Článek
Od doby, co jsem začala vnímat umění – především literaturu, která je mi nejbližší – se s ním pojilo jedno hlavní kritérium – originalita. Za tu se rozdávají ceny, kontrakty, peníze. Za originalitu šel by každý literární kritik světa kraj, a šel by bosý. Vše se točí kolem otázky: „Přináší to něco nového?“ Jenže já se čím dál častěji ptám: opravdu ještě něco nového existuje?
Po letech čtení, sledování filmů i psaní vlastních textů si troufám říct, že ne. Skutečná originalita je mýtus. A s nástupem generativní AI se tahle iluze ještě více rozpadá. Všechno je remix. A tak mi zůstává jiná, naléhavější otázka: Když už nemůžeme být originální, čím máme být?
Umění jako zrcadlo vzorců
Náš mozek zbožňuje vzorce a rituály, kterých se může chytit a držet. Díky vzorcům chápeme svět kolem sebe, vyznáme se v něm a víme, co se kolem nás odehrává.
Nezměnilo se to nijak výrazně od dob pravěku, kdy jsme hledali vzorce v přírodě, abychom se ujistili, že přežijeme další den. Naučili jsme se rozpoznávat detaily, abychom odlišili to, co nás může zabít od toho, co nás udrží naživu. Díky schopnosti hledat v přírodě vzorce jsme si osvojili všechny vědomosti a znalosti, které nám umožnili přežít a vzkvétat od zemědělství, po průmysl.
Naše potřeba vyhledávat věci, které už známe, které jsou nám povědomé a které už jsme viděli a nějak je dokážeme pochopit, třebaže nám nejsou servírovány úplně jednoznačně, se stala základem i pro náš svět umění.
Můžeme říct, že celá historie lidského umění je jen snaha popsat něco, co uniká našim smyslům, neboli vymyká se vzorci. I moje parafráze Vrchlického slavných veršů
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
šel bych s hlavou odkrytou a šel bych bosý,..
vychází z dalšího pokusu popsat marnou touhu člověka po harmonii a klidu, kterou dává na rovinu s tím, čemu říkáme „láska“. Žádný její prožitek dvou lidí na této planetě nebude totožný. Ale pokud se rozhodnou o tom napsat román, složit píseň, natočit film nebo namalovat obraz, je pravděpodobné, že opravdu originálního na jejich projevech mnoho nebude.
Nás už nelze šokovat
Ani šok už v umění a společnosti není tím, čím býval. Žijeme v době, kdy žena natočí dokument o tom, že se za 24 hodin vyspí s 100 muži a kromě několika buřičů na internetu to s nikým ani nehne. Prožíváme dobu, v níž se ty nejhorší lidské činy odehrávají pomalu v přímém přenosu a lidé kolem nás prostě jen scrollují dál.
Co dalšího by umění mohlo odhalovat o naší civilizaci? Jak by nás přenesená a interpretovaná verze reality mohla šokovat, když nás nešokuje ani děsivá realita sama?
Možná právě proto se mnohem víc než originalita cení autenticita, pravdivost. Řekněme si to narovinu – všechno už bylo napsáno, natočeno, namalováno, vysocháno, postaveno, vymyšleno a řečeno. I sama věda v posledních letech tápe a po obrovských, průlomových objevech ve 20. století, které změnily lidstvo, se zdá, že věda přešlapuje na místě. Objevy, které dnes přináší, jsou mnohem méně signifikantní než ty, které ovlivňovaly kulturu už od do osvícenství. A bez vývoje upadá i ona bájná originalita.
Proč stále tvořím?
Jako se historiografie od „velkých dějin“ přesunula k dějinám všednodennosti, protože všechny velké události už byly prozkoumány, umění přechází k své vlastní verzi – individuálnímu prožívání. Nejde tedy o to, že říkám něco nového, ale o to, že to říkám právě já.
Nejsem první autorka, která se nad mými tématy a příběhy zamýšlí a rozhodla se je napsat. Ani forma, kterou píšu, se nedá považovat za převratnou. Autofikce a introspektivní psaní s námi je už od druhé poloviny 20. století a v posledních 10 letech opravdu nabírá na síle a těší se čtenářské i kritické pozornosti.
Co je ale na mém psaní jiné a unikátní, je můj prožitek. Ne tím, že by byl výjimečně dramatický, ale tím, že je můj. Události, které jsem zažila, se odehrály v určitém pořadí, v určitém těle, s určitými emocemi. A právě to dává mému psaní smysl.
Stejně jako se kulturní krajina rozpadá na mikrosvěty individualizovaných zážitků a algoritmicky řízených bublin, i umění se přesouvá k osobnímu. Není důležité, že říkám něco nového. Důležité je, že to říkám já.
Vím, že originální nejsem, ale pravdivá ano. A to, v co dnes věřím, je právě tahle pravdivost. Ne formální, ale existenciální. Ne že něco „je pravda“, ale že mi to připadá pravdivé. A to mi v době, kdy už jsme viděli všechno a slyšeli všechno a už námi jen tak něco nepohne, připadá jako víc než dost.
