, kdo na nich stojí vedle mě.
