Utajovaný ředitel inspekce životního prostředí. Co nemá veřejnost vědět?

Když Pavel Straka minulou středu konečně dorazil na Výbor pro životní prostředí, předsedkyně výboru Berenika Peštová z ANO navrhla, aby jednání bylo neveřejné. Koaliční většina to odhlasovala, novináři a hosté opustili sál a dveře se zavřely. Byla jsem pochopitelně s celou opozicí proti.

Představování vedoucích úřadů před poslanci má probíhat veřejně. Ptali jsme se tedy, proč se před veřejností tají vystoupení vysokého státního úředníka, který nevystupuje ani v médiích? Předsedkyně výboru to zdůvodnila obavou, že by se diskuse „zvrhla někam, kam by neměla“. A znovu rozvinula svůj častý výklad role Sněmovny, která prý nesmí (!) vstupovat do moci výkonné.

Ptám se tedy nahlas: čím přesně by se diskuse mohla “zvrhnout”? Tím, že bychom se zeptali na předpoklady pro tuto funkci? Na to, jak chce muž v čele kontrolního úřadu oddělit svoje realitní podnikání od kontrol staveb a developerských projektů? To jsou legitimní otázky, na které má veřejnost právo znát odpověď. Že by právě proto nesměly být zaznamenané kamerou?

To nejsou nepřístojné otázky. To jsou přesně otázky, které má Parlament klást.

Nebylo to poprvé. V červenci uzavřel stejný výbor představení nového ředitele Správy Krkonošského národního parku Petra Moravce. Pavel Straka se tehdy měl představit taky, ale na jednání vůbec nedorazil - podle ministra Igora Červeného měl dovolenou - čtrnáct dní po nástupu do vrcholné manažerské funkce. Celkem trvalo tři a půl měsíce, než jsme se jeho představení domohli, přestože právě nyní figuruje ČIŽP v kauze hrozící ekologické katastrofy v okolí Heřmanické haldy v Ostravě, o které jsem psala na konci srpna.

Česká inspekce životního prostředí je úřad placený z veřejných peněz, který rozhoduje o pokutách za znečištění, o zásazích do krajiny a o tom, jestli se firmám vyplatí porušovat zákon. Kdo takový úřad vede, je věc veřejného zájmu úplně stejně jako to, kdo vede finanční správu nebo policii. Parlamentní kontrola exekutivy má smysl jedině tehdy, když se odehrává před očima lidí, kteří si ten parlament zvolili.

Pavla Straku jmenoval ministr Červený 18. června 2026. Straka je realitní podnikatel, ve sněmovních volbách kandidoval za Motoristy sobě a patří k významným sponzorům téže strany. Jeho veřejně doložitelná zkušenost s ochranou životního prostředí je převážně právní a regulatorní; srovnatelnou inspekční nebo environmentálně-manažerskou praxi veřejně doloženou nemá. Deník N ho popsal jako záhadného sponzora Motoristů, protože se o něm nedalo zjistit prakticky nic. Na stránce, kterou inspekce věnuje svému řediteli, dodnes najdete jméno, datum nástupu a devět řádků profesního životopisu. Ani fotografii ne.

Zapadá to do širšího obrazu současné vlády, která chce například zrušit nominační zákon, alespoň nějaký veřejně kontrolovatelný mechanismus obsazování orgánů státních firem.

Nový zákon o státních zaměstnancích oslabuje dosavadní pojistky profesionality a stability státní správy.

Ministr průmyslu navrhuje vyjmout část strategických smluv kolem jaderné energetiky z registru smluv.

Ve státní správě se postupně snižuje laťka, především požadavky na vzdělání a kvalifikaci. Zvyšuje se volnost politiků v dosazování lidí do vedoucích funkcí, a tím slábnou pojistky proti politizaci a nepotismu. U řady pozic už se nepožaduje bezpečnostní prověrka.

