Článek
Ke kauze internetového antikvariátu Knihobot se vyjadřují všichni, ať už mají s knižním trhem zkušenosti nebo ne. Názory se liší podle toho, kterou část této kauzy si autor/ka vybere jako tu důležitou – špatně placení brigádníci, knihy vyhazované do kontejnerů, zavírání malých antikvariátů nebo sešit za 4000 Kč, kterým celou kauzu započala spisovatelka Nina Špitálníková.
Dobrý nápad, který se zvrtl
Knihobot začal jako dobrý nápad, jak se zbavit hromad knih, které každému leží doma v knihovně, nebo se k nim dříve či později dostane z pozůstalosti. Knihy jsou zboží, které se prostě časem nezničí (protože se tak často nepoužívá). Až na rarity typu prvních historických vydání nebo umíněných autorů, kteří odmítají svoje knihy znovu vydat (ano, narážím na Kulhánka) jich většina s časem ztrácí hodnotu.
Knihobot se v tomto smyslu stal spásou pro domácnosti a sklepy zavalené knihami, které nikdo z rodiny číst nechce, ale možná si někde čtenáře najdou. V době, kdy lidi nakupují online úplně všechno, dává smysl, že se spíš podívají na internet, než aby chodili po antikvariátech. Nehledě na to, že přijít s knihami do antikvariátu je často za trest. Takže co jiného?
Hezká idea se ale – jak to mají takové nápady ve světě poháněném generováním zisku ve zvyku – zvrtla. Knihobot v roce 2024 vygeneroval tržby ve výši 300 milionů Kč, na což má jako podnikající subjekt plné právo. Nicméně se nedá opomenout, že značná část z těchto tržeb pochází z přeprodeje nových, aktuálních titulů, které byly vydány v posledních několika letech.
A tady začíná problém, který není jasný těm, kdo neví, jak funguje český knižní trh. Takže…
Jak funguje český trh?
Vezmeme to ve zkratce. Předem říkám, že procenta a částky, které uvádím, jsou ilustrační, protože záleží na individuálních smlouvách a podmínkách, ale řádově sedí.
Pokud jde o překladové dílo, nakladatel kupuje práva běžně na 5 let, za která zaplatí zálohu v řádku deseti- až stotisíců korun. Pokud jde o českého autora, záloha se většinou nevyplácí a autor/ka dostává vyplacená procenta z prodaných kusů (více níže).
Koupenou knihu pak musí nakladatel nechat přeložit (další desetitisíce), zredigovat, zkorigovat a vysázet (další desetitisíce), vytvořit obálku a nechat vytisknout (částka kolem sta tisíc – záleží na nákladu, počtu stran, papíru, úpravě obálky… představu máte). Z prodejní ceny si pak 50 % vezme distribuce a knihkupci a nakladatel se kouká na marži kolem 25 %.
U autorstva je situace ještě tristnější – autor dostane z prodejní ceny (a záleží na smlouvě, jestli je to doporučená nebo reálná prodejní cena) 4-8 %. Stačí jednoduchá matematika, aby bylo jasné, že v lepším případě dostane 30 Kč z prodaného kusu (při průměrné ceně knihy kolem 400 Kč).
A pak přijde Knihobot a knihu, u které stále ještě nakladateli běží práva, za která zaplatil majlant, prodá za tržní cenu, z čehož si nechá 40 % + 29 Kč (konkurence Knihobotu, jako ReKnihy, to má velmi podobně). Ale nakladatel nebo autor z těchto peněz nevidí ani korunu. Kdyby takhle prodali sešit Niny Špitálníkové, bavíme se o zisku cca 1600 Kč. U kusu, který by se ani neměl prodávat, protože nemá ISBN.
Co takhle… přispět?
Problém není zbavování se knih a jejich přeprodej. Člověk, který si koupí knihu za tržní cenu a věří, že knihy se mají číst, a nestaví si doma soukromou knihovnu, chce knihu poslat dál a pokud má tu možnost, chce, aby se mu část investice vrátila. Pochopitelné.
Problém je, že Knihobot vydělává na oboru, do něhož nic nevrací. Když na přelomu tisíciletí začalo být trendy stahovat si filmy a hudbu, celý svět se bouřil, protože to ničilo hudební a filmový průmysl (což nakonec nebyla pravda, streaming ničí oboje mnohem výrazněji, ale to je debata na jindy). Ale když dnes už vlastně mezinárodní korporace parazituje na knižním trhu, je to v pořádku, protože to dělají ve jménu zisku, volného trhu, kapitalismu… dosaďte si!
Samozřejmě bych neočekávala, že Knihobot půjde a s každým nakladatelstvím bude uzavírat individuální smlouvy o odměnách. Řešením je kolektivní správa. V případě literárních děl ji zajišťuje agentura DILIA. Ta se dnes stará o to, aby autoři, překladatelé, nakladatelé a další dostali náhradu odměny za tituly, které se ofotí, vypůjčí ve veřejných knihovnách, zpracují jako rozhlasová hra, a tak dále.
A pokud poplatky kolektivní správě mohou platit distributoři tiskáren a prázdných nosičů, proč by nemohli do kolektivního fondu přispět i Knihobot a jeho konkurenti? I kdyby se procenta z prodaných knih zvedla, lidé by přes ně knihy stále kupovali a prodávali, Knihobot by o svoje tržby nejspíš nepřišel a nakladatelé, autorstvo, překladatelstvo a další profese činné na literárním trhu by dostali aspoň nějakou odměnu za svou práci.
Co je na tom špatného?
