Článek
Milada přišla hned druhý den po otevření. Objednala si cappuccino a zeptala se, jestli by u mě mohly s kamarádkami ve středu plést. Ukázala jsem jí tři větší stoly u oken. Tehdy jsem si neuměla představit, že je někdy zaplní někdo jiný.
První týdny byly ženy často jedinými odpoledními hosty. Dopíjely kávu, já utírala čistý pult a poslouchala, jak se přou o délku rukávu. Když se mi srazila náplň do dortu, Milada ho ochutnala a řekla, že ho mám dát do skleniček a přestat se tvářit, jako by někdo umřel.
Prodala jsem všechny porce.
Po roce už přicházely ve dvě a odcházely před šestou. Osm žen si rozložilo návody, klubka a tašky přes tři stoly. Některé si daly druhou kávu nebo něco sladkého, jiné zůstaly celé odpoledne u jednoho espressa a vody z kohoutku. Poslední volný stolek byl pro dva.
Jednou přišli rodiče se dvěma dětmi. Rozhlédli se, poděkovali a vycouvali zpátky na ulici. Milada je zahlédla.
„My bychom se zmáčkly,“ řekla.
Jenže rodina už byla pryč. Když o týden později přišly čtyři kolegyně s mokrými deštníky, požádala jsem ženy, aby jeden stůl uvolnily. Udělaly to ochotně, ale trvalo několik minut, než posbíraly jehlice a rozmotaly přízi zachycenou kolem židle. Kolegyně zatím zůstaly stát u dveří.
Večer jsem sečetla středeční účtenky. Pak jsem si spočítala, kolikrát jsem během jejich návštěvy nabízela další objednávku a cítila se přitom jako někdo, kdo kazí návštěvě pohodlí.
Sto dvacet korun
Další středu jsem jim to řekla, ještě než vytáhly pletení.
„Od příště budu u těchhle dlouhých rezervací potřebovat útratu aspoň sto dvacet korun na osobu. A jeden velký stůl musí zůstat volný.“
Milada si sundala brýle.
„Takže vstupné?“
„Ne. Počítá se do toho všechno, co si dáte.“
„Já dvě kávy nevypiju,“ ozvala se Věra.
Řekla jsem, že může mít čaj nebo zákusek. Hned jsem slyšela, jak to zní. Jako bych dospělé ženě radila, co má sníst, aby směla zůstat sedět.
Milada připomněla, že ke mně chodily, když tu bývalo prázdno. Přikývla jsem. Ostatní mlčely a mně se chtělo dodat, že pro ně samozřejmě udělám výjimku. Místo toho jsem vzala jejich objednávky.
Odpoledne proběhlo skoro normálně. Jen když jsem se zeptala na další kávu, Věra ukázala na svůj hrnek a řekla: „Já už mám splněno.“ Dvě ženy se zasmály. Usmála jsem se také a odešla za pult.
Příští středu jsem ve čtvrt na dvě srazila dva stoly k sobě. Ve dvě nikdo nepřišel. Ve tři jsem Miladě napsala, jestli je všechno v pořádku.
Odpověděla až večer. Domluvily se jinak, ať jim už místo nedržím.
Ten den si k velkému stolu sedli jen dva studenti. Nad notebookem si rozdělili konvici čaje. Při placení mi poděkovali, že je tu takový klid.
O ulici dál
V pátek jsem nesla do knihovny knížky. Už na schodech jsem poznala Miladin smích. Ženy seděly v místnosti vedle půjčovny, u dlouhého stolu, který jindy sloužil besedám. Na parapetu stála termoska.
První mě uviděla Věra. Zamávala jehlicí.
Milada vyšla na chodbu. Vysvětlila mi, že jim knihovnice nabídla místnost na dvě hodiny, pokud zrovna nebude program. Dnes si ji přišly vyzkoušet, od příštího týdne se zase sejdou ve středu. Každá si přinese vlastní hrnek a po sobě uklidí.
„Tak jste našly lepší místo,“ řekla jsem.
„Levnější. Pro některé z nás je to rozdíl.“
Podívala jsem se přes její rameno. Na stole ležela rozepletená dětská vesta, kterou jsem znala už od lemu. Napadlo mě zeptat se, jestli se aspoň staví na kávu. Nezeptala jsem se.
Cestou zpátky jsem se zlobila na knihovnu, na termosku i na sebe. Před výlohou jsem chvíli hledala klíč, místo abych vešla. Uvnitř čekala přepravka mléka, kterou mi dodavatel nechal u pultu.
Večer jsem Miladě zavolala. Nabídla jsem jim ve středu jeden stůl od dvou do půl čtvrté. Minimální útrata by zůstala, po půl čtvrté bych ale místo potřebovala pro další hosty.
„Řeknu jim to,“ odpověděla.
Neslibovala návrat a já se tentokrát nepokoušela nabídku ještě vylepšit.
Za dva týdny přišla s Alenou. Dvě kávy a dva koláče, každá za sto třicet korun. Milada položila peněženku na stůl hned po objednávce. Dělala to teď pokaždé a já si na to nemohla zvyknout.
Časem začalo ve středu odpoledne přicházet víc lidí. U jednoho stolu sedávaly ženy s pletením, u druhého někdo jedl pozdní oběd. Občas bylo plno, jindy jsem zbytečně pokukovala po dveřích. Jednou dorazila skupina až ve čtyři a já ji konečně měla kam posadit bez přesouvání klubíček.
Alena při další návštěvě stáhla při oblékání z jehlice několik ok. Milada už měla kabát, ale zase si sedla a vzala jí pletení z rukou. Podívala se na hodiny.
„Máme ještě pět minut.“
U vitríny si mladý muž vybíral zákusek pro přítelkyni a já mu popisovala náplně. Když jsem se vrátila ke kávovaru, Milada se něčemu zasmála. Přes syčení páry jsem nerozuměla čemu.
