Článek
„Ani, tohle prosím smaž.“
Dcera seděla na koberci v obýváku s mým starým telefonem v ruce.
Naklonila jsem se přes její rameno.
Na displeji byla naše kuchyň.
Dva hrnky od snídaně.
Otevřená marmeláda.
Drobky.
Utěrka zmuchlaná u dřezu.
V pozadí sušák s prádlem.
„Proč?“ zeptala se.
„Protože je tam strašný nepořádek.“
Anička si obrázek ještě jednou prohlédla.
„Kde?“
Podívala jsem se na ni.
Myslela to vážně.
Bylo jí sedm a poslední týdny fotografovala všechno, co se nehýbalo.
A často i to, co se hýbalo.
Začalo to starým telefonem, který manžel našel v zásuvce.
Měl prasklý displej, baterie byla téměř mrtvá a bez SIM karty už ho nikdo nepotřeboval.
„Můžu ho mít?“ zeptala se Anička.
Dostala ho jako fotoaparát.
První dva dny existoval v její galerii téměř výhradně náš kocour.
Kocour spící.
Kocour sedící.
Kocour zepředu.
Kocour zezadu.
Detail kocourova ucha.
Pak zřejmě došla k názoru, že svět nabízí i jiná témata.
Začala fotografovat nás.
Manžela při vaření.
Mladšího bratra Matěje v pyžamu.
Sebe v zrcadle výtahu.
Mě.
„Aničko, nefotografuj mě teď.“
„Proč?“
„Protože jsem právě vstala.“
„No a?“
„Prostě ne.“
Fotila také náš byt.
A to mi vadilo snad ještě víc.
Na jejích fotografiích totiž náš domov nikdy nevypadal tak, jak jsem měla pocit, že by měl vypadat.
Anička nefotila obývák pět minut poté, co jsem ho uklidila.
Vyfotila ho ve chvíli, kdy na podlaze leželo Lego.
Když přes opěradlo pohovky viselo oblečení.
Když na stole stály hrnky.
Když byl život zrovna uprostřed používání.
„Proč nevyfotíš pokojíček, když ho máš uklizený?“
„Protože teď tam nic není.“
To byla podle ní naprosto dostačující odpověď.
Podle mě nebyla.
Nevím, odkdy jsem začala mít pocit, že domov musí být připravený na pohled někoho cizího.
Možná jsem to měla od mámy.
Každou sobotu dopoledne jsme uklízeli.
A vždycky přišla stejná věta:
„Co kdyby někdo přišel.“
Jako dítě jsem si někdy představovala toho záhadného člověka, který jednoho dne opravdu zazvoní a okamžitě zkontroluje horní část lednice.
Nepřišel nikdy.
Přesto jsem stejnou větu o dvacet let později skoro říkala svým dětem.
Jen jsem ji trochu modernizovala.
„Takhle to přece nemůže vypadat.“
Nemohlo.
Nevěděla jsem přesně proč.
Prostě nemohlo.
Před návštěvou jsem chodila bytem s košem na prádlo a házela do něj všechno, co nebylo na správném místě.
Hračky.
Mikiny.
Papíry.
Nabíječky.
Pak jsem koš odnesla do ložnice a zavřela dveře.
Manžel tomu říkal naše expresní uklízecí služba.
Mně to vtipné moc nepřipadalo.
Jednu sobotu jsme dělali palačinky.
Manžel stál u sporáku.
Matěj seděl na kuchyňské lince a tajně ujídal marmeládu.
Já hledala čistý talíř, protože jsme jich dokázali během dopoledne nějakým záhadným způsobem spotřebovat skoro všechny.
Anička přišla s telefonem.
Cvak.
„Aničko.“
Cvak.
„Nefotografuj ten nepořádek.“
„Já fotím tátu.“
„Tak ho vyfoť z druhé strany.“
„Proč?“
Protože z druhé strany nebyl vidět dřez.
To jsem neřekla.
„Jen tak.“
O pár minut později mi fotografii ukázala.
Manžel držel pánev.
Matěj se na ní smál s marmeládou na nose.
Za nimi byla mísa s těstem, otevřená mouka a hromada nádobí.
„Tohle nikam neposílej.“
„Já to nikam neposílám.“
„Tak proč to fotíš?“
Podívala se na mě překvapeně.
„Abych to měla.“
Fotografie zůstala v telefonu.
Stejně jako stovky dalších.
Jednou zachytila obývák v okamžiku, kdy jsme na zemi stavěli obrovské město z kostek.
Když mi fotku ukázala, první jsem viděla koš s prádlem v rohu.
Pak papírek od sušenky pod stolem.
Pak svoji mikinu na pohovce.
Teprve potom jsem si všimla metrové věže uprostřed pokoje.
„Tu postavil Matěj,“ oznámila pyšně.
Samozřejmě.
Kvůli tomu snímek vznikl.
Jen já jsem se nejdřív prohlédla přes celý nepořádek, než jsem našla to, co fotografovala ona.
Jednou mě vyfotila večer.
Seděla jsem na koberci opřená o pohovku.
Měla jsem tepláky, vytahané tričko a vlasy stažené gumičkou.
Vedle mě ležela hromada čistého prádla.
Na zemi kostky.
Na stole dva hrnky.
„Ani.“
„Co?“
„Říkala jsem ti, ať mě takhle nefotíš.“
Přiběhla.
„Ale tahle je hezká.“
„Tahle?“
Podívala jsem se na sebe.
Nevypadala jsem podle svého názoru ani trochu hezky.
Vypadala jsem unaveně.
„Co se ti na ní líbí?“
Anička ukázala na displej.
