Článek
Na A jak to bylo dál? se už od první série dívám spíš ze zvyku. Sex ve městě jsem celý viděla nespočetněkrát. Ani ne proto, že bych postavy a jejich příběhy tak zbožňovala a nemohla se jich nabažit. Spíš se stal jedním z těch bezpečných seriálů, které znám nazpaměť a nic mě v něm nepřekvapí, v čemž si můj neurodivergentní mozek libuje.
Kde to celé začalo
Moje první setkání s čtveřicí přítelkyň žijících svůj neuvěřitelně honosný, bohatý a společenský život v kulisách New Yorku proběhlo během brigády v letním kině při promítání prvního filmu. Dodnes si pamatuju, jak jsem kroutila hlavou, když se Carrie (nebo to byla Charlotte?) hrozila nad tím, že v novém bytě nechala boty za 400 dolarů.
Od konce seriálu, který opanoval televizní obrazovky na 6 sezón a stal se jednou z vlajkových lodí HBO, uplynulo 21 let, od prvního filmu pak 17 let. (Tady přichází moment, kdy si mileniálové začnou připadat staře!) Po prvním následoval ještě druhý film, který absolutně zničil nejen Mirandin charakter a jehož kritické i divácké přijetí bylo v lepším případě vlažné, v horším vzteklé. V plánu byl i třetí filmy, který ale díky bohu dostal stopku.
Právě z tohoto nešťastně zesnulého návrhu se zrodil nápad na And just like that… (Budu používat původní název, protože je podle mě mnohem výstižnější. Odkazuje na jednu z Carriiných slavně nadužívaných vět společně s I couldn’t help but wonder…). Nápad na reboot seriálu už nezemřel.
Zpeněžování nostalgie
And just like that… trpí stejným prokletím jako další pokusy oživit seriály, na kterých moje generace vyrostla a vydělat peníze na naší nostalgii. Jejich hrdinové a hrdinky se nezměnili, narozdíl od světa kolem nás. A ačkoli si každý rád zavzpomínáme na ony jednodušší časy, kdy jsme chodili do školy a svět se nezdál jako špatně naprogramovaná počítačová simulace v rukou šíleného sociologa, starší a „aktualizované“ hrdinky těchto seriálů už nám prostě nejsou blízké.
S podobnými problémy se v roce 2016 setkalo i pokračování Gilmorových děvčat z dílny Netflixu. Ačkoli pro mě bylo vyloženě katarzní dívat se na Rory, která vůbec neví, co se životem a potácí se od neúspěchu k neúspěchu, atmosféra celé minisérie působila hluše, němě a slepě ke světu, v němž vznikla.
And just like that… začíná v podstatě na stejném místě, kde skončil poslední film. Hlavní hrdinky se chovají nadřazeně vůči světu a lidem, z nichž čerpají svoje postavení, řeší problémy, které se nedají nazvat jinak než „first-world problems“ (ať je tenhle termín jakkoli problematický) a hned v prvních deseti minutách si vyslechneme zcela nelogický důvod pro vyškrtnutí Samanthy z ansámblu.
Nové postavy, líné vyprávění
Ačkoli je celá franšíza Sexu ve městě známá masakrováním charakterů, teď to nechme stranou. Vyprávění celé první (a vlastně i druhé) série je laciné. Rádoby „nenápadná vodítka“ leží v příběhu všem na očích, někdy schované tak ladně jako Hulk v muzeu miniatur. Třeba když Carrie hned v prvním díle odchází na klavírní recitál a loučí se s panem Božským, (spoiler alert!) scéna, kamera a i jejich hluboké pohledy dávají jasně najevo, že pan Božský to má spočítané. A podobně naservírovaných nápověd je v každém díle tolik, že ztrácí smysl se dívat až do konce.
Kromě kouzla hate-watchingu mě u sledování drží paradoxně postava, kterou jsem vždycky nesnášela. Charlotte zažívá nejzajímavější vývoj ze všech původních postav. Potýká se s jednou výzvou za druhou a každá otřásá její předem promyšlenou a nastavenou představou o světě, jak má být a fungovat. Z Charlotte se během dvou sérií stane velmi hlasitě emancipovaná žena a kdybych neměla pocit, že by ji to urazilo, ráda bych jí nazvala feministkou. Od jejího přístupu k genderově nevyhraněnému potomku, přes zaryté odmítání omluvit se Harrymu za agresivní hru tenisu, až po proslov o nevyváženosti rozdělení zodpovědnosti za rodinné a domácí povinnosti mezi muže a ženy. Nikdy jsem si nemyslela, že to řeknu, ale… Charlotte, you go, girl!
