Článek
Jedinou obcí, která letos v říjnu řekla větrníkům ano, byl Dětřichov na Svitavsku. A to těsně: pro hlasovalo 50,5 procenta lidí. Necelých dvanáct kilometrů odtud, v Anenské Studánce, stojí už skoro dvacet let šest větrných elektráren. Místní s nimi problém nemají a chystají další. Ve zbylých dvaceti obcích, kde se o větrnících hlasovalo při komunálních volbách, lidé řekli ne.
V úterý 20. října jsem o tom v Událostech, komentářích debatovala s Filipem Turkem (Motoristé), někdejším vládním zmocněncem pro klimatickou politiku a Green Deal. Původní plán na rozvoj větrné energetiky označil za „boudu na lidi“. Akcelerační zóny pro rychlejší povolování větrných a solárních elektráren by jeho vláda podle něj nezaváděla, nebýt evropských peněz. Premiér Andrej Babiš už dřív prohlásil, že občané žádné větrníky nechtějí. Podle průzkumu agentury Focus je přitom podporuje 63 procent lidí, včetně většiny voličů ANO, SPD a Motoristů.
Lidem, kteří hlasovali proti, se ale nedivím. Vláda zóny osekala z 2 685 na 297 kilometrů čtverečních, v reportáži ČT ale zaznělo, že je stát s obcemi nekonzultoval a na připomínky jim dal zhruba měsíc. Připomínky nevypořádal, na velkém setkání v červnu se tohoto úkolu zhostil úředník Ministerstva průmyslu a obchodu, chrabří bojovníci s větrem chyběli.
Asi třicet starostů ze Zlínského a Olomouckého kraje zvažuje žalobu na stát. Vládní zmocněnec věnoval velké úsilí strašení a opakování různých nesmyslů, třeba, že větrníky zabíjejí včely. Natočil množství videí o tom, jak jsou větrníky škodlivé a neekologické. Podle Svazu moderní energetiky se na výsledcích referend prostě podepsalo „tři čtvrtě roku strašení“. Jak se nálada obrátila, ukazuje Kačice na Kladensku: před dvěma lety se v obecní anketě 55 procent hlasujících vyslovilo pro větrníky, letos je v referendu 59 procent odmítlo.
Strach z nové technologie se dá pochopit. Je třeba ale říct, o co přicházíme. V říjnových referendech se podle Svazu moderní energetiky rozhodovalo až o 81 turbínách s výkonem 450 megawattů. To by víc než zdvojnásobilo výkon zhruba 220 větrníků, které dnes v Česku stojí, a dodalo elektřinu pro přibližně 400 tisíc domácností.
Vítr účty neposílá
Po přepočtu na kupní sílu obyvatelstva je elektřina pro domácnosti v Česku druhá nejdražší v Evropské unii, jak ukazují poslední data Eurostatu. Takto mimořádně vysoké ceny se tu drží dlouhodobě. Cenu na burze přitom určuje nejdražší elektrárna, kterou je v danou hodinu potřeba zapnout, a tou často bývá elektrárna plynová.
V den naší debaty s někdejším zmocněncem překročila cena plynu v Evropě 90 eur za megawatthodinu, poprvé od prosince 2022. Proti době před válkou s Íránem se podle Bloombergu zhruba ztrojnásobila. Vítr nikdo nezablokuje v Hormuzském průlivu. Za vítr jako palivo neplatíme nic. Když větrníky vyrábějí, jejich téměř nulové palivové náklady vytlačují z trhu dražší zdroje a tlačí velkoobchodní cenu elektřiny dolů. Pevninský vítr dnes patří k nejlevnějším novým zdrojům elektřiny, když se započítají náklady na výstavbu, provoz a celou životnost elektrárny.
Vítr je nejsilnější právě v zimní části roku, kdy je spotřeba elektřiny vysoká. Větrné elektrárny vyrobí nejvíc elektřiny na podzim a v zimě, solární panely na jaře a v létě. Podle studie Fakt o klimatu je proto vítr ekonomicky výhodný hlavně pro pokrytí zimní spotřeby. Bez dalšího rozvoje větrné energetiky se v roce 2050 výroba každé megawatthodiny prodraží o 15 eur. Svaz moderní energetiky a Fakta o klimatu loni varovaly, že pokud se zelená energetika zasekne, bude elektřina na burze v roce 2035 u nás o 792 korun za megawatthodinu dražší než v Německu. To je pro český průmysl těžké znevýhodnění a rána vzývané konkurenceschopnosti.
Obce mohly mít příjem, ne jen výhled
Loni přijatý zákon o urychlení obnovitelných zdrojů zavedl poplatek, který provozovatel větrné elektrárny platí obci: 50 korun z každé vyrobené megawatthodiny. Poplatek je nastavený tak, aby obci při běžné výrobě vynesl zhruba 100 tisíc korun ročně za každý megawatt výkonu. Sněmovna zákon schválila drtivou většinou, proti bylo jen 13 poslanců SPD. Investoři přidávají vlastní nabídky. Ve Starosedlském Hrádku na Příbramsku nabízela společnost PRE za nejvýš tři větrníky přes 75 milionů korun během 25 let a místním levnější elektřinu. Lidé záměr v lednovém referendu odmítli. Ani velké peníze od cizího investora tedy nepřebijí pocit, že o vás rozhoduje někdo jiný.