Každý jednotlivý krok se dá administrativně vysvětlit. Dohromady vzniká prostředí, ve kterém je snazší prosadit politicky loajálního člověka než kandidáta s nejsilnější odbornou průpravou.

A právě proto mi vadí, když se stát u lidí v čele důležitých kontrolních institucí spokojí s tím, že formálně splnili minimum. Stát se nemá spokojit s minimem právě tam, kde jde o kontrolu, bezpečnost a veřejný zájem.

A pak logicky sílí zájem na tom, aby veřejnost věděla čím dál míň. Čím méně toho ví, tím méně se musí vysvětlovat.

Já se na fungování státu dívám opačně. Úřad, který má kontrolovat ostatní, musí sám snést kontrolu. Ředitel, který má po firmách požadovat dodržování pravidel, musí být schopen veřejně vysvětlit vlastní kvalifikaci, ekonomické zájmy i způsob, jakým chce úřad vést.

Velkou část neveřejného jednání zabral státní tajemník MŽP Jan Kocanda a jeho úmorně podrobný popis výběrového řízení. Test, komise, jednotlivé procesní kroky, vysvětlování prvního zrušeného výběrového řízení, nové výběrové řízení… Bylo zjevné, že státnímu tajemníkovi velmi záleží na tom, aby nám vysvětlil, že procedura byla naprosto korektní.

Jestli právě v tom není ten problém.

Mezi uchazeči byli dva přední odborníci Oldřich Jarolím a Matěj Mrlina. Jarolím pracoval v ČIŽP od r. 2009 jako inspektor. Postupně vedl oddělení podpory inspekční činnosti a chemické bezpečnosti, zastupoval Česko při Evropské agentuře pro chemické látky a od roku 2023 vedl odbor technické ochrany životního prostředí a integrované prevence. Před Strakovým nástupem byl pověřen řízením celé ČIŽP.

Matěj Mrlina je právník se šestiletou praxí na Ministerstvu životního prostředí, včetně funkce zástupce ředitele odboru ochrany ovzduší. Od roku 2024 pracoval v ČIŽP, kde nejprve vedl právní oddělení a posléze celý odbor vnitřních služeb. Vedle toho zastupuje východoevropský region v Implementačním výboru Montrealského protokolu a publikuje a přednáší v oblasti ochrany ovzduší.

A proti nim stál Pavel Straka, jehož oficiální životopis na webu ČIŽP je až komicky stručný a obecný: nekonkrétní právnické a manažerské pozice a podnikání v nemovitostech.

Asi i proto Pavel Straka na výboru dlouze rozebíral detaily svého profesního působení včetně publikační činnosti v oblasti energetiky. Ta se vztahuje především k jeho působení v bratislavské pobočce velké mezinárodní kanceláře CMS, kde v té době pracoval jako juniorní advokát. Dohledala jsem si články, které Pavel Straka uvedl. Jsou to různé právní aktuality, newslettery a regulatorní přehledy pro klienty, například k fotovoltaice, větru nebo energetické regulaci.

Z veřejných rejstříků lze dohledat Strakovo dlouholeté působení jako jednatele a stoprocentního vlastníka realitní společnosti Sofiarino, která byla v roce 2019 soudem zrušena s likvidací a v roce 2023 vymazána. Ve veřejně dostupné sbírce listin nejsou dohledatelné pravidelné účetní závěrky za dobu jejího fungování.

Přes mnohoslovný Strakův výklad jsem na výboru nezachytila nic, co by odpovídalo rokům inspekční praxe, vedení environmentálního úřadu nebo odborné práci v ochraně životního prostředí. A tak jsme se ptali: V čem konkrétně Pavel Straka překonal Oldřicha Jarolíma a Matěje Mrlinu? Když člověk bez srovnatelné inspekční zkušenosti porazí dva kandidáty s dlouholetou praxí přímo v ČIŽP a MŽP, je naprosto legitimní chtít vědět proč. Nedozvěděli jsme se to, přestože výbor i s ostatními body trval celkem 11 hodin.

