Článek
České základní školství už nějakou řádku let praktikuje inkluzivní vzdělávání. Učitelé si zvykli na přítomnost asistentek ve třídách a jsou za ně vděční. Bez nich by celá inkluze byla spíše exkurzí do pekla. O něco hůř si už zvykají žáci, které často děti s různými hendikepy během výuky ruší.
Například ve třídě, kde učí má sestra, jeden žák pravidelně dostává záchvaty agresivity, jiný jednou za čas něco nekontrolovaně vykřikuje, naposledy to bylo slovo „bahno“. Asistentka většinou vyjde s takovým žákem na chodbu, tam stráví nějaký čas jeho uklidňováním a když je opět vše v pořádku, do třídy se oba vrátí. V hodinách matematiky, kdy se potřebují ostatní žáci soustředit, vůbec nejde o jednoduchou situaci.
Sestra má ve třídě i moc hodného hošíka, který je bohužel mentálně retardovaný a v sedmé třídě odpovídá žákovi druhé třídy základní školy. Do hodin matematiky pro něj sestra připravuje individuální program. Zatímco chlapec počítá s pomocí asistentky příklady pro druháky, sedmáci počítají s paní učitelkou zcela jiné matematické úlohy.
Po několika letech si konečně všichni zvykli a snaží se v systému nějakým způsobem co nejlépe existovat. No a do toho přichází úžasný nápad Fialovy vlády snížit počet asistentů na základních školách. Už teď jich mnoho škol nemá dostatek! Od roku 2025 by jich však mělo být ve školství ještě méně. Asistenti zkrátka stojí peníze a vláda chce ušetřit.
Proč jsme si zrušili nemalý počet tzv. praktických (dříve zvláštních) škol? Vlastně pozor, ministerstvo se brání, prý se nic nerušilo. Ať rušilo nebo nerušilo, není jich dost, nebo možná, lépe řečeno, jsou pryč.
ZŠ, kde sestra učí, se snažila najít místo na praktické škole pro žáka, který je mentálně retardovaný a ve třinácti letech mentálně odpovídá sedmi rokům. Nenašla. Nikde nebylo volné místo. Chlapec tak musí vydržet na běžné základní škole. Není to jediný případ, kdy se něco takového děje. Výjimkou jsou spíše děti, pro které se místo našlo. Vhodných zařízení je totiž tak málo, že je takových míst naprostý nedostatek.
V Nizozemí vědí, proč si speciální vzdělávání nezrušili!
Až nám zase někdo bude vykládat, že je inkluze toho rozměru, jako jsme si to zavedli v Česku, všude v Evropě zcela normální, tak by bylo dobré podívat se, jak to funguje v jiných školských systémech. Já jsem nahlédla třeba do Nizozemí, které je podobně, jako ČR, malou evropskou zemí a navíc patří k velmi vyspělým demokratickým společnostem. Blízké nám je i tím, že tam působil Jan Ámos Komenský a má v nizozemském Naardenu hrob.
Holandský školský systém je poměrně složitý, ale nám stačí vědět, že mají kromě běžných základní škol také speciální základní školy a speciální školy (chybí slovo základní).
V Nizozemsku existuje několik speciálních základních škol. Tyto školy jsou určeny dětem, které nemohou absolvovat běžné základní vzdělání. Například kvůli mentálnímu opoždění nebo problémům s chováním, nebo kvůli poruchám učení. Na těchto školách jsou zachovány stejné učební cíle jako v běžném základním vzdělávání, pouze výukové materiály jsou uzpůsobené a zohledňují specifickou situaci každého dítěte.
Oproti tomu tzv. speciální vzdělávání (bez slova "základní") je určeno dětem, které pro vážné problémy nemohou najít vhodné místo v rámci běžného základního vzdělávání nebo speciálního základního vzdělávání. Jde o děti, které mají vážné potíže s učením (jsou těžce vzdělavatelné, až nevzdělatelné), mentálně nebo tělesně postižené nebo jde o žáky s vážnými problémy s chováním nebo s duševním zdravím. Školy se speciálním vzděláváním nemají stejné učební cíle jako běžné základní nebo speciální základní školy. Děti z těchto škol proto většinou nepřecházejí do běžného středního vzdělávání, ale do středního speciálního vzdělávání (to je jejich stavu a schopnostem opět uzpůsobeno).
Není známka jako známka
Nejen, že Nizozemci tak mají možnost umístit děti, o kterých jsem psala, do škol, kde se jim budou věnovat odborníci a kde na ně budou mít dostatek času, ale také v holandském školství nedochází k nespravedlnostem ve známkování, jako se tomu děje u nás.
K jakým nespravedlnostem? Jednoduše k tomu, že z českého vysvědčení nikdo nepozná, že dítě mělo nějaký stupeň podpory, že mělo asistenta, že na něj byly kladeny nižší nároky, že mělo úlevy. Zatímco dítě s podporou a řadou úlev dostane z matematiky dvojku, dítě bez asistenta a úlev ji dostane také. Správně by mělo být možné rozpoznat, že nejde o dvě stejné dvojky. Například po otočení vysvědčení na jeho zadní stranu by každý měl mít možnost se dočíst, jaký stupeň podpory dítě mělo a jaké úlevy čerpalo. Tak by to bylo spravdlivé a správné. Jak k tomu přijdou zdravé děti, že pro získání stejné známky musely podat mnohem větší výkon a z vysvědčení to nikdo nepozná?
V Nizozemí je jasné, jakou školu dítě absolvovalo a s tím je každému srozumitelná i váha známky, nebo zkrátka příslušného hodnocení. Je to spravedlivé a také transparentní.
V českých třídách tak záleží na umu vyučujících, jak třídě vysvětlí, že spolužák, který zdaleka nemusí umět tolik, co ostatní žáci, dostal na vysvědčení také jedničku. Jedničku, ze které však v budoucnu nikdo nepozná, že má zcela jinou hodnotu a váhu, než ta úplně běžná jednička. To rozhodně není správné a už by tato nespravedlnost měla konečně skončit.
Další zdroje:
