Článek
Bookstagram, BookTok, Goodreads. Pokud vám tyto pojmy něco říkají, nejspíš jste slyšeli i o knihách, které se po sociálních sítích šíří jako požár australskou buší. V posledních měsících třeba Úsvit sklizně (spin-off Hunger Games?) nebo Čtvrté křídlo, romantasy senzace, která prý „pohltila svět“.
Já je číst nebudu. Ne proto, že bych měla něco proti romantasy. Při čtení názvu tohoto žánru mě sice svědí celé tělo, ale nemohu soudit něco, s čím jsem se neseznámila. Nechci tvrdit, že jsou ty knihy špatné. Jen zkrátka nemám ráda trendy. A u knih to platí dvojnásob.
Už jako teenager jsem byla spíš anti-trendová. Mám tendenci naskočit na vlnu, až když se ukáže, že obstojí. Jsem odpůrkyní fast všeho – fashion, food, elektroniky. A i v literatuře to vnímám podobně: když se z knihy stane trend, moje vnitřní kontrolka se rozbliká. Mám v sobě hluboce zakořeněnou víru, že trend = peníze = masová výroba = ztráta kvality.
A přitom jsem sama vyrostla na Harrym Potterovi a Pánovi prstenů. A jestli to nebyly na přelomu tisíciletí trendy, pak žádnou jinou definice neznám. Ale kromě těchto cool titulů jsem vždy četla i ty méně populární, časem prověřené, jejichž úspěch není masový, ale kvalita během let nerozporovatelná.
Co tvoří trendy v literatuře – a proč mě míjejí
Trendy v literatuře často vznikají podobně jako trendy v módě: někdo (čti dobře načasovaný debut) nastaví tón a vlna se zvedne. Následují další podobné tituly, nakladatelé je začnou ve velkém nakupovat a vydávat, sociální sítě se postarají o zbytek. Když algoritmus zavelí, „všichni to čtou“. A já… ne.
Možná proto, že ve čtení nehledám únik ani adrenalin, ale rezonanci. Mám ráda knihy, které nebojují o pozornost, ale zůstanou se mnou ještě dlouho po dočtení. Takové, které mě donutí se na chvíli zastavit. Ne kvůli cliffhangeru, ale kvůli větě, která mě zasáhne. Kvůli tématu, motivu nebo postavě, která změní moje vnímání světa nebo chápání historie. A hlavně – knihy, které se nebojí být pomalé, tiché, nebo trochu mimo.
Někde se bojí kobylek, na Ukrajině to byly mravenci, rudí mravenci
O knize Věk rudých mravenců ukrajinské spisovatelky Taňi Pjankove jsem předtím, než jsem jednoho výplatního odpoledne vešla do knihkupectví, nikdy neslyšela. Rudou šmouhou přemalovaná šedá vesnice jako vystřižená z pohlednice z přelomu 19. a 20. století ale upoutala mou pozornost.
Nejde o knihu, kterou přečtete jedním dechem, když se zrovna nudíte v pátek večer. Téma je zpracované z pohledu tří postav žijících v jedné vesnici na východě Ukrajiny v roce 1933, přičemž každá z nich stojí na jiné straně historie. Dusja je dcerou kulaka odvlečeného na Sibiř. Svyryd se přidal k bolševické revoluci, vstoupil do strany a teď pozoruje zánik své vesnice. Solja je manželkou převeleného stranického aparátčíka, která se léčí v místním sanatoriu pro obézní. Každá postava si prožívá svoji vlastní verzi hororu jménem hlad a snadno se stane, že budete muset knihu odložit a zhluboka dýchat.
Kniha je plná neuvěřitelných kontrastů a obrazů, které se zdají přitažené za vlasy a tzv. na efekt, aby čtenáře šokovaly svou hrůzostrašností. Jak ale ve svém doslovu ke knize poukázala překladatelka z ukrajinštiny Tereza Chlaňová: „Takový byl hladomor let 1932 a 1933 v zemi, které se přezdívá ‚obilnice Evropy‘. Byl jednou velkou absurditou, která se vzpírá chápání.“
Román jde na dřeň, nicméně autorka používá velmi metaforický a opatrný jazyk tak, aby leccos nevyslovila přímo, jen naznačila, což nechává obrovský prostor čtenářské představivosti. Právě díky tomu jsou obrazy pomalu vymírající vesnice ještě hrůznější, než kdyby se je autorka pokusila doslovně popsat.
