Od Poslední večeře k politému Monetovi. Jak se jídlo proměňuje v umění

O víkendu jsem se synem navštívila Národní galerii. Zaujalo mě, že po mně i dalších ženách, které šly do galerie s kočárkem, paní u expozic žádaly, abychom schovaly lahvičky s pitím. V první chvíli jsem si říkala – praktické pravidlo, aby děti něco nepolily. Ale hned mě to přivedlo k jiné myšlence. Vzpomněla jsem si na polévku, která skončila na Monetovi a dalších slavných obrazech (naštěstí jen na skle, které je chrání). Na to, jak jídlo – ta nejběžnější součást našeho dne – může být i nečekaně výbušné téma.

Jídlo je základní lidská potřeba. Ale jakmile se k němu připletou malíři, sochaři, konceptuální umělci nebo aktivisté s plechovkou polévky, může se z něj stát kulturní fetiš, politická zbraň i umělecký happening nebo fantastická investice.

Leonardo nenamaloval jen večeři – vytvořil drama z okamžiku zrady. Jídlo je tu symbol: chléb a víno odkazují na přijímání těla Kristova - Kristovo tělo a krev. Důležité ale je, že se zde poprvé objevuje jídlo jako prostředek duchovního významu – večeře se mění ve scénu plnou emocí, gest a napětí.

Arcimboldo si vytvořil jakési vlastní puzzle z jídla. Skládal portréty z ovoce, zeleniny, ryb a květin – ne jako vtip, ale jako alegorie ročních období, lidské podstaty nebo profesí. Dnes jeho obrazy připomínají Photoshop renesance, ale v době svého vzniku šlo o rafinovanou originalitu. Byla to hravá reflexe toho, co jíme – a co nás tvoří. Prostě jste to, co jíte v Arcimboldově podání.

Paul Cézanne se nesnažil jen namalovat ovoce – snažil se pochopit jeho tvar, objem a vztah k prostoru. Je známý tím, že zátiší maloval tak dlouho, až se mu ovoce zkazilo. Nešlo mu o realismus, ale o strukturu: „Chci ohromit Paříž jablkem,“ řekl slavně. A povedlo se – jeho ovoce položilo základy kubismu (Pablo Picasso rozvinul jeho plošné kompoziční struktury do kubismu.)

Obraz šokoval tehdejší společnost tím, že zobrazil nahou ženu sedící mezi dvěma oblečenými muži v soudobém měšťanském oděvu. Tento kontrast byl považován za neslušný a vyvolal skandál. Dnes bychom řekli, že to byl virál.

Veřejnost byla v šoku. Umění mělo být krásné, vznešené, ne zrcadlem městského flámu. Manet ale ukázal, že jídlo není jen kulisa – je to důkaz lidské přítomnosti a je součástí každodenního života.

Zatímco v Paříži se pil absint a mluvilo se o kubismu, Lada maloval pašíky, prejt a slivovici s pivem. Jeho svět je plný mastných fleků, veselých tváří a přímé cesty od jitrnice ke kocovině. Jídlo tu není stylizované – je to život. A většinou i smrt prasete.

Persistence paměti, slavné roztékající se hodiny, byly podle Dalího inspirovány – a teď si držte klobouky – přezrálým camembertem, který v horku měknul. Vzpomínka, která se rozteče, čas, který ztrácí tvar. Jídlo jako vstupní brána do podvědomí. Pro Dalího byla realita plastická – a sýr byl perfektní metafora.

Warhol byl posedlý populární kulturou – a Campbellova polévka byla ikonou každodennosti. Říkal: „Jedl jsem ji každý den po dvacet let.“ Obraz nebyl jen parodií – byl to komentář k masové produkci, konzumu, identitě značky. Z obyčejné konzervy udělal symbol své doby. Polévka v galerii = konec elitářského umění.

Maurizio Cattelan přilepil zralý banán na stěnu v rámci Art Basel. Nazval to Comedian a prodal tři „exempláře“. Jeden z nich pak jiný umělec (David Datuna) snědl jako performance. Celý akt vyvolal debaty o tom, zda je to parodie na trh s uměním nebo kritika současného umění. Možná to byl jen zralý banán ve správný čas na správné zdi. Alespoň z finančního hlediska pro autora.

Aktivisté (např. Just Stop Oil) polili slavná díla – jako Monetovy Kopretiny, Van Goghovy Slunečnice nebo Vermeerova Dívka s perlou (naštěstí chráněné skly) – a přilepili se na stěnu. Chtěli tak opravdu hloupým způsobem upozornit na klimatickou krizi. Polévka se tak dnes (snad jen na chvíli) stala symbolem hněvu a protestu.

Kdysi bylo jídlo v umění posvátné, pak poetické, pak ironické. Dnes je to spíš investice, nebo zbraň. Od Kristova chleba až po přilepený banán – prošli jsme cestu od klasiky k absurdismu.

Kultura se možná vyvíjí, ale lidská fascinace jídlem zůstává.

Otázka je: Dokážeme ještě poznat, kdy je to umění – a kdy jen hlad po slávě?

Zdroj informací: Smarthistory.org, Wikipedie.cz , The Louvre, CT24