V seriálu se objevuje hned několik nových postav, jejichž role mi stále ještě není jasná a do třetí série stejně přežijí jen dvě – Lisa Todd Wexley a Seema Patel. Nya Wallace byla ze seriálu odepsána prý kvůli konfliktnímu rozvrhu, zatímco postava Che Díaz se, podle některých zpráv, nevrací kvůli veřejným pro-palestinským projevům, na základě kterých HBO neprodloužilo Saře Ramirez kontrakt.
Má třetí série šanci na změnu?
Ačkoli třetí série začíná rozpačitě a pokračuje v cringe festu problémů, které na tomto světě trápí doslova méně než 1 % populace, třetí díl mě upřímně překvapil. Právě dvě zmíněné nové postavy začínají řešit reálné problémy, s nimiž se dokážu ztotožnit. Narozdíl od oplakávání ukradené Birkinky (kabelka za přinejmenším 300 000 Kč), drama kolem toho, kdo komu půjde jako garde na Met Gala nebo katastrofa neposlaných pozvánek na extravagantní oslavu výročí, ve třetím díle zažívají postavy kariérní krizi, která přerůstá v osobní růst, který jsme v předchozích dílech a řadách neviděli.
Lise Todd Wexley se v třetím díle třetí série konečně přestává všechno dařit. Nejsem zahořklá, ale co si budeme povídat, dívat se na super úspěšnou a schopnou postavu, jak se jí konečně nedaří a věci se jí sypou pod rukama, je uspokojující. Děje se to nám všem a z postav, které jsou nám předkládány jako oslnivé a všechno mající, dělá neúspěch lidi z masa a kostí.
Konečně se díváme pod nablýskanou maskou high fashion a luxusního apartmánu na Park Avenue. Vidíme ženu, která se snaží dokončit roky trvající projekt, který několikrát stopla kvůli svým mateřským povinnostem a přichází o svou spolupracovnici, která při ní stála celou dobu.
S tímto příběhem se dokáže ztotožnit leckterá žena, která se někdy pokoušela skloubit pracovní život s povinnostmi, které společnost na ženy nakládá. Schopnost spolehnout se samy na sebe a věřit si je ženám ubírána – neustále posloucháme a čteme, že k životu potřebujeme muže, a na ty se pak máme spoléhat.
Podobnou částí svého příběhu prochází i Seema Patel. Tato luxusní realitní makléřka mi od začátku není sympatická. Očividně má fungovat jako zástupkyně za Samanthu, ale přehánění a přehrávání, které jsem odpouštěla Kim Cattrall, nedokážu ve ztvárnění Seemy Patel tolerovat. Její osobnost i vystupování jsou trapné a nedospělé.
Ale ve třetí epizodě si prochází momentem, kdy je v podstatě vyškrtnuta z realitní agentury, pro kterou pracuje posledních dvacet let a místo toho, aby se spokojila s tím být číslo dva, rozhodne se založit vlastní kancelář… zatím těžko říct, jak to dopadne. Ale podobně jako v případně Lisy Todd Wexley, i Seema prochází díky výmolům na své kariérní cestě viditelně zranitelným procesem, který působí mnohem přirozeněji a lidštěji, než pláč nad několika spálenými prameny vlasů potom, co mohla ve své luxusní posteli doslova uhořet.
Zcela mimo realitu
And just like that… už není ani zdaleka tak emancipovaný a progresivní seriál, jakým ve své době býval Sex ve městě. Je vlastně ještě otravnější a ve výšinách mimo realitu, do kterých se Sex ve městě nikdy nedostal. Šance, že se někdy přiblíží kulturnímu významu původní série je nicotná. Ale pokud se v příštích dílech bude víc zaměřovat na skutečné výzvy žen po padesátce a méně na extravagantní večírky, možná si svoje místo a relevanci najde.