Proč je to tak důležité? Protože Pavel Straka kandidoval za Motoristy sobě a stranu finančně podporoval. Pokud ministerstvo není schopné vysvětlit, v čem odborně Pavel Straka překonal zkušenější kandidáty, pochybnost o tom, zda významnou roli nehrála právě jeho politická blízkost k Motoristům, nevytváří opozice.

Vytváří ji ministerstvo samo.

Čím déle nám státní tajemník vysvětloval bezvadnost procedury a čím usilovněji popisoval Pavel Straka svou předchozí kariéru, tím víc ve vzduchu visela jediná podstatná otázka:

Proč právě Straka?

Stejným způsobem probíhala debata o zveřejněných pochybnostech o Strakově minulosti.

Voxpot popsal jeho realitní podnikání v gruzínském Batumi, tedy na trhu, který tamní protikorupční experti označují za velmi náchylný k praní peněz a přílivu ruského kapitálu. Sama jsem léta pracovala s občanskou společností v Gruzii a investigativní článek, který přinesl Voxpot, velmi přesně odpovídá mým zkušenostem. Není to žádný důkaz, že Pavel Straka kdy dělal něco nezákonného. Je to ale naprosto pádný důvod ptát se člověka v čele státního kontrolního úřadu na jeho podnikatelské vazby, ekonomické zájmy a možné střety zájmů.

Seznam Zprávy popsaly trestní minulost některých jeho příbuzných a zveřejnily také svědecké tvrzení, které se týkalo přímo jeho osoby. Pavel Straka je odmítá. V minulosti také sám stanul před soudem kvůli obžalobě z vydírání, ale soud jej zprostil, protože nebylo prokázáno, že se skutek stal.

Na výboru ministr Igor Červený reagoval na dotazy tak, jako by už samotná otázka byla nepřípustná. Opakoval, že Pavel Straka má čistý trestní rejstřík a že jemu to stačí. Mediální informace označil za spekulace. Tak jsem se zeptala: „Když říkáte, že jsou to spekulace, ověřoval jste nějak ty informace, abyste mohl tvrdit, že jsou to opravdu spekulace?“ Neověřoval. Nechtěl a nepotřeboval, pravil velmi dotčeně. A do té doby řečný Pavel Straka také mlčel.

Nikdo nemůže za jednání svých příbuzných a nemůže být podle něho posuzován. Na druhou stranu - čistý trestní rejstřík je zákonné minimum, není to certifikát důvěryhodnosti pro vedení významného kontrolního úřadu.

Pavel Straka není soukromá osoba, kterou někdo náhodně vtáhl do novinové kauzy. Je ředitelem České inspekce životního prostředí. U člověka v takové funkci je legitimní zkoumat jeho odbornou minulost, ekonomické zájmy a okolnosti, které mohou mít význam pro jeho nezávislost a důvěryhodnost.

Veřejná kontrola není lynč.

Tenhle způsob obrany už jsme na Výboru pro životní prostředí viděli. Když jsme se ptali na minulost nového ředitele KRNAP Petra Moravce, místo věcných odpovědí jsme poslouchali řeči o padesátých letech. Přitom i kolem jeho předchozího působení existovaly konkrétní otázky a zjištění týkající se pracovních poměrů, docházky a používání služebního auta.

Stejný mechanismus se teď opakuje u Pavla Straky. Ověřené informace seriózních médií jsou ‚spekulace‘, otázky na ně ‚lynč‘ a ‚kolektivní vina‘. Dotaz na ověřování informací se vydává za skandalizaci. Kritika personálního rozhodnutí za nepřípustný zásah do výkonné moci.

Nejlepší obrana je útok: místo odpovědi zpochybnit právo tazatele vůbec se ptát.

Ale takhle parlamentní kontrola fungovat nemůže.

