Článek
Když táta řekl „Masaryčka“, myslel tím Masarykovo nádraží v Praze. Pro dnešní generace mladých běžný a platný název, ale my, co jsme žili již před rokem 1989, dobře víme, že se tak toto nádraží vždy nejmenovalo. Když jsem byla školačka, oficiální název byl „Praha - střed“ a já jsem si na tátovu Masaryčku musela prostě zvyknout, stejně jako na jeho Fošovku (dnešní Vinohradská třída a v jeho době Fochova) a na řadu dalších názvů pražských ulic, které se odmítal učit v novém znění.
Dnes se sama ocitám v podobné situaci. V hlavě mám stále zapsáno, že stanice metra Dejvická je vlastně Leninova a ulice Evropská rovněž, já byla zvyklá říkat „na Lenince“. Mnoho míst si stále pamatuji pod těmi názvy, které nesly v době mého dětství a těžko si zvykám na nová pojmenování, přesto, že třeba Lenina jsem nikdy nijak nezbožňovala. Podobně je pro mě v pražských Holešovicích „Julda Fulda“ a jinak současnému Výstavišti neřeknu. Park kultury a oddechu Julia Fučíka provázel mé dětství a buď se mu říkalo tak rozšafně, jak jsem uvedla výše, nebo Fučíkárna.
Zajímavé je, že většina těchto míst neměla v minulosti jen jedno jméno, ale nesla jich více a různých, záleželo na tom, kdy jste zrovna v místě žili. Politika a mezinárodní vztahy zkrátka měnily a stále mění názvy ulic, náměstí i zastávek kolem nás. Ale nejen to. Mění i celý náš veřejný prostor. Mizí z něj transparenty, aby se mohly objevit jiné, podobně jako v případě uměleckých děl, sloupů, plastik nebo sousoší. Zejména sochy se s velkou oblibou nejdříve stavějí, aby se o něco později, až se zase kormidlo dějin otočí, mohly s velkou pompou odstraňovat. Nemyslím, že to je dobře. Dějiny kráčejí a zanechávají za sebou stopy. Tyto stopy bychom neměli bourat a rušit. Mohou nám totiž připomínat nejen omyly, které se staly, ale mohou nás také motivovat k zamyšlení nebo k debatě s potomkem.
Chodívám z práce přes park (Vrchlického sady, nebo také známý Sherwood) u Hlavního nádraží v Praze. Kdo to místo zná, jistě si vybaví pomník v parku umístěný. Jedná se o sousoší s názvem „Sbratření“ od českého sochaře Karla Pokorného. Pomník Sbratření je kulturní památka České republiky evidovaná v Ústředním seznamu kulturních památek. Nějaký vandal, který zřejmě neunesl chod dějin, polil začátkem dubna sochu rudou barvou. Je to sice neskutečná neúcta k uměleckému dílu, ale mně se ulevilo, když jsem se tuto informaci dočetla. Ulevilo se mi, protože opuštěný pomník, na kterém sousoší stálo, je prázdný proto, že socha byla odvezena k opravě.
Tahle legrace vyjde téměř na půl milionu a nezaplatí ho Rusko, ale naše galerie. Půjde to z kapes nás všech daňových poplatníků. To je ta špatná zpráva. Ta dobrá je, že sochu nikdo neodvezl do sběru proto, že objímání se s ruskými vojáky zrovna není v módě. Byla doba, kdy je lidé skutečně objímali a děkovali jim. Nemusí se to všem líbit, ale Rusové měli obří podíl na poražení Hitlera a nacismu. Nebýt jejich obrovských ztrát na životech, možná by Hitler válku nikdy neprohrál a my bychom dnes žili v úplně jiné realitě. I to je dobré si uvědomit. Dějiny nejsou černobílé a bývají poměrně složité. Kýblem rudé barvy je (bohužel) vyřešit nejde. Ne každému ale tento fakt dochází.
Když jsem včera místo ve Vrchlického sadech opět míjela, zrovna tam nějaký tatínek vysvětloval své asi osmileté dceři, jak je dobře, že ten ruskej voják líbající se s našim partyzánem, zmizel. „Byl to hnus a je dobře, že je to konečně pryč,“ řekl důrazně. Co je špatného na tom, když se spolu dva lidé obejmou? Co je hnusného na tom, když je jeden druhému za něco vděčný? Tady někde, u toho, co říkáme našim dětem, to všechno začíná. Dnes se možná máme a nemáme rádi s jinými než před téměř osmdesáti lety. Politika a vztahy jsou však vrtkavé a nikdo neví, s kým se budeme mít a nemít rádi zítra. Tak nechejme brouka žít, ať už jím je socha nebo název ulice…
