Článek
Vzduch v kuchyni stojí. Voní po sádle, přepálené cibulce a po čisticím prostředku s citronovou vůní. Tomáš sedí u stolu s kostkovaným ubrusem a dokrajuje poslední kousky vepřového masa. Nůž skřípe o starý talíř s oprýskaným zlatým lemem.
Já sedím naproti němu. Prsty si mnou okraj plátěného ubrousku. Jsem plná. Mám pocit, že jestli sním ještě jediné sousto, tak se pozvracím přímo na ten ubrus. Tchyně Zdena stojí u dřezu, zády k nám, a drhne hrnce. Voda teče naplno.
„Dojdi ještě pro ty okurky do spíže, Jani,“ prohodí přes rameno. Je to spíš povel než prosba. Zvednu se od stolu. Nohy mám najednou strašně těžké. Židle hlasitě zavrže na linu. Jdu pomalu do chodby.
Na chodbě je zima. Dům je starý, s tlustými zdmi, které drží chlad i na jaře. Všude voní naftalín z obnošených kabátů a navlhlé boty. Na zemi leží vydrolená zaschlá hlína. Tma je tu hustá a lepkavá.
Zavřu za sebou bílé dveře od kuchyně. Ocitnu se v tichu, které přerušuje jen tlumený zvuk puštěné vody přes zeď. Šátrám rukou po zdi a hledám vypínač. Než ho nahmatám, uslyším kroky. Těžké, šoupavé kroky v domácích pantoflích.
„Ale, kampak se nám schováváš?“ ozve se chraplavý hlas. Tchán Jindra. Zastaví se v šeru těsně za mnou. Cítím z něj slivovici, kterou popíjel už před obědem, a ostrý pach starého potu smíchaného s kolínskou.
Otočím se k němu. Stojí tak blízko, že se musím zády opřít o dřevěné dveře spíže. „Jdu jen pro okurky, Zdena mě poslala,“ řeknu zbytečně rychle. Hlas se mi chvěje. Snažím se usmát, ale rty mám úplně ztuhlé.
„Okurky ti neutečou,“ zasměje se a ukáže zažloutlé zuby. Natáhne ruku. Nejdřív mi sáhne na rameno. Jeho prsty jsou hrubé, s hlínou za nehty. Ruka mu ztěžkne. Sklouzne mi po zádech dolů. Pak na bok.
Úplně ztuhnu. Nedokážu se pohnout ani o milimetr. Mozek mi vysílá signály k okamžitému útěku, ale tělo prostě neposlouchá. Jeho dlaň sjede níž. Zmáčkne mi zadek přes látku šatů. Pevně. Hrubě. Zasténá u toho.
„Jsi taková pěkně krev a mlíko. Ne jako ta moje stará seschlá,“ zašeptá mi přímo do ucha. Jeho dech je horký a vlhký. Ovlaje mi krk. Žaludek se mi stáhne do tvrdého, bolavého uzlu.
Odeženu ho. Jen tak, že do něj neobratně strčím loktem. Není to rána, spíš zoufalý tlak, abych získala prostor. Odstoupí o krok. Ušklíbne se na mě. „No jo, nedělej hned drahoty. Já vím, že se ti to líbí.“
Otočí se a odšourá se chodbou k záchodu. Nechá mě tam stát samotnou ve tmě. Srdce mi buší až v krku. Ruce se mi třesou tak moc, že nedokážu zmáčknout kliku od spíže. Okurky tam nechám ležet.
Vrátím se do kuchyně s prázdnýma rukama. Světlo z okna mě ostře praští do očí. Tomáš si párátkem dloube v zubech a nepřítomně kouká do mobilu. Zdena zrovna utírá linku mokrým oranžovým hadrem. Všimne si mě.
Zastaví pohyb ruky. Podívá se na to, že nic nenesu. Pak se mi podívá přímo do obličeje. Jsem bledá jako stěna. Vím to. Oči mám vykulené a dýchám hrozně mělce. Musí to vidět. Musí vidět, že se právě stalo něco špatného.
Její pohled ztvrdne. Přejede mě od hlavy k patě jako skener. V očích se jí na vteřinu mihne jasné poznání. Ona moc dobře ví, co její manžel dělá návštěvám v tmavé chodbě. Pak ten výraz spolkne. Nasadí svůj naučený, křečovitý úsměv.
„Nenašla jsi je, viď? Jindra to tam včera zase přeskládal. Nevadí.“ Hodí špinavý hadr do dřezu s plesknutím. Otočí se k elektrické troubě. Vytáhne horký plech. Vůně pečeného těsta a tvarohu naplní celou místnost a mě se zvedne kufr.
