Článek
U nás doma se vždycky hodně dbalo na to, co řeknou lidé. Maminka mi kontrolovala sukni před odchodem do školy a později se vyptávala, z jaké rodiny pochází každý kluk, který mě doprovodil domů. Nechtěla mi prý nic zakazovat, jen mě uchránit řečí. Já se naučila předem poznat, co by se jí nelíbilo. Když jsem si ve čtyřiadvaceti vzala stejně starého Petra, měla radost. Byl slušný, pracovitý a na svatební fotografii jsme podle ní vypadali přesně tak, jak mají manželé vypadat.
Po manželově smrti jsem nic nečekala
S Petrem jsme spolu prožili přes třicet let. Vychovali jsme dvě děti, hádali se kvůli obyčejným věcem a plánovali, co podnikneme v důchodu. Zemřel, když mi bylo pětapadesát. Dlouho jsem pak žila hlavně od jedné návštěvy dětí ke druhé. Když mě kamarádka chtěla s někým seznámit, odmítla jsem. Nedovedla jsem si představit jiného muže ve své ložnici.
Po několika letech se mi začalo stýskat i po věcech, které jsem předtím nedokázala pojmenovat. Po společné snídani, po ruce položené na zádech, po tom, že se někomu líbím. Dětem jsem to neříkala. Byla jsem pro ně máma, která to statečně zvládá. Nechtěla jsem při nedělním obědě vysvětlovat, že mi nestačí, když mi syn poseká zahradu.
David se na můj věk neptal hned
Davida jsem potkala v knihovně. Podržel mi dveře, protože jsem nesla hromadu knih, a venku jsme zjistili, že bydlíme dvě ulice od sebe. Při dalších setkáních jsme si povídali déle. Jednou navrhl kávu a já souhlasila, aniž mě napadlo, že by mohlo jít o rande. Byl rozvedený a působil mladší, ale jeho dvaačtyřicet let mě přesto zaskočilo.
Když mě poprvé políbil, zeptala jsem se, jestli si ze mě nedělá legraci. Zarazil se. „Proč bych to dělal?“ Nedokázala jsem mu odpovědět. S ním jsem se smála, kupovala si hezké prádlo a těšila se na večer. Jen na procházkách blízko mého domu jsem pouštěla jeho ruku, kdykoli se proti nám objevil někdo známý.
Dětem jsem řekla jen půlku
Dcera nás jednou zastihla u mě na terase. Představila jsem Davida jako souseda a dodala, že mi pomohl přenést květináče. Nebyla to úplná lež, opravdu je předtím přenesl. Po jejím odchodu se ale zeptal, proč jsem neřekla, že jsme spolu. Prosila jsem ho o čas. Ještě si prý sama musím zvyknout, že po tolika letech někoho mám.
David to přijal, jenže měsíce ubíhaly. Před synem byl pořád ochotný soused, před kamarádkou známý z knihovny. Když se blížily moje šedesátiny, chtěl vědět, jestli vůbec přijde. Ujistila jsem ho, že ho tam chci. „A jako koho?“ zeptal se. Řekla jsem, ať mi takhle důležitý den nedělá ještě těžší. Tehdy už se neusmál.
U stolu jsem ho nechala mezi sousedy
Oslavu jsme měli v salonku restaurace. Davida jsem posadila k sousedům, se kterými se trochu znal, a sama si sedla mezi děti a sestru. Přinesl mi kytici a já ho políbila na tvář stejně jako ostatní hosty. Všimla jsem si, že čeká, jestli ho vezmu za ruku. Místo toho jsem se obrátila k číšníkovi a zeptala se na pití.
Sestra si k nám později přisedla, když jsme s Davidem stáli u okna. Prohlédla si nás a řekla, že nám to sluší. „Ale prosím tě, vždyť by mohl být můj syn,“ vyhrkla jsem. David odstoupil. Za chvíli se rozloučil s tím, že už půjde. U dveří jsem ho chtěla zadržet. „Večer ti zavolám,“ zašeptala jsem. „Dneska už ne,“ odpověděl.
Pravdu jsem řekla až po oslavě
Když jsme se pak sešli, nenadával mi. Řekl, že nechce dál čekat, až se za něj přestanu stydět. Namítla jsem, že se nestydím za něj, jen se bojím posměchu. „Před všemi jsi řekla, že bych mohl být tvůj syn. Co jsem tam měl dělat?“ zeptal se. Slíbila jsem, že dětem všechno řeknu. Odpověděl, že už v tom vztahu pokračovat nechce. Poprvé jsem nemohla náš rozhovor odložit na vhodnější chvíli.
Sestře jsem později přiznala, že David byl můj přítel. Překvapilo ji hlavně to, proč jsem jí to tajila. Neměla jsem pro ni odpověď, která by nezněla hloupě. S Davidem jsme se rozešli, přestože mi na něm pořád záleží. Maminka už dávno nežije a děti mi výběr partnera nikdy nezakazovaly. Proč jsem se tedy u vlastního narozeninového stolu chovala, jako bych od nich potřebovala dovolení?
