Článek
Když zákazník ukázal na celou polici a řekl „Tu beru“, měla jsem se zaradovat. Místo toho jsem se zeptala, jestli potřebuje všechny cestopisy.
„Máte na výloze likvidaci, paní. Tak likvidujeme.“
Zaplatil a přinesl si vlastní bedny. Já za ním chodila a upozorňovala ho na mapy v přílohách, jako by vezl domů štěně a potřeboval návod na krmení.
„Vím, co kupuju,“ řekl, když jsem mu potřetí sáhla do krabice.
Ustoupila jsem. Nemohl za to, že jsem po devatenácti letech neuměla prodávat knihy bez otázek.
Obchod už mě neuživil. Poslední dva roky jsem rozdíl doplácela z úspor. Majitel domu mi vyšel vstříc s termínem, ale další měsíc zdarma jsem po něm chtít nemohla. V pátek jsem měla odevzdat klíče.
Křeslo překáželo
Pan Havel přišel v úterý po poledni. Sundal si čepici a zamířil dozadu. Znal cestu mezi regály i místo, kde podlaha vrzala. Chodil ke mně několik let. Někdy koupil detektivku, častěji si knihy prohlížel a četl.
„Dneska už tu moc není,“ řekla jsem.
„Já si našel minule jednu rozečtenou.“
Vytáhl z dolní police tenký svazek povídek a sedl si do zeleného křesla s vydřenou područkou. Zrovna jsem potřebovala přesunout tři krabice ke dveřím. Telefon zvonil, další zákaznice čekala na cenu a pan Havel si pomalu čistil brýle.
„Nezlobte se, ale dneska potřebuju, abyste mi tady nezabíral místo.“
Řekla jsem to hlasitěji, než bylo nutné. Žena u pokladny sklopila oči k hromádce kuchařek. Pan Havel brýle zase složil.
„Jistě. Já myslel, že ještě máte otevřeno.“
„Mám. Jen musím balit.“
Knihu vrátil a při odchodu přidržel dveře muži s rudlem. Ten se mě hned zeptal na cenu celého oddělení historie. Pustila jsem se do počítání. Bylo snazší mluvit o ceně za kus než se dívat na prázdné křeslo.
Večer jsem srovnala bankovky a zapsala tržbu. Poprvé za dlouhou dobu mi vyšlo dost na nájem i odvoz. Chtěla jsem zavolat sestře, ale nevěděla jsem, čím začít.
Vzadu zůstala na stole sklenice pana Havla. Odnesla jsem ji k umyvadlu a cestou zakopla o krabici, kterou jsem odpoledne vůbec nepřesunula.
Ještě máme otevřeno
Ve středu jsem na rub slevového plakátu napsala: V pátek se u nás čte. Přijďte si posedět, nákup není podmínkou. Pak jsem papír otočila do výlohy.
S antikvářem z vedlejšího města jsem už měla domluvené převzetí zbytku knih. Zavolala jsem mu, jestli může přijet v pátek až ve čtyři místo ráno.
„Když mi někdo pomůže naložit, tak ano. Mám pak ještě cestu.“
Slíbila jsem mu pomoc. Sestře jsem napsala, že potřebuju její kombík a dvě hodiny času. Zeptala se, jestli konečně odveze také to příšerné zelené křeslo. Napsala jsem, že ano.
Pana Havla jsem potkala ve čtvrtek u pekárny. Když mě uviděl, ustoupil, abych mohla projít.
„V úterý jsem na vás byla protivná. Nemusela jsem vás vyhánět.“
„Měla jste práci.“
„V pátek můžete přijít dočíst tu knihu. Jestli chcete. Schovala jsem vám ji.“
„Tu poslední povídku jsem ještě nečetl,“ řekl. „Ale kupovat ji nebudu. Doma už knihy dávám do krabic, dcera mi přiveze menší skříň.“
Málem jsem mu začala vysvětlovat, že tenhle svazek nezabere skoro žádné místo. Místo toho jsem se zeptala, jestli mu vyhovuje desátá.
V pátek dorazil včas. Za ním přišla studentka a maminka s klukem v červené bundě. Přinesla jsem židle z kuchyňky a nechala na stole několik knih čekajících na odvoz.
Studentka sáhla po cestopisu. Už jsem jí chtěla ukázat sbírku veršů, kterou jsem pro ni odložila, ale měla knihu otevřenou na kolenou. Vrátila jsem sbírku na stůl.
Kluk si prohlížel obrázky lodí a ptal se, proč má jedna tolik komínů. Maminka nevěděla. Chvíli to spolu hledali v popisku. Sedla jsem si na stoličku u pokladny. Lepicí páska ležela vedle mé ruky a já ji nechala být.
Pan Havel před polednem zavřel knihu a vložil mezi stránky záložku. Šel si domů ohřát oběd. Zeptal se, jestli může přijít znovu.
„Do čtyř je tady,“ řekla jsem a ukázala na svazek.
Poslední odvoz
Když ve čtyři přijela dodávka, pan Havel už dočetl. Nabídl, že odnese lehčí krabice. Podala jsem mu jednu s brožurami. Nesl ji oběma rukama, zatímco sestra venku sklápěla sedačky kvůli křeslu.
Antikvář přidal svazek povídek do poslední bedny. Poprosila jsem ho, ať na něj nedává těžký atlas. Přesunul atlas dolů a zavřel víko. Na další osud té knihy jsem se už neptala.
Zůstaly prázdné regály, které patřily majiteli domu, a prach pod křeslem. Pan Havel mi podal ruku.
„Tak já půjdu, paní Olgo. Děkuju za dnešek.“
Tentokrát jsem jeho poděkování přijala bez nabídky další knihy.
Majitel přišel v pět. Prošli jsme místnost, ukázala jsem mu odřenou zeď za pokladnou a položila klíče do jeho dlaně. Potom jsem šla sestře pomoct přivázat křeslo v kufru. Nadávala, že kvůli němu neuvidí dozadu. Rozesmála jsem se a vzápětí se rozplakala. Počkala, až dokážu utáhnout druhý popruh.
