Článek
Za necelý rok vlády ANO, SPD a Motoristů mizí jedna za druhou pojistky, na kterých tenhle stát stojí od obnovení demokracie v roce 1989. Médiím, státní správě i poradním sborům se zužují nebo mizí možnosti, jak vládě oponovat, jak brzdit nezákonné postupy a říkat nepříjemnou pravdu. Vláda buduje stát, ve kterém má volební většina stále volnější prostor prosazovat svou vůli. Instituce, které si podřídit nemůže - prezidenta, Senát, soudy, sněmovní opozici, nezávislá média nebo odbornou veřejnost - se snaží delegitimizovat jako loutky opozice, aktivisty nebo zbytečnou a nákladnou překážku většinové vůle projevené ve volbách.
Zakladatelé republiky věděli, proč stát takové pojistky potřebuje. Washingtonská deklarace z 18. října 1918 slibovala novému státu svobodu svědomí, slova, tisku, shromažďování i petiční právo. V březnu 1919 si mladá republika zřídila Nejvyšší účetní kontrolní úřad, který měl dohlížet na státní hospodaření a dluh. Vládní návrh zákona o něm výslovně uváděl, že úřad je „samostatný a neodvislý na vládě“.
Republika tehdy měla tisíc jiných starostí, a přesto si vláda sama ustavila kontrolora, kterého nemohla ovládat. První republika zdaleka nebyla dokonalá, tohle ale bylo od počátku jasné: kdo má moc, musí být pod dohledem. Kontrolní role náleží parlamentu, soudní moci, nezávislým úřadům, novinářstvu, odborům a občanům. Dnešní vládní koalice jde neomylně a přesně opačným směrem. Nejnovější bitva o vládu bez kontroly se odehrává kolem veřejnoprávních médií.
Koho nelze podřídit, toho třeba zpochybnit
Když některou pojistku vláda nemůže jednoduše zrušit, vyhladovět nebo personálně ovládnout, pokusí se ji aspoň delegitimizovat. Proto je prezident republiky titulován jako „lídr opozice“, když využívá pravomoci, které mu svěřuje Ústava. Když soudy rozhodují jinak, než by si vláda přála, přichází řeč na zpolitizovanou justici, „soudcovskou mafii“ nebo „trestní stíhání na objednávku“.
Stejně se zachází s opozicí. Opoziční poslanci a poslankyně byli zvoleni úplně stejně jako ti vládní. Jejich úkolem je kontrolovat výkonnou moc, ptát se, blokovat problematické návrhy a obracet se na Ústavní soud, pokud většina podle jejich názoru překračuje ústavní pravidla. To není nepřípustné „zasahování“, to je úloha opozice v parlamentní demokracii.
Vítězství ve volbách dává právo vládnout. Nedává právo nebýt kontrolován.
Kdo platí, ten poroučí
Zrušení koncesionářských poplatků bylo předvolebním slibem části dnešní vládní koalice. To ale vůbec neospravedlňuje způsob, jakým vláda tuto změnu prosazuje, ani její systémový důsledek: financování médií veřejné služby, které mají vládu nezávisle hodnotit, kritizovat a konfrontovat, přesouvá pod přímý vliv sněmovní většiny.
Poplatky mají jednu vlastnost, kterou státní příspěvek mít nikdy nebude: peníze plynou od diváků a posluchačů přímo do rozpočtů České televize a Českého rozhlasu a vláda na ně nemá vliv. Návrh, který vláda schválila už v červnu, to mění. Televize má příští rok dostat ze státního rozpočtu 5,74 miliardy korun, asi o miliardu méně, než letos plánuje vybrat na poplatcích. Rozhlas 2,065 miliardy, zhruba o 400 milionů méně. Zvýšit se má částka až ve chvíli, kdy roční míry inflace v součtu dosáhnou deseti procent.
Premiér slibuje, že půjde o mandatorní výdaj a „žádná vláda ho nebude moci svévolně krátit“. Jenže co jedna sněmovní většina zapíše do obyčejného zákona, může tatáž většina stejně snadno přepsat. Den po červnovém schválení navíc poslanec SPD Josef Nerušil prohlásil, že po změně financování by mělo přijít i posílení kontroly obsahu. Svá slova pak částečně vzal zpět a premiér je označil za „totální hloupost“. O penězích ale bude rozhodovat většina, kterou tvoří také Nerušil.