Právě kauza Heřmanické haldy ukazuje, proč na důvěryhodnosti a nezávislosti kontrolních institucí tolik záleží.

Tři kilometry od centra Ostravy leží přes sto hektarů velký odval hlušiny po těžbě a koksování uhlí. Uvnitř hoří už od devadesátých let a v jeho blízkosti leží skládka tisíců tun nebezpečných chemických odpadů. Šíření termické aktivity směrem k ní má zabránit takzvaná oddělovací stěna – prostor mezi haldou a skládkou, který byl postupně vyplněn materiálem dodávaným firmou Ridera Bohemia pro státní podnik DIAMO. Právě o tom, co bylo do stěny skutečně navezeno a zda vůbec plní svou bezpečnostní funkci, se dnes vede celý spor.

Takových zátěží jsou v Česku stovky. A tady jde o to, jestli se lidé mohou spolehnout, že když dlouho neřešený problém začne představovat vážné ekologické riziko, stát bude vědět, co má dělat a ve státních úřadech budou schopní neúplatní lidé, kteří udělají, co je potřeba.

To, co zatím mohli sledovat v Heřmanicích, je opak: po desítkách let sporů dál trvají neprůhledné vztahy, spory o složení materiálu, podezření na podjatost, zastavená řízení, řádka trestních oznámení a dnes už i žaloba státního podniku proti ministerstvu.

Inspekce zastavuje odborný průzkum, který vzápětí ministerstvo průmyslu obnovuje. Inspekci tedy riziko haldy nezajímá?

Seznam Zprávy zveřejnily e-mailovou komunikaci, podle níž úředník MŽP Tomislav Střelec, který letos 1. července formálně podepsal usnesení o zastavení přestupkového řízení proti společnosti Ridera Bohemia, předem upozorňoval na svou možnou podjatost a snažil se z rozhodování vyvázat. Právě v tomto řízení firmě hrozila pokuta a potenciálně velmi nákladná povinnost odstranit sporný materiál ze stěny. Samostatnou otázkou, kterou mělo objasnit odborné zkoumání, zůstává jeho hořlavost a to, zda stěna vůbec plní svou bezpečnostní funkci.

Jeho nadřízená Simeona Zikmundová námitku odmítla a poslala mu podklady s pokynem, aby z nich při rozhodování vyšel; mezi přílohami bylo i budoucí rozhodnutí a šest navazujících usnesení. MŽP tvrdí, že šlo o standardní metodické vedení nadřízené. Seznam Zprávy naopak upozorňují, že e-mail působí jako pokyn k tomu, jak má být věc rozhodnuta. Právě to má teď interní prověření ministerstva objasnit.

To jsou mimořádně závažné okolnosti.

Pavel Straka na výboru zdůrazňoval, že on žádné správní řízení nezastavil. Ano, řízení zastavilo ministerstvo. Straka ale ukončil odborné práce a posudky ČIŽP. Na výboru vysvětloval, že po zastavení řízení už prý nebylo možné v posudcích pokračovat: zúčastněné subjekty by mohly jejich použití napadat a inspekce by mohla být kritizována za nehospodárné vynakládání veřejných peněz.

Formálně čisté, že? Jenže o tohle přece nejde.

Jde o to, jestli oddělovací stěna skutečně brání šíření termické aktivity směrem ke skládce nebezpečných chemických odpadů. A právě to měly odborné práce pomoci zjistit.

A tady přichází podstatná věc: V odpovědi na mou interpelaci mi ministr průmyslu Karel Havlíček napsal, že mezi ukončením odborných prací ČIŽP a jejich následným obnovením se neobjevily žádné nové skutečnosti. Práce byly obnoveny proto, že stát potřebuje zjistit hořlavost materiálu ve stěně a ověřit, zda vůbec dokáže zabránit přenosu termické aktivity. MPO samo tyto informace označuje za klíčové pro další sanaci. Další šetření bude pokračovat podle postupu stanoveného už předtím ČIŽP ve spolupráci se stejným znaleckým ústavem.