„Sedni si hezky, Janičko. Ukrojím ti buchtu,“ řekne přeslazeným, pisklavým hlasem. Bere do ruky dlouhý nůž. Krájí zbytečně velké čtverce. Na malý dezertní talířek mi položí ten úplně největší kus. Posype ho silnou vrstvou moučkového cukru přes sítko.
Položí talířek s bouchnutím přede mě. Dívám se na tu hromadu těsta. Bílý cukr opadává na vzorovaný ubrus. „Jez. Jsi nějaká pobledlá z té Prahy. Potřebuješ pořádný cukr,“ dodá. Dívá se mi upřeně do očí. Je to tichý příkaz. Znamená to: Mlč a dělej, že je všechno fajn.
Do kuchyně se vrátí Jindra. Sedne si na své stálé místo do čela stolu. Nahlas si odříhne a plácne se do břicha. „Tak co, mami, máš tu slíbenou buchtu?“ křikne na Zdenu. Očima po mně střelí. Samolibě se usmívá pod fousy.
Zdena mu nese vrchovatý talíř. „Tady máš, tatínku. Jen si pěkně dej.“ Pohladí ho po prořídlých vlasech. Je to naprosto nechutné divadlo. Hrají dokonalou, fungující rodinu. A mě nutí v tom hrát hlavní křoví.
Tomáš konečně zvedne hlavu od obrazovky. „Můžu taky kousek?“ zeptá se nepřítomně. Nic neví. Nic ve vzduchu necítí. Nevidí, že se jeho vlastní žena pod stolem klepe. Nevidí, že jeho otec je úchyl a matka spolupachatelka. Nevidí prostě vůbec nic.
Beru do ruky malou vidličku. Ruka se mi viditelně třese. Odkrojím malý kousek buchty. Dám si ho opatrně do pusy. Tvaroh je hrozně suchý. Cukr se mi okamžitě přilepí na horní patro. Nedokážu to polknout.
Sedím tam s plnou pusou sladké hmoty. Dívám se na ně. Na Jindru, který se láduje těstem a mlaská u toho. Na Zdenu, která s uspokojením sleduje, jak všichni jedí podle jejích pravidel. Na Tomáše, který dál scroluje sportovní výsledky.
Cítím tu Jidrovu hrubou ruku na svém těle. Ten hnusný tlak. Ten alkoholový pot. A do toho žvýkám tuhle suchou buchtu. Tohle je jejich malý vesnický svět. Svět, kde se hnusné věci prostě přehlížejí. Kde se ošahávání řeší sladkým pečivem na nedělním stole. Kde se za žádnou cenu nesmí narušit klid domova.
Nenávidím je. Úplně všechny. Zdenu za její tichý souhlas a zametání pod koberec. Jindru za jeho drzost a pocit nedotknutelnosti. Tomáše za jeho pohodlnou slepotu. Ale úplně nejvíc ze všech nenávidím sebe. Za to, že jsem nezačala hned křičet. Za to, že jsem neplivla tu rozžvýkanou buchtu doprostřed stolu.
„Je výborná, viďte?“ zeptá se Zdena nahlas. Čeká na povinnou pochvalu. Potřebuje nahlas potvrdit, že všechno funguje tak, jak má. Že její zvrácená taktika zase jednou zabrala. Že jsem poslušná snacha.
Snažím se to polknout. Kus těsta mi nepříjemně dře v krku. Z očí mi nečekaně vyhrkne slza. Rychle ji setřu hřbetem ruky, aby si toho nikdo nevšiml. „Ano,“ zachraptím a odkašlu si. „Je moc dobrá. Děkuju za ni.“
Zdena se spokojeně, široce usměje. Uklidí nůž do dřevěného šuplíku. Jindra dojí, hlučně usrkne kafe z hrnku s logem Jihlavy a odchází do obýváku k televizi. Tomáš dojí svou obří porci, utře si pusu a beze slova jde za ním.
Zůstanu u stolu sama se Zdenou. Ona začne zase mýt nádobí. Já zírám na zbytek rozpitvané buchty na svém talíři. Bílý cukr se rozpouští ve vlhkém žlutém tvarohu. Vypadá to jako špinavý jarní sníh u cesty.
„Musíte k nám jezdit častěji,“ prohodí Zdena vesele přes rameno, zatímco drhne hrnec kovovou drátěnkou. Zvuk kovu o kov mi rve uši. „Tomáš je vždycky tak rád, když je zase chvíli doma.“
Neodpovím jí. Dívám se na své ruce, které mám křečovitě položené v klíně. Cítím se hrozně špinavá. Tenhle dům je plný pachu jídla a skrytých rodinných tajemství, o kterých se nemluví. Vím naprosto jistě, že už sem nikdy dobrovolně nevkročím. Ale nahlas jí to neřeknu. Jen sedím a polykám další naprázdno.