Jak snadno se dá zákon prosadit, ukázala koalice minulý týden. Návrh zařadila na program v pátek dopoledne, aniž by o tom opozice věděla, jak je zvykem. Prosadila pevný čas hlasování a omezila řečnickou dobu, takže se rozprava zkrátila zhruba na devět hodin. To se stal týden poté, co ANO v senátních volbách nezískalo ani jeden z 27 mandátů. ANO noční hlasování obhajuje tím, že po nocích se hlasovalo i za Fialovy vlády. Neproběhla ale ani minimální diskuze o tom, že o penězích pro média, která mají vládu kontrolovat, bude nově rozhodovat vládní většina.
Není to blesk z čistého nebe
Česká televize už jednou prošla krizí, která ukázala, jak snadno se může politický vliv přes mediální rady přelít přímo do vedení veřejnoprávní instituce. V roce 2000 vyústila sporná volba Jiřího Hodače generálním ředitelem v televizní krizi, protest zaměstnanců a desetitisíců lidí. A nakonec ve změnu zákona. ODS tehdy dokonce otevřela debatu o privatizaci České televize.
Ani později nebyly mediální rady v bezpečí před účelovými politickými nominacemi, stranickými obchody a byznysovým vlivem oligarchů. Odpovědnost za současný stav proto neleží jen na dnešní vládě. Svůj díl nesou i strany, které dnes sedí v opozici a které v minulosti systém mediálních rad pomáhaly vytvářet nebo ho tolerovaly.
Právě proto nestačí dnešní spor zredukovat na Antibabiš. Potřebujeme hlubší změnu: veřejnoprávní média skutečně odstínit od momentální parlamentní většiny, posílit nezávislost jejich rad, požadovat přehled o případném střetu zájmů jejích členů a členek a nastavit financování tak, aby žádná vláda neměla přímou páku na jejich rozpočty a obsah.
Kdo bude pojistky bránit
A právě proto je tak důležitý současný občanský odpor. Studetstvo vysokých i středních škol se začalo organizovat na obranu veřejnoprávních médií a kultury a vyhlašují stávkovou pohotovost na podporu stávky pracovníků ČT a ČRo.
To není jen obrana jedné nebo dvou institucí. To je hnutí změny a připomínka, že demokracie se neudrží sama, že není ustavena a pevná jednou provždy a že její pojistky je třeba neustále a aktivně bránit.
Pokud z této mobilizace vznikne něco trvalejšího, může být její význam větší než samotný spor o koncesionářské poplatky. Česká politika potřebuje změnu, která nebude jen proti Andreji Babišovi, ale proti koncentraci politické a ekonomické moci obecně: proti oligarchizaci Česka - bez ohledu na to, kdo zrovna sedí ve Strakově akademii.
Úředníci, kteří nebudou smět říct ne
Druhou pojistkou je nestranná státní správa. Vláda zrušila služební zákon platný od roku 2015, k němuž Česko přiměla Evropská unie, která požaduje po členských státech, aby úřednictvo nebylo vydáno na milost politikům. Od 1. listopadu tedy služební zákon nahradí zákon o státních zaměstnancích, který dělá přesný opak.
Koaliční poslanci ho prosadili jako poslanecký návrh bez připomínkového řízení a nepomohlo ani zamítnutí Senátem ani prezidentské veto. Koalice obě veta přehlasovala k tomu ukrojila prezidentovi pravomoc pověřovat a odvolávat vedoucí stálých misí u mezinárodních organizací. Zákon nyní na žádost opozice míří k Ústavnímu soudu.
Ze své práce ve státní správě vím, k čemu tyhle pojistky jsou. Úředník, který posuzuje dotaci nebo kontroluje znečišťovatele, musí mít jistotu, že za odborný názor nepřijde o místo. Už v lednu jsem psala, jak Babišova ministryně navrhla vyhazov úředníka, který brzdil dotace Agrofertu. Českou inspekci životního prostředí od června řídí kandidát Motoristů z loňských voleb Pavel Straka. Když se koncem září představoval sněmovnímu výboru, koaliční většina jednání uzavřela před veřejností.
