Když osobní zodpovědnost neplatí? Jak žijí ženy bez možnosti interrupce.

Zvláště z USA po zrušení federálního precedentu Roe vs. Wade nebo z Polska po zpřísnění podmínek pro interrupce v roce 2021 se k nám dostávají srdcervoucí příběhy.

Příběhy žen, které chtěly být těhotné, chtěly donosit a vychovat své dítě, ale v těhotenství se objevily komplikace, které vyžadovaly interrupci, které se jim nedostalo a díky tomu některé z nich přišly nejen o své dítě, ale i o možnost mít další. Jsou to tragické příběhy, ale jsou ve své podstatě extrémní.

Co se ovšem děje v životech žen, které jsou nuceny donosit a porodit dítě bez komplikací a extrémních zdravotních následků?

Ať hledáte, jak chcete, příběhy žen, kterým byla interrupce odepřena a ony se nadále se svým břemenem musely poprat, nejsou virální. Nemluví o nich média ani statisíce lidí na sociálních sítích, přestože jich mezi námi chodí mnoho. Odhady Společnosti národů mluví o tom, že nechtěných je celosvětově mezi 40 až 50 % těhotenství. Interrupcí pak podle statistik Mezinárodní zdravotnické organizace končí 6 z 10 nechtěných těhotenství (asi 73 milionů).

Ze světových čísel a statistik vyplývá, že kolem 30 milionů nechtěných těhotenství celosvětově končí porodem dítěte. Takové číslo není malé a přece nikde neslyšíme příběhy žen, které se popraly s nepřízní osudu a svoje děti vychovaly krátkozraké a omezující společnosti navzdory a jejich život už nikdy nebyl takový, jaký si ho možná kdysi vysnily.

Jak se tedy změní život ženy, když nedostane možnost zbavit se nechtěného těhotenství? Vždyť mít dítě, na které žena není připravena fyzicky, mentálně, emocionálně nebo finančně, musí mít reálně dopady na kvalitu jejího života. Nehledě pak na případy, kdy má nechtěného potomka s partnerem, který jí není oporou nebo jí přímo ubližuje. Jaká šance je, že bude žena žít kvalitní a bohatý život?

První, co mě v tomto ohledu napadne je, že musí v dlouhodobém horizontu pocítit zhoršení duševního zdraví. Vždyť jí přece byla upřena možnost rozhodnout sama za sebe, žít svůj vlastní život podle svých pravidel.

Na tyto otázky částečně odpovídá tzv. Turnaway Study („studie odepřených interrupcí“), kterou cituje mnoho amerických zdrojů. Zabývá se nejen dopadem interrupce (a její případné nedostupnosti) na duševní zdraví, ale i na ostatní aspekty života žen. Studie byla vedená americkou demografkou a profesorkou na Kalifornské univerzitě v San Franciscu Dianou Foster po několik let ve Spojených státech a byla zveřejněna v roce 2022 před zásadním rozsudkem amerického nejvyššího soudu. Tato studie vychází z několikaletého pozorování a rozhovorů s 1000 žen, přičemž každá spadá do jedné ze tří kategorií: byla jim odmítnuta interrupce, prošly interrupcí těsně před zákonným limitem, anebo prošly interrupcí bez omezení.

Výsledky sesbírané na základě sebehodnocení sledovaných žen ukazují, že dopady na jejich duševní zdraví po odepření interrupce jsou zásadní pouze v několika týdnech po odmítnutí zákroku. V dlouhodobém horizontu se u nich neprojevuje žádná patologická změna. Netrpí tedy zvýšenou úzkostí nebo depresemi po zbytek svého života. Co se u nich ovšem projevuje v krátkodobém horizontu, je snížené sebevědomí, což může mít dopad na další aspekty jejich života, zejména pak na výběr partnera.

