Článek
Do loňského jara pro mě náš dvůr znamenal hlavně klid. Ráno jsem před prací obešla záhony, v létě jsme se Zdenou sedávaly pod jabloní a stěžovaly si, že muškáty letos zase nějak nepospíchají. Nosila jsem tam své dvě skládací židle a stolek po matce. Nikoho by nenapadlo fotografovat náš dům do časopisu o bydlení, ale za průjezdem jsme měli vlastní malý svět. Alespoň já to tak brala.
Čtyři místa místo květin
Majitel přišel s nákresem na obyčejnou úterní schůzku. Na dvoře by mohla vzniknout čtyři parkovací místa pro nájemníky. Pokud o ně většina domácností stojí, nechá připravit úpravu. Seděla jsem vedle Zdeny a pošeptala jí, že konečně někoho napadlo, jak nás zbavit zalévání. Čekala jsem úsměv. Dívala se však na nákres.
Pro parkování bylo pět ze sedmi domácností. Včetně její. Ještě než schůzka skončila, začala jsem vypočítávat, kolik jsem do záhonů dala peněz. Majitel řekl, že mi umožní rostliny odvézt. Znělo to, jako bych měla sbalit několik květináčů z chodby. Domů jsem šla bez Zdeny, přestože jsme bydlely na stejném patře.
Káva pod jabloní nestačila
Druhý den zazvonila. Přinesla mi misku, kterou jsem u ní nechala, a čekala ve dveřích. Zeptala jsem se, jak může chtít zničit místo, kde jsme spolu strávily tolik večerů. Řekla, že ty večery měla ráda. Jenže z nákupu někdy vláčí dvě tašky od auta zaparkovaného až za rohem a po pozdní směně několikrát objíždí ulici.
„Ty auto nemáš, Marcelo. Já ho používám každý den.“ Odpověděla jsem, že se snad kvůli pohodlí nevybetonuje všechno zelené. Zdena přestala vysvětlovat. Misku mi podala a odešla. Zlobilo mě, že svou volbu obhajuje tak obyčejnými věcmi. Proti dvaceti letům mé práce postavila dvě nákupní tašky.
Na fotografiích nikdo nepřekážel
Vytiskla jsem snímky rozkvetlých záhonů a vyvěsila je u schránek. Připsala jsem, že zahrada patří všem. Pod jabloní jsme přece mohli mít společné posezení, děti prostor na hraní. Domluvila jsem sobotní úklid, abych ukázala, že se o dvůr nemusím starat sama. Přišli manželé z přízemí a jejich dva kluci. Zdena se neukázala.
Mladší chlapec přivezl kolečko a chtěl ho nechat vedle lavičky. Poslala jsem ho jinam, tam byly čerstvě vysazené květiny. U zdi zase překážel míč. Než jeho matka zametla průjezd, třikrát jsem děti upozornila, kam nemají šlapat. Potom se mě zeptala, kde si tedy mohou něco postavit. Rozhlédla jsem se a hledala místo, které bych jí mohla ukázat.
Záhon u zdi jsem rozšířila předloni. Druhý vznikl místo pískoviště, které už tehdy nikdo nepoužíval. Na trávníku stály velké nádoby a pod stromem naše dvě židle. Dětem zbývala cesta od vrat ke vchodu. Na fotografiích bylo všechno krásně vidět. Jen lidé na nich chyběli, protože jsem vždycky počkala, až odejdou ze záběru.
Menší zahrada přišla pozdě
V neděli jsem majiteli poslala jiný návrh. Dvě auta a menší zelený kout, ze kterého bych odstranila část záhonů. Odpověděl, že může sousedům variantu předložit, ale podle jeho předchozího zjišťování mají o stání zájem čtyři domácnosti. Zdena mezi nimi. Poprvé mě napadlo, jestli bych ustoupila stejně ochotně, kdybych auto měla také.
Na další schůzce jsem slíbila odvézt nádoby a uvolnit prostor pod jabloní. Paní z přízemí se zeptala, proč to nešlo dřív. Nemyslela to zle, přesto jsem se rozplakala, což mi bylo před ostatními nepříjemné. Návrh se dvěma místy většinu nezískal. Majitel nám dal čas do konce září. Přestala jsem obcházet sousedy a začala shánět lidi, kteří by si vzali květiny.
Tři nádoby na balkoně
Zdena přišla jednu sobotu v pracovních kalhotách. Nechtěla mě přesvědčovat, že všechno dopadne dobře. Nabídla místo na svém balkoně. Nejdřív jsem odmítla, ale pak jsem si představila rostliny, pro které už nikdo nepřijede. Vybraly jsme tři nádoby. Ostatní květiny si postupně odvezla kolegyně, sestra a jedna paní z vedlejšího domu.
Se Zdenou jsme nádoby vynesly po schodech. Na balkoně musela odsunout sušák, aby se vešly. Nechala jsem na ní, kam je postaví, ačkoli jsem jí už chtěla doporučit jiné pořadí. Nabídla mi kávu. Řekla jsem, že dnes ne, ještě musím dole uklidit. Práce tam skutečně zbývala, ale nedokázala jsem vedle ní sedět a dívat se na prázdná místa po záhonech.
Poslední zářijovou neděli jsem odnesla židle do sklepa. Stolek po matce jsem postavila doma pod okno; nevešel se tam dobře a musela jsem posunout křeslo. Jabloň šla při podzimních úpravách pryč. V den, kdy ji porazili, jsem zůstala déle v práci. Po návratu jsem u průjezdu zvedla zapomenutý podmisek a vynesla ho nahoru.
Letos na jaře už na dvoře stojí auta. Zdena parkuje hned u průjezdu a při setkání o tom raději nemluvíme. Nedávno mě zavolala na balkon ukázat první poupata. Zeptala jsem se, jestli se jí tam pořád vejde prádlo. Rozesmála se a ukázala mi nový skládací sušák. Na kávu jsem nezůstala. Ve dveřích jsem se ale zastavila. „Až rozkvetou, zaklepej na mě. Přijdu se podívat.“
