Článek
Je pravda, že jsem s sebou v té době nosila knihy jako Továrna na lži nebo Věk rudých mravenců, které mají potenciál ve čtenáři zanechat opravdu temné a těžké pocity. Člověk by si myslel, že se uměle snažím dostat do existenciální deprese, ale není to tak. Ačkoli se mnou informace a příběhy těchto knih zůstávají ještě dlouho po dočtení, nevyvolávají ve mně těžké pocity. Četbou se učím, poznávám a rozšiřuju si obzory. Někdy to s sebou nese vystoupení z komfortní zóny a nepříjemné pocity.
Ale poslechla jsem tedy tuto výtku a rozhodla se rozšířit svoje literární povědomí a z různých zdrojů jsem vytáhla knihy posledních let, které by se daly kategorizovat (nebo je pro mě někdo klasifikoval) jako oddechové. Po přečtení nemůžu vždy souhlasit, ale hned jsem nevěděla, do čeho jdu a dala jsem na rady a hodnocení jiných čtenářů.
Takže jak můj výlet do země oddechu dopadl?
O hvězdách víš h*vn*
Okolo téhle knihy je už od jejího vydání neskutečný hype, vůči kterému jsem ani já nebyla imunní. Ale sáhla jsem po ní ze dvou hlavních důvodů – 1. chtěla jsem podpořit českého autora a 2. kniha měla tematizovat manosféru a její vliv na mladé muže… a hned tady začal můj první problém.
Téma manosféry je do příběhu mladého muže, který neví, jak se sblížit s dívkou, kterou potkává každý den v autobuse, nastrčené dost na sílu a působí nedomyšleně a neuvěřitelně. Chápu, že sociální sítě pracují rychle, ale že by mladý muž podnikl cestu do hloubky internetové manosféry a zpět na povrch během méně než půl roku, se mi zdá jednoduše neuvěřitelné. V příběhu je vidět, že se autor Petr Hanel pro toto téma rozhodl později v procesu psaní a potřeboval ho našroubovat na už existující zápletku. A bohužel to nefunguje.
Všude vychvalovaný plot twist na konci knihy můj dojem sice na chvíli zachránil (tedy dokud jsem nedočetla až do bolestně patetického konce), ale opravdu jen na chvíli. Během pěti stránek z románu o životě dospívajících v době sociálních sítí skočíme do thrillerového vyústění, které sice skvěle odsýpá, ale žánrově vůbec nezapadá. Jako bych četla dvě odlišné knihy, které se autor nebo nakladatelství rozhodl spojit do jedné.
Autor učí lekce tvůrčího psaní a musím říct, že velmi úspěšně, ale během čtení mi přišlo, že vzal všechny poučky a návody na to, jak napsat knihu, a smíchal je dohromady. Kniha má své hezké momenty a detaily – propracovaný soundtrack, zajímavý, i když někdy dost otravný jazyk dnešní mládeže –, které ovšem nezachrání fakt, že knihu psal autor devět let a dle svých slov měl 22 verzí, díky čemuž dílo nakonec působí na sílu a těžkopádně.
Znamenitá mrtvola
(Tuhle knihu mi jako oddechovku poradil někdo na sítích… nevím nevím, ale inu tedy dobrá.)
Jde už o starší kousek, který vyšel v roce 2022. Pamatuju si, že mě tenkrát zaujala obálka, ale upřímně jsem si myslela, že jde o hororový thriller, nějakou variaci Hannibala Lectera, kterou si s chutí nechám ujít. Až po letech jsem zjistila, že Znamenitá mrtvola je vlastně dystopie, která se noří do tématu systémového kanibalismu. A to už bylo téma pro mě.
Sama jsem vegetariánka, takže jsem čekala, že čtení rozhodně nebude jednoduché. Hned na začátku mi bylo jasné, že se zde objeví obrazy velkochovů a jatek, ale v tomto případě zpracovávající lidské maso pocházející z lidských bytostí. Musím říct, že prvních asi 50 stran přicházela jedna rána za druhou. Z hlavy asi nikdy nevymažu scénu, v níž skupina zaměstnanců „peče mládě“ u příležitosti narození potomka jednoho z nich. Ten paradox je šílený.
Ale chyba této knihy je v tom, že všechen šok, všechny karty odhalí na prvních padesáti stranách, čtenáře otupí a cokoli, co přijde posléze, už na něj nemá kýžený vliv. Aspoň do samotného konce.
(Nejmenovaný) hlavní hrdina – vedoucí pracovník mrazíren – se celou knihu prezentuje jako člověk znechucený světem, jako tichý disent, který nakonec musí vybuchnout. To se ovšem nestane. Zachová se přesně tak, jak se od člověka žijícího v nějakém systému dá čekat. Nemusí s ním souhlasit, nemusí se mu svět, v němž žije do detailu zamlouvat, ale nakonec je jeho produktem a z daného společenského uspořádání těží, a proto se nakonec stává komplicem.
Konec, který z nějakého důvodu lidé v recenzích haní, mi zachránil celý dojem z knihy. Mnoha čtenářům se zdá neuvěřitelný, protože jsou zvyklí a masírovaní vysoce morálními hrdiny, kteří mají hluboce zakořeněný kompas toho, co je dobré a co ne. Ale svět tak nefunguje. Podle mého názoru Agustina Bazterrica vytvořila chytrý, možná až zbytečně šokující obraz patriarchátu.
Vekslačka
Tato kniha byla jedna z prvních, kterou jsem ve své snaze začít číst odlehčeněji vzala do ruky. Není tajemstvím, že mám ráda historické a historizující příběhy. Příběhy, které otevírají okno do doby, v níž jsem nežila a o níž se mám mnoho co učit. Bohužel Vekslačka mou touhu po vědění neuspokojila.
Musím Scarlett Wilkové nechat, že je velmi osvěžující číst o ženě vykonávající tuto „profesi“. Po všech Kamarádech do deště a dalších veledílech, která byla na toto téma zpracovaná, jde o závan svěžího vzduchu. Ale tím pozitiva končí. Možná je ode mě naivní čekat od takové knihy něco víc, ale po prvních sedmdesáti stranách se celý děj smrskne na jednotvárné a nudné „koupila jsem tohle za tolik a prodala za víc a celý režim tomu přihlížel“.
Někdo by mohla namítnout, že, ano, toto je nakonec oddechová literatura, po které jsem toužila. Ale v mé hlavě „oddechovka“ neznamená, že budu číst tu samou stránku dvěstěkrát, abych vypnula mozek a nemusela přemýšlet. Pořád mi jde o děj, pořád hledám něco, co jsem ještě nečetla.
Knize se nedá upřít, že by nebyla čtivá. I přes zjevnou jednotvárnost a opakování stránky lítají a otáčí se skoro samy, ale za cenu toho, že ve mně kniha vůbec nic nezanechala. Šlo o dobře zpracovaný český průměr, který neurazil, ale rozhodně ani nenadchl a já si troufám říct, že nic objevného české literatuře nepřinesl. (Přítom ta obálka je skvělá!)
Co z toho pro mě plyne?
Vypadnout ze svých oblíbených žánrů, autorů a příběhů je osvěžující a vlastně nutné, abych jako čtenář ale i jako člověk nezakrněla ve své vlastní bublině. Bohužel ve mně tento výlet ale zanechal dojem, že jsem za poslední měsíce nepřečetla jedinou dobrou knihu… S cestami mimo svoje oblíbené žánry nekončím, ale asi budu vybírat mnohem opatrněji a vrátím se ke svému těžkému čtení, protože tam je mi dobře.