„Jak se směješ.“
Až tehdy jsem si všimla svého obličeje.
Opravdu jsem se smála.
Dívala jsem se mimo objektiv někam doleva.
„Čemu jsem se smála?“
„Matěj měl ty ponožky na rukách.“
Vzpomněla jsem si.
Syn si navlékl moje ponožky jako rukavice a snažil se s nimi postavit věž.
Byla to úplná hloupost.
Smáli jsme se snad deset minut.
Na ten večer bych si bez fotografie nejspíš už nikdy nevzpomněla.
Když jsem se ale na snímek podívala poprvé, nic z toho jsem neviděla.
Viděla jsem prádlo.
O pár týdnů později slavila moje máma narozeniny.
Napadlo mě nechat jí vytisknout několik fotografií dětí.
„Ani, vybereme nějaké tvoje fotky?“
To byl samozřejmě nejlepší návrh, jaký ten den slyšela.
Sedly jsme si spolu na gauč.
Otevřela galerii.
Bylo tam přes tisíc snímků.
Kocour stále tvořil přibližně třetinu.
Pak přišel Matěj.
Stromy.
Škola.
Kamarádka.
Detail louže.
Naše kuchyň.
„Tu ne.“
„Proč?“
„Ani, vždyť tam máme úplný binec.“
Posunula dál.
Manžel a Matěj pod dekou na gauči.
Vedle nich na stolku hrnek a miska od popcornu.
„Tahle je hezká,“ řekla jsem.
Anička ji označila.
Další.
Palačinky.
„Tu ne.“
„Tu chci.“
„Mamce přece nebudeme tisknout špinavou kuchyň.“
Anička se zamračila.
„Ale tam je táta.“
Pokračovaly jsme.
Najednou se objevila fotografie, kterou jsem neznala.
Ležela jsem na pohovce.
Matěj spal na mně.
Měl hlavu položenou pod mojí bradou a jednu nohu vystrčenou zpod deky.
Já měla zavřené oči.
Na konferenčním stolku stál hrnek s čajem.
Vedle něj krabička léků a papírové kapesníky.
Okamžitě jsem věděla, kdy to bylo.
Byla jsem nemocná.
Pamatuji si ten den hlavně jako katastrofu.
Manžel musel zůstat déle v práci.
Měla jsem horečku.
Děti byly doma.
Objednala jsem pizzu, protože jsem nezvládla uvařit.
Matěj odmítal odpoledne spát.
Anička se dívala déle na pohádky, než jsem jí běžně dovolovala.
Večer jsem měla pocit, že jsem celý den vůbec nezvládla.
A právě z toho dne existovala tahle fotografie.
„Kdy jsi to fotila?“
„Když Matěj usnul.“
Podívala jsem se na snímek znovu.
Na stole byl nepořádek.
Na zemi krabice od pizzy.
V rohu pohozená dětská deka.
Přesně ten druh fotografie, který bych normálně okamžitě smazala.
„Proč jsi to fotila?“
Anička se ke mně přitiskla.
„Protože byl malej.“
„Kdo?“
„Matěj.“
Ukázala na něj.
„Jak na tobě spal.“
To bylo všechno.
Pro ni to nebyl den, kdy máma nezvládla domácnost.
Nebyl to den s pizzou, neuklizeným stolem a příliš dlouhou pohádkou.
Byl to den, kdy její malý bratr usnul mámě na hrudi.
Najednou jsem chtěla vidět další.
Ne byt.
Fotografie.
Palačinky.
Manžel se na nich smál.
Marmeládu měl nakonec na nose nejen Matěj, ale i Anička.
Obývák s kostkami.
Metrová věž.
Hromada prádla.
Já se směju synovi s ponožkami na rukou.
Fotografie po nedělním obědě.
Čtyři prázdné talíře a naše ruce na stole.
Záběr z chodby.
Deset párů bot.
Mezi nimi Anička klečí a zavazuje tkaničku Matějovi.
Celé týdny jsem se na její snímky dívala a viděla důkazy, že něco nestíhám.
Ona si mezitím ukládala důkazy, že jsme byli spolu.
Pro babičku jsme nakonec vytiskly dvacet fotografií.
Ani jednu jsem Aničce nezakázala.
Dokonce ani tu s pizzovou krabicí.
Máma ji měla ze všech nejraději.
„Podívej, jak je tam Matýsek maličký,“ řekla.
Krabice od pizzy si nevšimla.
Samozřejmě.
Anička dál fotografuje.
A já dál uklízím.
Zázračně jsem se nezměnila v člověka, kterému je jedno, jestli jsou tři dny hrnky na stole.
Pořád mě vytáčejí ponožky vedle koše.
Pořád rovnám polštáře.
A když čekáme návštěvu, občas stále použiju koš a zavřené dveře ložnice.
Jen už nejsem nervózní pokaždé, když Anička namíří telefon do místnosti, která zrovna nevypadá dokonale.
Minulou neděli jsme snídali dlouho.
Na stole zůstaly skořápky od vajec, hrnky, otevřené máslo a rozdrobený rohlík.
Anička vytáhla telefon.
Automaticky jsem se nadechla.
Málem ze mě vyšlo moje obvyklé:
„Počkej, aspoň to trochu uklidím.“
Neřekla jsem nic.
Cvak.
„Ukaž.“
Na fotografii byl opravdu nepořádek.
A také Matěj, který manželovi kradl kousek vajíčka.
Manžel se smál.
Já jsem držela hrnek oběma rukama.
V okně byl slabě vidět Aniččin odraz s telefonem před obličejem.
Čtyři lidé u jednoho stolu.
Drobky jsem tentokrát zahlédla až potom.