Hrůzu a drastičnost pak ještě dokresluje postava hladu, který se prolíná všemi třemi perspektivami a jako svévolná bytost koná a požírá vesnici a její obyvatele. Někteří se mu snaží vyhnout, jiní ho po měsících soužení vítají s otevřenou náručí a plazí se mu vysíleně v ústrety. Hlad nakonec pozře vše…
Ať nás soudí noc
Mne soudila noc je psychologická novela Valji Stýblové z roku 1948 (vydaná až v roce 1957), která zkoumá morální a etické dopady umělého přerušení těhotenství, zvláště pak toho pokoutně prováděného. Pokud jsem se chtěla dostat daleko od booktok a bookstagram trendů, nemohla jsem sáhnout lépe než do „vzdálené“ minulosti.
Knihu ze 50. let jsem už dlouho neotevřela. Pár stránek jsem si musela zvykat na archaicky znějící jazyk. Především v oblasti slovosledu, který by dnešní redakcí neprošel. Chvíli mi trvalo, než jsem přepnula svůj redaktorský mozek do čtenářského režimu a snažila se číst spíše mezi řádky než jen řádky samotné.
Novela mi přišla do cesty ve správnou dobu. Přistupuje k tomuto tématu z velmi odlišného úhlu, než bych čekala. Řeší problém z pohled dvou mladých mediků-mužů, kteří vykonávají nelegální kyretáže, při nichž zemře sestra jednoho a milenka druhého. V tento osudný moment by si oba měli uvědomit hodnotu lidského života a nemorálnost svého dosavadního počínání…
Ano, hodnota života je v této knize stěžejním tématem. Ale právě kvůli smrti mladé ženy bych poukázala spíše na hodnotu života jejího než jejího plodu. Na život dospělé ženy, která je vyděšená a má dvacet a jeden důvod, proč nechce dítě, které v sobě nosí. A proč by měla mít možnost se sama rozhodnout.
Novela velmi dobře ukazuje, proč je potřeba zajistit možnost legálních interrupcí. Pokoutné nejsou prováděné buď pod dozorem lékařského personálu nebo v bezpečném prostředí, což může vést k vážným zdravotním následkům nebo smrti. Jako v případě sestry hlavního hrdiny novely Mne soudila noc. Nepadá v tom případě vina nejen na toho, kdo potrat provedl, ale i na společnost, která neposkytla bezpečné podmínky?
Jeden den během dvaceti let
V posledním případě jsem trendovosti trochu podlehla. Ale na mou obranu více jak deset let potom, co se kniha Jeden den britského spisovatele Davida Nichollse stala mezinárodním bestsellerem. Byla jsem věrná sama sobě a na tuto vlnu jsem naskočila až se značným zpožděním.
Na rozdíl od předešlých dvou knih byl výlet do Británie posledních dvaceti let 20. století výprava do bezpečných vod. Jelikož jsem příběh i jeho postavy už znala z filmového a seriálového zpracování, nečekala jsem velká překvapení. Ale ta se dostavila.
Četba knihy se odehrávala v klidném tempu divokého otáčení stránek, zjitřených emocí a mnoha aha momentů ohledně komplikovaného vztahu obou hlavních postav. Ačkoli jsem věděla, co přijde a jak kniha skončí, onen zásadní moment a na něj navazující poslední část mě stejně dohnaly k slzám. (Kdo ví, ten ví. Kdo neví, tomu to nebudu prozrazovat.)
Je to příběh, kterým si ráda nechám znovu a znovu… a znovu zlomit srdce. Sice nejsem fanynka romantické literatury, ale Jeden den se netopí v patosu a klišé. Aspoň ne pokud vezmeme v úvahu dobu, kdy vznikl. Dexter a Emma ožívají čtenáři před očima, oba jsou okouzlující, oba jsou milí i otravní, dělají chyby vhodné jejich věku a oba se snaží si dát život dohromady spolu i bez sebe.
Je to kniha o životě samotném – jak potkáváme cizince, z nichž se náhodou stanou důležité součásti našich životů; jak rosteme a měníme se; a jak bychom náš život vnímali, kdybychom se mohli podívat každý rok jen na jeden den.
Ať žije netrendovost
Na booktoku bych s tímhle výběrem asi moc parády neudělala. Nejsou to knihy, které by někdo držel v ruce na pláži s hashtagy #summerread nebo #romanceoftheyear. Ale já hledám něco jiného. Něco, co nezmizí s updatem algoritmu nebo dalším scrollem. Tyto tři knihy mi v hlavě zůstanou mnohem déle než knihy doporučené cool bookstagramerkou s hravým videem a desetitisíci shlédnutími.
Někdy je fajn číst mimo proud. Ne proto, že bych chtěla být výjimečná. Ale protože ticho bývá slyšet nejlíp, když ho nic nepřekřikuje. A nejlepší knihy (aspoň podle mě) mluví za sebe… jen o nich nikdo neví.