Studie vyhodnocovala i emocionální stav žen krátce po zákroku (nebo jeho odepření) a po dalších 5 let. Ačkoli interrupce může být fyzicky i emocionálně náročný zákrok, 93 % žen, které jím prošly, jasně indikovalo, že své rozhodnutí i po mnoha letech považují za správné, 20 % žen pak uvedlo, že i po 5 letech nad potratem přemýšlejí pozitivně. Může se to zdát málo, ale studie ukazuje, že čím více času od zákroku uplynulo, tím méně o něm respondentky, které jím prošly, přemýšlejí.

Většina žen uvedla, že k tomuto zákroku po letech nezaujímají žádný emocionální postoj – tedy ani pozitivní, ani negativní. V součtu je tedy interrupce u žen, kterým byla dopřána, vnímána jako kladná zkušenost, která jim dovolila žít jejich život.

Organizace a jedinci, kteří se staví za omezení interrupcí, se často ohánějí argumentem, že je vždy možné dát dítě k adopci, pokud ho žena nechce vychovávat. Vlk se nažere a koza zůstane celá. Nicméně z této studie vyplývá ještě jedno zajímavé číslo – mezi ženami, které dítě donosily a následně ho daly k adopci, je číslo těch, které i po letech litují toho, že nemohly podstoupit interrupci, dalece nejvyšší. To v zásadě dokládá, že adopce po vynuceném těhotenství je pro ženy škodlivější než interrupce.

Fyzické zdraví hraje v této debatě roli, i když se vyhneme odkazování na medializovány případy ze Spojených států nebo sousedního Polska. Mnoho zastánců omezení interrupcí tvrdí, že potrat je potenciálně nebezpečný zákrok, který může ženy zmrzačit do konce života a vyústit v jejich neplodnost. Nemáme konkrétní čísla o tom, jak častá je neplodnost způsobená interrupcemi, ale zdroje se shodují na tom, že riziko je velmi malé, a pokud přijdou komplikace, jsou způsobeny spíše následnou infekcí.

Holt, každý medicínský zákrok má svá rizika. Což ostatně platí i pro porod. Data (která v tomto případě existují) mluví jasně – v zemích OECD ročně zemřou při porodu necelé dvě desítky žen na 100 000 porodů, v USA je toto číslo vyšší. A není to jen mateřská úmrtnost, která dokládá zhoršení fyzického zdraví žen, které donosily nechtěné dítě.

Právě ve spojení se snahami omezit potraty v různých částech světa se poslední 2-3 roky mluví o obrovské dani, kterou musí ženské tělo zaplatit za těhotenství, porod a následnou péči o novorozence, což Turnaway studie dokládá. Na jednu stranu jsou těhotné ženy vystavené mnoha děsivým a potenciálně fatálním zdravotním komplikacím jako je například hodně skloňovaná preeklampsie (komplikace, při níž je snížený průtok krve v placentě od matky k dítěti, tudíž plod není dostatečně zásobovaný kyslíkem).

Na druhou stranu podle studie ženy, které donosily, porodily a následně se staly matkami reportují více zdravotních problémů v období následujících 5 let oproti dalším dvěma skupinám, kterým se interrupce dostalo.

Nejedná se o data přímo ze zdravotních záznamů jednotlivých žen, ale ze sebehodnocení. Ale ať už jde o pozorování objektivní nebo ne, už jen pocit nemocnosti má zásadní dopad na kvalitu života. Jen si představte, že žijete s pocitem toho, že jste nemocní, že vás neustále něco bolí a trápí. Zvláště pak ve světě, v němž ženské tělo a to, jak se na něm projevují běžná onemocnění a symptomy, jsou neprobádané a často ignorované lékařskou obcí.

Pokud se toto všechno nesčítá, žena, které byla odmítnuta interrupce, se nakonec z objektivního hlediska potýká se sníženou kvalitou života a větším potenciálem k vývoji závažných zdravotních problémů.

