Privilegium být průměrná aneb The Life Of A Showgirl!

Taylor Swift jsem po většinu svého života zvládla velmi efektivně ignorovat. Její práci po očku sleduju od dob Reputation a na Folklore a Evermore nedám dopustit. Její poslední dvě alba Midnights a The Tortured Poets Department mě nenadchla. Jedno na mě působilo nedotaženě, druhé je překombinované a každá skladba zní stejně jako ta předchozí. Na obou jsem si našla jeden, dva songy, ke kterým se vracím, ale u alb, která mají přes dvacet skladeb, je to celkem mizerný poměr.

Když oznámila vydání dalšího alba, na kterém se měla vrátit ke spolupráci s Maxem Martinem (jedním z nejúspěšnějších hudebních producentů, který stojí za největšími hity nejen Taylor Swift, ale i Britney Spears nebo boybandů z 90. let jako Backstreet Boys) a Shellbackem, s kterými spolupracovala na 1989 nebo na Reputation, upřímně jsem se těšila…

Ano, album zní a působí odlehčeně. Zdá se, že Taylor je konečně happy a doby, kdy psala srdceryvné break-up songy jsou za námi. Album juchá, je načančané a uhlazené. Podařilo se jí vybrat dobrý lead single The Fate of Ophelia. Ten nicméně nereprezentuje zbytek alba, které stíhá jeden problém za druhým.

Navzdory spolupráci se skvělými producenty a velké propagaci je album vlastně nuda a kdyby ho nevydala Taylor Swift, nikdo si ho nevšimne! Všechny skladby na album hrají na jistotu nejen zvukově, ale i textově. Od začátku do konce slyšíme texty, které se v obměnách opakují v jejím katalogu posledních deset let.

Taylor má ve svém repertoáru několik témat, kterých se odmítá vzdát a která s jejím přibývajícím věkem a neochotou zajít si na terapii a konečně se uzdravit zní stále malicherněji a ubožeji. Na albu najdeme tři základní perspektivy:

Na TLOAS se k nim přidalo nová – zcela od reality odtržený pohled miliardářky, která si myslí, že žije stejně normální život jako všichni její fanoušci a je stále stejně „relatable“, jako byla před deseti lety.

Například ve skladbě Wi$h Li$t, kde se povyšuje nad všechny, kdo chtějí jachty a materiální věci, zatímco jediné, po čem ona touží, je dům na předměstí a spousta dětí. Sorry, Taylor, ale v dnešním světě se většina lidí snaží jen vyhnout ekonomickému úpadku. Jachta se ani neobjevuje v našem slovníku!

Zdá se, že po letech, kdy byla Taylor „too big to fail“, se její pečlivě stavěná maska začíná pomalu rozpadat. Pustila se na velmi tenký led, když si začala půjčovat od svých kolegů muzikantů, aniž by jim přisoudila spoluautorství, což za ní dělají fanoušci na stránkách jako je Genius, kde ke skladbám doplňují interpolace. Zasadila tak obrovskou ránu své image zastánkyně práv umělců. Na zbytku alba pak postupně ničí i svůj obraz feministky a megastar, která nade vše miluje svoje fanoušky.

Celý koncept a promo alba The Life of a Showgirl sliboval pohled do zákulisí jejího monstrózního The Eras Tour, které v letech 2023 a 2024 objelo svět dvakrát dokola a utržilo 2 miliardy dolarů. Jak to sama zpěvačka řekla: „Tohle album zobrazuje všechno, co se dělo, za oponou.“

Každému muselo být jasné, že velká část alba se bude týkat jejího velmi veřejného vztahu s hráčem amerického fotbalu Travisem Kelcem, s nímž se dala dohromady právě během jejího turné. Ale nikdo nečekal, že to bude v podstatě ústřední (a jediný skutečný) motiv. Možná kdyby album nazvala Love Letter To Travis a propagovala ho tak, nikdo by jí nic nevytýkal. Mně by se album nelíbilo ani tak, ale neměla bych v ústech pachuť klamavé reklamy.

Na základě té jsem čekala pohled na to, co znamená odjet nejúspěšnější tour v hudební historii, které se stane ikonickým nejen po kulturní stránce, ale i ekonomické. Očekávala jsem hudební, zábavnou esej o tom, jaké to je být skoro dva roky neustále na cestě, tři hodiny běhat po obrovské stagi za jakéhokoli počasí a vyplňovat téměř všechen veřejný prostor.

Doufala jsem, že se zastaví u svého nejtragičtějšího koncertu v Riu de Janeiru, kde kvůli extrémnímu vedru zemřela jedna z jejích fanynek. (To se ukázalo jako chyba pořadatele.) Pokud album propagovala jako sondu do jejího životě během tour… není tohle jedna z těch temných stránek, které zůstanou? Tohle by byl skvělý kandidát na track 5 (nejzranitelnější píseň na každém albu), ale místo toho dostaneme cringe skladbu o tom, jak na ní internet není hodný a přitom ona se tak moc snaží být cool!

Od globální superstar, která natočila dokument, v němž se hodinu a půl vyznávala z toho, že jí tlak společnosti a showbyznysu nikdy nedovolil být politicky aktivní, je album, které se v dnešní turbulentní době okázale vyhýbá jakémukoli i vzdáleně důležitému tématu, hluché a pokrytecké. Je to facka do obličeje všem, o kterých Taylor kdy tvrdila, že se jich zastává – především ženám a LGBT+ komunitě. Obě tyto skupiny by zrovna teď jistě ocenily, kdyby jim Taylor vyjádřila podporu – zvlášť ve Spojených státech.

Místo toho ale dostaneme ódu na penis jejího partnera a skladbu o tom, že není lepšího přítele než toho bohatého a mocného. Nebo opravdu trapný, malicherný a ubohý diss track. Ten je údajně odpovědí na skladbu Sympathy Is A Knife od Charli XCX. V tom se interpretka svěřuje se svými nejistotami a turbulentními emocemi, když se ocitne v zákulisí vedle největší popové hvězdy současnosti.

Samozvaná feministická ikona TS, která se několikrát pohoršovala nad tím, jak jsou ženy v showbyznysu štvány proti sobě, se nevybíravě pustí do své kolegyně a přirovnává jí k štěkající čivavě. Přitom žijeme v době, kde o lidi, o kterých by se daly psát diss tracky, není nouze. Proč tedy kopat do ženy?

Zdá se, že ačkoli si Taylor vzala k srdci, co jí bylo vytýkáno na Midnights a TTPD – že je potřeba materiál editovat a nevydávat všechno –, album působí unaveně, tématicky vyčerpaně a průměrně, a přesto láme rekordy. Taylor by určitě prospěla delší pauza, aby se mohla kreativně dočerpat a našla nová témata. Nicméně to vypadá, že za bezmála dvacet let na scéně si Taylor vysloužila jedno velké privilegium – být průměrná!