Článek
Kdo chce být slyšet, musí si opatřit hlas. Komentáře jsou sice šikovné pomůcky, ale je to takový povzdech do tmy. V tomhle případě komentář ani možný není, ale já jsem za to vlastně ráda. Mám hlas a nebojím se ho použít.
Dnešní titulek Není jednička jako jednička. Inkluze po česku mě na první pohled nadchnul. Nejprve to vypadá, že článek fandí speciálním školám a podpoře žáků se speciálními potřebami, kritizuje plánované snížení počtu asistentů pedagoga a celkově kvalitu základního vzdělávání z hlediska dopadů inkluze. Že je jeho cílem zvýšit povědomí o důležitosti naplnění speciálních potřeb těchto žáků.
Nakonec si ale autorka pouze stěžuje na to, že běžné děti podle ní musejí podávat vyšší výkon za tu samou známku, kterou dostane i dítě, které má přiznané úlevy a asistenci.
Ty úlevy jsou třeba pár minut navíc na vypracování úkolu nebo o větu či dvě kratší diktát. Maximálně se nehodnotí určitá chyba tak přísně, například u těžkých forem dyslexie. Ten asistent třeba párkrát připomene zadání úkolu nebo ukáže, kde zrovna dítě skončilo v psaní (pokud se bavíme čistě o výkonnostní výpomoci dítěti, ne o zvládání jeho psychických nebo fyzických potřeb).
Autorka, ač sama pedagožka, si evidentně neuvědomila, o kolik náročnější jsou i obyčejné úkony pro takové dítě. Kolik musí vynaložit energie, soustředění a psychických sil, aby zvládlo jen ty praktické části vypracování a dokončení úkolu, nehledě na jeho kognitivní náročnost.
Tyto děti musí leckdy překonávat samy sebe s každým tahem pera, s každou ucelenou myšlenkou, s každým nutkáním nebo naopak mozkovou mlhou tam, kde „obyčejné“ dítě zvládá jet na autopilota a možná trochu zapojí vůli, když se mu zrovna nechce.
Některé děti jsou přirozeně inteligentnější, jiné se musí biflovat. To platí jak u běžných dětí, tak u těch se speciálními potřebami. Ale i to přirozeně inteligentní, třeba i vysoce inteligentní dítě s poruchou učení, vnímání nebo chování, musí často většinu svých mentálních sil věnovat tomu, aby úkol vypracovalo. I dokončení úkolu je hodnoceno. Úhlednost a forma také přispívají ke známce.
Když se třeba takové neurodivergentní dítě musí nepřirozeně vysoce snažit, aby za stejný čas zvládlo čitelně graficky vyjádřit myšlenku nebo pomocí jemné motoriky převést zvukový signál do grafické formy se všemi gramatickými či vědomostními detaily, je to ve výsledku nesrovnatelně náročnější výkon, než si běžně člověk dokáže představit.
Navýšení času nebo snížení množství práce pro tyto děti je často opravdu jen berlička pro časový rámec, ve kterém se má odehrávat osnova výuky pro jednotlivé hodiny. Prostě se nedá na tyto děti čekat. A to nemluvím o tom, jak takové dítě odchází z každé hodiny mentálně vyčerpané, s pocitem nedostatečnosti a inkluze neinkluze - cítí, že tam nepatří.
Jestli je nějaká nespravedlivost ve známkování běžných dětí a dětí s přiznanými úlevami, pak to rozhodně není věc prospěchu těch, které ty úlevy potřebují. Spravedlivé není to, že tyto děti zbytečně dřou v podmínkách, které jim nesvědčí a trápí se a s nimi i jejich širší okolí jen proto, aby se mohlo na papíře říct, že to systém zvládá a že všichni mají svoje rovné místo.
Nejde jedním dechem oslavovat diverzitu a inkluzi. Nejde uznávat absolutní individualitu všech, a přitom očekávat a vynucovat, že všichni mají stejné předpoklady a tedy i potřeby k úspěchu. Inkluze taková, jakou tu máme, je špatná a v širším důsledku spíše škodí žákům, pedagogům, rodinám i společnosti. Mnohdy obecně snižuje základní kvalitu vzdělávání, ale hodnotu známky, resp. výkonu běžných dětí ve srovnání s těmi s úlevami podle mě opravdu nesnižuje.
Tam, kde se třída musí víc soustředit kvůli rušení jednoho inkluzí vtlačeného žáka, tento jeden žák vynakládá obrovské úsilí jen na to, aby styl výuky, tempo, počet lidí v místnosti nebo jen nutnost sedět hodiny v klidu s rukama na lavici vydržel.
