Neznámé osudy české šlechty: Hraběnka Jindřiška Chotková

Chotkové z Chotkova a Vojnína

byla starobylá česká šlechtická rodina původem ze západních Čech. První záznam o osobě tohoto jména pochází z roku 1181. Souvislá řada předků je doložena od konce 14. století. Existovaly dvě linie Chotků, z Chotkova a z Vojnína. Zda šlo o dvě rodinné větve, nebo o shodu jmen dvou rozdílných rodů, už se dnes nedozvíme. Linie Chotků z Vojnína vymřela po přeslici roku 1571. Roku 1702 úspěšně uplatnil nárok na přídomek z Vojnína Václav Antonín Chotek z Chotkova a i díky němu rod získal v první polovině 18. století český a říšský hraběcí titul. Rod Chotků zanikl v 70. letech 20. století, kdy zemřeli jeho poslední členové.

Starobylost rodu automaticky neznamenala bohatství ani mimořádný politický význam. Stejné to bylo u Chotků. Jejich majetkové poměry se v průběhu staletí měnily. Někteří příslušníci rodu se opakovaně dostávali do konfliktu s panovníkem a o část majetku přicházeli při konfiskacích. Jejich potomci pak rodové jmění znovu obnovovali a rozšiřovali, mimo jiné i díky výhodným sňatkům. Mezi významné členy rodu patřili například nejvyšší purkrabí Jan Rudolf Chotek, olomoucký arcibiskup Ferdinand Maria Chotek, nejvyšší purkrabí Království českého Karel Chotek a jeho vnučka Žofie, manželka následníka rakousko-uherského trůnu.

Téměř neznámou, ale jistě zajímavou postavou rodu byla Žofiina nejmladší sestra Jindřiška.

Bohuslav Chotek a Vilemína Kinská

Hrabě Bohuslav Chotek (*1829), c. k. komoří a tajný rada, působil v diplomatických službách jako vyslanec a velvyslanec. Pracoval ve Stuttgartu, Londýně, Berlíně, Petrohradu, Madridu a Bruselu a roku 1871 zastával krátce úřad českého místodržitele. Dne 30. října 1859 se oženil s o devět let mladší hraběnkou Vilemínou Kinskou (*1838), jejíž rodina patřila stejně jako Chotkové ke staré české šlechtě. Mezi lety 1860 a 1880 se jim narodilo devět dětí, osm dcer a jeden syn. Dospělosti se nedožila pouze jedna dcera.

Diplomatická služba byla sice prestižní, ale také finančně velmi náročná. Jako zástupce monarchie musel Bohuslav udržovat odpovídající společenskou úroveň celé rodiny. Protože prostředky poskytované státem často nepokrývaly všechny výdaje, část nákladů hradil z vlastních peněz. Rodina se postupně rozrostla a s přibývajícím počtem dětí rostly i náklady na domácnost, výchovu a vzdělání. Bohuslavova finanční situace navíc nebyla příliš dobrá. Jeho hlavním majetkem bylo menší panství Čivice ve východních Čechách o rozloze přibližně 900 hektarů, na kterém sám nehospodařil a veškerá půda byla propachtována.

Přesto Bohuslav s Vilemínou na vzdělání svých dětí nešetřili. Zvlášť u dcer bylo důležité připravit je na roli manželky, matky, hostitelky a dámy ve společnosti. Cílem bylo provdat dívku za muže přinejmenším stejného společenského postavení, který ji zároveň materiálně zabezpečí.

Pro rodinu s větším počtem dcer byla otázka jejich budoucnosti společenským, ale také finančním problémem. Pokud se dívce během několika let nepodařilo najít vhodného ženicha, její možnosti byly omezené. Mohla zůstat u rodičů, sourozenců nebo příbuzných a pomáhat v domácnosti či s výchovou dětí. Pak ale dál zůstávala finančně zcela závislá na své rodině a někdy se pro ni stávala i přítěží. Další možností byla služba u dvora, která nabízela nejen finanční zabezpečení a společenské postavení, ale i další příležitosti k seznámení. Některé dívky a ženy vstoupily do kláštera, někdy také ze sociálních a ekonomických důvodů. Jiné si zažádaly o místo v některém z ústavů šlechtičen, kde získaly zázemí, možnost zachovat si postavení odpovídající jejich původu a prebendu – pravidelný finanční příjem spojený s místem v ústavu.

Jindřiška Chotková

Celým rodným jménem Maria Henrietta Leopoldina Josephina Chotek, se narodila 9. července 1880 v Kostelci nad Orlicí jako nejmladší z devíti dětí Bohuslava a Vilemíny.

Když Jindřišce nebylo ani šest let, Vilemína zemřela. Péči o nejmladší dceru poté převzala guvernantka a o dva roky později ji otec poslal do klášterního penzionátu v Bavorsku. Protože v domácnosti stále žilo několik neprovdaných dcer, které bylo nutné finančně zabezpečit, pracoval Bohuslav až do roku 1895. Tehdy byl už jako těžce nemocný muž odvolán z úřadu a poslán do penze. O rok později zemřel.

Po smrti otce se poručníkem Jindřišky stal její jediný bratr Wolfgang. Ve skutečnosti se ale o šestnáctiletou dívku postaraly její sestry a příbuzní. Ta pobývala střídavě v domácnostech svých sester a dalších příbuzných z rodin Chotků a Kinských. Pobyty u příbuzných byly pečlivě plánovány, a protože nešlo jen o občasné návštěvy, měla Jindřiška někdy pochybnosti, zda není příliš na obtíž. Stávalo se, že netušila, kde stráví příští dny a týdny. Příbuzní ji také finančně podporovali. Dávali jí kapesné a dárky v podobě šatů, kosmetiky, bot či šperků. To jí umožňovalo účastnit se společenských akcí a navazovat kontakty, které by mohly vést k případnému uzavření sňatku. Každé vstřícné přijetí i dary přijímala s radostí a vděkem. Tuto péči Jindřiška oplácela výpomocí v domácnosti, péčí o nemocné členy rodiny a děti svých sester.