Jinak to ale vypadá, když elektrárna patří obci a jejím lidem. Starosta Petroupimi Jiří Černý v reportáži ČT řekl, že by si větrník dokázal představit, kdyby patřil obci. Jak pozadu jsme třeba za sousedními zeměmi, ukazuje srovnatelně velké Rakousko. Na konci loňského roku tam stálo 1 447 větrných elektráren o výkonu přes 4 200 MW, které vyrobí elektřinu odpovídající zhruba 16 procentům rakouské spotřeby. V Česku máme kolem 220 větrných elektráren o výkonu jen zhruba 380 MW a vítr se na výrobě elektřiny podílí necelým procentem.
Rakouský stát rozvoj větru aktivně podporuje: přes veřejný systém tržních prémií každoročně vypisuje podporu nejméně pro 390 MW nových větrných projektů. Veřejná podpora dává investorům předvídatelnější příjmy a usnadňuje financování. Rakouský systém zároveň výslovně počítá s energetickými společenstvími a menšími projekty, takže se do výroby a využívání místní elektřiny mohou zapojovat obce, obyvatelé i místní firmy.
Na otázku, zda by obcím neměl podobně pomoci i český stát, ovšem poslanec Turek odpověděl, že vlastní elektrárny ať si staví firmy, přičemž on by nejradši nestavěl vůbec nic..
Uhlí končí, nové Dukovany jsou daleko
Skutečná otázka zní, čím nahradíme uhlí. To končí z ekonomických důvodů, bez ohledu na to, co si o Green Dealu myslí česká vláda. Skupina Sev.en miliardáře Pavla Tykače oznámila konec Počerad, Chvaletic a kladenského zdroje právě kvůli hrozbě dlouhodobých ztrát. Aktuální analýza ČEPS ukazuje, že přenosová soustava zvládne i konec Chvaletic bez toho, abychom jejich další provoz dotovali. První nový blok v Dukovanech má být podle současného plánu hotový v roce 2036. Mezeru tedy budeme muset vyplnit dřív – úsporami, obnovitelnými zdroji, akumulací, flexibilitou a částečně plynem a dovozem. Čím víc domácího větru postavíme, tím méně budeme v zimě závislí právě na drahém plynu a dovozu.
Největší napětí přitom přichází právě na podzim a v zimě, kdy je spotřeba elektřiny vysoká a solární výroba slabá. Čím menší část mezery po uhlí zaplní domácí vítr, tím větší roli bude hrát dovoz a plynové zdroje. Fakta o klimatu ukazují, že právě větrná energetika je ekonomicky výhodná hlavně pro pokrytí vysoké zimní spotřeby.
Kdo vydělá na bezvětří
Pan Turek v debatě vyčíslil, že by spotřebitelé při masové výstavbě za dvacet let zaplatili investorům do větrníků 400 miliard korun, a přirovnal je k solárním baronům. Dnešní podpora ale funguje jinak. Investoři o ni soutěží v aukcích a v té, jejíž výsledky ministerstvo zveřejnilo v dubnu, se cena na dvacet let vysoutěžila mezi 3 149 a 3 200 korunami za megawatthodinu. Když je cena na burze nižší, rozdíl doplácí stát. Když je vyšší, výrobce ho vrací. To je zásadní rozdíl proti starým garantovaným výkupním cenám: při vysokých tržních cenách se část podpory obrací a peníze tečou zpět.
Kdo tedy na bezvětří vydělá? Ti, kdo prodávají elektřinu z uhlí a plynu. Když chybí levné zdroje, cenu určují ty drahé. Motoristé mají v programu kapitolu „Uhlí není nepřítel“. Energetika je velký byznys a otázka zní, čí zájmy v něm vláda hájí. Zájmy domácností, obcí a firem to ale podle mě rozhodně nejsou.
Užitek pro ty, kdo s větrem žijí
Řešení vidím v tom, aby z větru měli užitek především ti, kdo vedle elektráren žijí. Obcím, které chtějí vstoupit do projektu jako investoři nebo spoluinvestoři, musí stát pomoci; místní lidé mají mít levnější elektřinu, úlevy na poplatcích nebo možnost do projektu sami investovat. To je zásadní rozdíl proti modelu, na kterém jsme stavěli energetiku minulého století. Uhelné regiony desítky let nesly znečištění, zdravotní následky, těžbu a zásahy do krajiny, aniž by se jich někdo ptal a aniž by měly automaticky podíl na výnosech. U větru to můžeme od začátku nastavit jinak.
Stát musí s lidmi mluvit dřív, než jim nakreslí zónu do mapy, a vysvětlovat, co jim projekt přinese. Zelení to budou prosazovat ve Sněmovně i na radnicích. Ministra průmyslu Karla Havlíčka se zeptám, čím chce vláda nahradit zavírané uhelné elektrárny a co nabídne obcím, které o vlastní větrník stojí.
Strach z větrníků slábne tam, kde je lidé znají. Bohumil Frantál z Ústavu geoniky Akademie věd zjistil, že v obcích, kde už větrníky stojí, hlasovalo v referendech za dvacet let v průměru 67 procent lidí pro další výstavbu. V obcích bez této zkušenosti bylo 80 procent proti. Anenská Studánka má své větrníky skoro dvacet let a chce další. Dětřichov, kousek od ní, jako jediný v říjnu řekl ano. Bylo by dobré, aby lidé o větru víc slyšeli od sousedů z Anenské Studánky než z videí vládního zmocněnce nebo slovenských konspirátorů.