Fuj - aktivistka
Zelená politika slouží v tomhle běsnění jako zvláštní terč. Motoristé ještě před převzetím ministerstva životního prostředí prohlašovali, že „poteče zelená krev“ a že resort je „prolezlý zelenými aktivisty“. Pak přišlo rušení klimatických agend a pochybné personální zásahy. Osvědčil se jim starý mechanismus: odbornici nebo úředníka nejprve označit za aktivistu, a tím předem zpochybnit legitimitu jeho nesouhlasu.
Setkávám se osobně s nálepkou „komunistka“ nebo „neomarxistka“. Velmi vtipné kouzlo nechtěného od poslanectva stran, které reprezentují ve vládě nejen bývalé stranické kádry KSČ, příslušníci pohotovostních pluků nebo agenti StB, kteří se nikdy za své předlistopadové působení neomluvili nebo ho dokonce tvrdošíjně popírají. A velmi vtipné zvlášť vůči mně jako někdejší člence studentského stávkového výboru a spolupředsedkyni Zelených, straně, která vznikla z ekologického hnutí, v přímé opozici proti totalitnímu režimu. A vůbec nejvtipnější nálepka od vládní koalice, která si osvojuje autoritářské metody a funguje na principu výhod pro stranické představitele, ať už jsou to byty, funkce ve státní správě nebo dotace a zakázky.
Rady, které „nepotřebujeme“
V únoru vláda zrušila Národní ekonomickou radu vlády, poradenský sbor pro reformy a veřejné finance. NERV nebyl zákonným kontrolním orgánem a před volbami už fakticky nezasedal. Jeho zrušení ale zapadá do širšího trendu omezování odborné oponentury.
O dva týdny později přišla řada na radu pro konkurenceschopnost, radu pro paměťovou agendu a výbor pro strategické investice. Spolu s radou pro paměťovou agendu zastavila vláda i letošní třicetimilionový dotační program pro organizace, které připomínají zločiny komunismu a nacismu. Premiér to vysvětlil tím, že takové rady vláda nepotřebuje, protože „my samozřejmě víme, s kým máme mluvit“.
Od července se lidskoprávní a protidrogová agenda i se zázemím osmi vládních rad přesunula z Úřadu vlády na ministerstva a úřad navrhl, aby odborné členy rad nově jmenovala vláda. Šéfka Úřadu vlády Tünde Bartha v létě předložila i nový jednací řád vlády. Podle něj by premiér mohl připomínkové řízení zkrátit nebo zrušit a u vybraných rozhodnutí by se nemuselo zveřejňovat, jak hlasovali jednotliví ministři. Úřad vlády tvrdí, že jen „modernizuje“ téměř třicet let starý předpis.
Poradní rady a připomínková místa jsou od toho, aby vládě sdělili svůj názor ekonomové, obce, odborníci na lidská práva nebo nevládní organizace. Aby upozornili na škodlivé dopady, konflikty s jinými zákony nebo evropskými předpisy. Vláda je poslechnout nemusí. Když je ale zruší, přijde o zrcadlo.
Poslední pojistkou jsme my
Koalice letos ukázala, že má dost hlasů, aby přehlasovala Senát i prezidenta. Zbývá Ústavní soud, který rozhoduje měsíce, a pak… veřejnost. Proto budu ve Sněmovně hlasovat proti zrušení poplatků a podpořím každý pozměňovací návrh, který ČT a ČRo zaručí peníze nezávislé na vůli vlády. Pokud koalice zákon protlačí, budu chtít, aby ho stejně jako zákon o státních zaměstnancích posoudil Ústavní soud.
V roce 1919 si republika zřídila úřad „neodvislý na vládě“. Republika nevznikla jen s institucemi moci, ale i s pojistkami proti jejímu zneužití. Právě ty dnes mizí jedna po druhé. O to důležitější je, aby jejich obrana nebyla jen reakcí na jednoho premiéra, ale trvalým pravidlem pro každou vládu.