Pavel Straka na výboru o správnosti svého rozhodnutí nepochyboval. Jemu formální důvody stačily. MPO nikoliv a obyvatelstvu v okolí Heřmanické haldy už vůbec. Je dost paradoxní, že potřebu pokračovat v odborném zjišťování nehájí inspekce, ale ministerstvo průmyslu, pod které spadá DIAMO.

Ani odpověď MPO ale nepovažuji za nějaký konečný rozsudek nad celou kauzou. Musí být prověřena i role státního podniku DIAMO.  MPO samo ve stejné odpovědi odkazuje na „závažná pochybení při kontrole prací na oddělovací stěně“, i když tvrdí, že od té doby bylo vedení podniku i příslušného odštěpného závodu vyměněno a byly zavedeny nové kontrolní mechanismy.

Vztahy mezi jednotlivými částmi státu jsou absurdní. DIAMO podalo proti MŽP správní žalobu, protože považuje odebrání případu ČIŽP za nezákonné. Zároveň tvrdí, že za materiál ve stěně odpovídá Ridera. Ridera naopak dlouhodobě říká, že dodala vyhovující materiál a nic nezákonného neudělala.

A do toho ministr Havlíček v odpovědi na mou interpelaci píše, že DIAMO už nyní vůči dodavateli materiálu uplatňuje náklady a pokud nebude sjednána náprava, mají být vymáhány soudně.

Takže tu máme stát, jehož jednotlivé části se přou mezi sebou. Jedno ministerstvo zastavilo správní řízení proti dodavateli. Státní podnik podřízený druhému ministerstvu se kvůli tomu soudí. Tentýž státní podnik uplatňuje náklady vůči dodavateli.

A stát znovu objednává odborné posouzení, které má teprve zjistit, zda stěna vůbec plní svou bezpečnostní funkci.

MŽP se hájí procesem. DIAMO se soudí s MŽP. Ridera odmítá odpovědnost. MPO znovu objednává posudek. A halda hoří dál.

Od šéfa České inspekce životního prostředí bych čekala méně energie věnované vysvětlování, proč něco procesně nešlo, a více zájmu o to, aby stát co nejrychleji zjistil, co se na té haldě skutečně děje a jestli jsou lidé a životní prostředí v bezpečí.

Celé jednání mělo nakonec jeden zvláštní společný jmenovatel. Výběrové řízení podle všech pravidel. Trestní rejstřík čistý. Ministr do správního řízení okázale nevstupuje a odkazuje se na to, že nařídil interní prověření postupu ministerstva a podal trestní oznámení. Ředitel ČIŽP udělal všechno formálně správně.

A po to všem zůstávají stále stejně nezodpovězené otázky: Proč člověk bez relevantní inspekční nebo manažerské zkušenosti stanul v čele nejdůležitějšího kontrolního úřadu v oboru? V čem překonal kandidáty, kteří měli mnohem delší praxi přímo v ČIŽP a na MŽP? Proč se veřejnost nemůže dozvědět víc o jeho profesních a ekonomických vazbách? A proč stát nejprve přerušil získávání dat, o kterých o několik týdnů později sám prohlásil, že jsou pro bezpečnost Heřmanické haldy klíčová?

Trestní oznámení a interní audit postupu ministerstva není černá skříňka, kam se odloží všechny nepohodlné otázky. Trestní odpovědnost jednotlivců a politická odpovědnost ministra za fungování jeho resortu jsou dvě rozdílné věci.

Mě zajímá odpovědnost ministra za fungování resortu. Za to, koho vybírá do čela klíčových institucí. Za to, jak jeho ministerstvo rozhoduje a kdo skutečně rozhoduje. Za to, jestli kontrolní úřady zůstávají odborné a nezávislé. A právě o tom mám po jedenáctihodinovém jednání výboru ještě větší pochybnosti než před ním.