Lidé mají dnes mnoho důvodů, proč nechtít a nemít děti. Internet je plný fór (stačí si otevřít Reddit nebo Quoru a hledat „reasons to be childfree“), kde se neustále opakují a dlouze rozebírají – od environmentálních obav až po ty finanční. Ostatně stačí se zeptat Googlu „kolik stojí vychovat dítě“. Právě tento fakt je jedním z nejpalčivějších nehledě na to, na jakém kontinentě se nacházíme. Cena výchovy dítěte je důvodem, proč jsou ženy, které neprošly interrupcí, vystaveny větší pravděpodobnosti, že skončí pod národní (v případě Spojených států pod federální) hranicí chudoby.

V českém kontextu se zdroje částečně rozcházejí v tom, jak vysoká je tato částka. Všechny se ale shodují na tom, že dítě je (zvláště v posledních letech) luxus, který si mnoho lidí nemůže dovolit. Podle rozhovoru s majetkovým poradcem Karlem Bujkem na irozhlas.cz, jsou jen vstupní náklady na pořízení dítěte mezi 50 a 150 tisíci Kč. Každý měsíc se pak jedná o výdaje někde mezi 5 až 9 tisíci korunami. Tato částka zahrnuje pouze základní výdaje na ošacení a výživu nezaopatřeného dítěte, nejsou do ní zahrnuté další potřeby a nároky rodiny, jelikož ty se liší vzhledem k mnoha socioekonomickým a demografickým faktorům.

Pokud všechny tyto náklady sečteme a vynásobíme je, abychom se dostali až do 18 let věku dítěte (a to neuvažujeme, že dítě může být na rodičích závislé déle, zvláště pokud studuje), mluvíme o částce kolem 2 milionů korun českých. V USA se jedná o částku čtyřnásobně vyšší.

Z Turnaway Study profesorky Diany Foster vyplývá, že většina žen, které vyhledávají interrupce, už jsou matkami aspoň jednoho dítěte a nejčastěji udávají jako důvod potřebu postarat se o existující děti, které, pokud jejich matka nedostala možnost zbavit se nechtěného těhotenství, mají větší možnost (až o 20%) života pod federální hranicí chudoby.

Nemožnost projít interrupcí pak negativně nedopadá pouze na ženu samotnou, ale i na její rodinu a další generaci, která bude žít s větší pravděpodobností, že se nikdy nevymaní z kruhu chudoby. A ačkoli tato studie nedokazuje, že by ženy, které donosily nechtěné těhotenství, projevovaly zvětšené procento patologických fyzických nebo duševních problémů, víme, že finanční stres má zásadní dopady na mezilidské vztahy a jejich kvalitu, která dále udává tón života jedince v dospělém věku.

Jelikož mnoho z těchto studií i příběhů přichází právě ze Spojených států, je snadné nechat se i v dnešní době ukolébat představou „amerického snu“, kdy dítě celé dospívání žije v živořící rodině a v dospělosti si vydělá na luxusní vilu na pobřeží Pacifiku a jeho roční příjem má minimálně šest číslic. Tyto příběhy vidíme všude v pop-kultuře, nejedna celebrita se podobnou historií chlubí v rozhovorech a na sociálních sítích.

Ale tyto příběhu jsou minoritní. Je nutné přemýšlet i nad těmi, kterým se to nikdy nepovede a jen díky tomu, že jejich rodičům byla odepřena možnost svobodně se rozhodnout o dalším směřování jejich života, stráví život bojem o každý dolar (nebo korunu).

Můžeme se ohánět mantrou osobní zodpovědnosti – každý může svůj život zlepšit, najít si novou práci, vzdělat se, vydělávat víc. Jak kdo bude žít svůj život, je nakonec pouze na něm, jeho schopnostech a odhodlání. Jedná se o stále stejnou písničku patriarchálního kapitalismu, který nám tvrdí, že pokud budeme tvrdě pracovat, můžeme dosáhnout třeba i na hvězdy. Ale z nějakého důvodu tento argument nefunguje, bavíme-li se o interrupcích a ženské autonomii a možnosti rozhodnout si, zda utratíme 2 miliony za dítě nebo cestu kolem světa.