Roku 1901 se zdálo, že se Jindřiščina životní situace konečně mění k lepšímu, když se 20. srpna v polském deníku Gazeta Narodowa objevila krátká zpráva:

„Na zámku v Kvasicích na Moravě se princ Stanisław Radziwiłł, syn prince Antoniho Radziwiłła a Marie, markýzy Castellane, zasnoubil s hraběnkou Henrykou Chotek, nejmladší dcerou zesnulého hraběte Bohuslava a zesnulé Vilemíny, rozené hraběnky Kinské, sestrou manželky arcivévody Františka Ferdinanda.“

V rakouském archivním katalogu se také dochovalo svatební oznámení Marie Henrietty Chotkové a prince Stanisława Radziwiłła, datované 24. dubna 1902.

Nedlouho poté se z dopisu Jindřišky adresovaného sestře dozvídáme, že plánovaný sňatek byl zrušen a že to nesla velmi těžce. Kdo sňatek zrušil a z jakého důvodu, nevíme.

Ve stejném roce požádala Jindřiška o přijetí do Tereziánského ústavu šlechtičen na Pražském hradě, který založila roku 1755 Marie Terezie jako zaopatřovací institut pro neprovdané ženy ze starobylých šlechtických rodin. Zájem o místa v ústavu byl velký a čekací doby byly dlouhé. Jindřiška však na přijetí čekala pouhých čtrnáct měsíců. K rychlému vyřízení její žádosti zřejmě přispěla i přímluva abatyše ústavu, arcivévodkyně Marie Annunziaty, mladší sestry Františka Ferdinanda.

Sarajevský atentát z 28. června 1914 významně zasáhl i do života Jindřišky. Zemřel při něm František Ferdinand d’Este i jeho manželka Žofie. K rodině své sestry měla Jindřiška velmi blízko už z doby, kdy u nich pobývala, a tak nebylo překvapivé, že ji vychovatel dětí Otto Stanovský okamžitě kontaktoval. Jindřiška za nimi odjela do Chlumu u Třeboně, kde v té době pobývaly. O dva dny později byla otevřena závěť Františka Ferdinanda, ve které byl poručníkem dětí určen Jaroslav Thun-Hohenstein. Při audienci u císaře Františka Josefa I. Jaroslav požádal, aby mu s péčí o děti pomáhala také Jindřiška. Císař souhlasil a Jindřiška se stala jejich opatrovnicí.

Osudy Žofie, Maxmiliána a Arnošta po smrti rodičů jsou velmi dobře zpracované například zde a nebo zde .

Válečná léta prožily děti střídavě na Konopišti a v Děčíně. Po vzniku Československa v roce 1918 si nový stát nárokoval také majetek Františka Ferdinanda a jeho potomků. Dosud nezletilé děti tak musely 16. dubna 1919 opustit Konopiště a odjely do Vídně.

Zda jela Jindřiška s nimi a jaké bylo místo jejího pobytu v průběhu více než roku a půl, nevíme. Co ale víme, je, že v druhé polovině roku 1920 žila na zámku v Děčíně a o několik měsíců později, 1. března 1921, se v poutním kostele v Chlumu Svaté Maří provdala za Leopolda Abrahama Maria Nostitz-Rienecka. Sňatek ale nebyl z církevního hlediska úplně jednoduchý. Leopold byl totiž vdovec po Karolíně Chotkové, sestře Jindřišky, která zemřela roku 1919. Snoubenci tak museli ještě před svatbou získat zvláštní církevní povolení, takzvaný dispens od překážky švagrovství.

Po svatbě se Jindřiška přestěhovala za o patnáct let starším Leopoldem na zámek Chlumek u Sokolova. Roku 1923 se jim narodila dcera Karolina Maria Johanna Huberta, pojmenovaná na památku Leopoldovy první manželky a Jindřiščiny sestry Karolíny. Od své dcery se později dočkala pěti vnoučat. Leopold zemřel v říjnu 1945 a Jindřiška krátce poté opustila Československo. Nějaký čas žila ve Vídni a pobývala také na zámku Artstetten u svého někdejšího svěřence Maxmiliána. Poslední část života strávila u dcery ve Štýrsku. Zemřela 19. března 1964 v Gutenbergu bei Weiz ve věku 83 let jako poslední ze sourozenců Chotkových.

Zdroje:

https://www.frank-timme.de/de/programm/produkt/allerunterthanigst-unterfertigte-bitte?file=/site/assets/files/6849/9783732993277.pdf, https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/64997/BPTX_2013_2_11410_0_383665_0_148635.pdf, https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/31878/DPTX_2010_2__0_129929_0_73171.pdf, https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/106878/140074384.pdf, https://digi.soalitomerice.cz/digitalnibadatelna/vysledekDetail/09ddd7cea03b9b8d:4e496e4e:12216bae987:-6d75?page=8&actualDetailTab=attachmentsImg&scanLink=1, https://cs.wikipedia.org/wiki/Chotkové_z_Chotkova, https://www.revize-casopis.cz/vsechny-clanky/otazniky-pomlcky-a-vykricniky-genderu/neviditelna-elita/, https://cs.wikipedia.org/wiki/Jindřiška_Chotková, https://jbc.bj.uj.edu.pl/Content/88856/PDF/DIGCZAS002027_1901_231.pdf