Zloději z Čech i latríny v koncentráku. Sirotky po arcivévodovi d’Este šikanovali desítky let

Za pár týdnů uplyne 121 let od atentátu na rakouského arcivévodu a následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d'Este. Smrt arcivévody a jeho manželky posloužila Rakousku-Uhersku jako záminka pro vyhlášení dlouho odkládané války Srbsku a fakticky tím odstartovala první světovou válku.

Globální důsledky sarajevského atentátu byly tak masivní, že vedle nich často zaniká osobní rovina celé tragédie. Se smrtí Františka Ferdinanda nezemřel jen vlivný člen panovnického domu, ale také milující manžel a otec tří dětí.

Příběh o tom, jak se následník rakouského trůnu kvůli lásce k české hraběnce vzdal svých dědičných práv, je notoricky známý. František Ferdinand se s Žofií Chotkovou seznámil roku 1886 v Praze, když se měl jako host v domě svého strýce ucházet o ruku jedné ze svých sestřenic. Žofie, která pocházela z nižšího šlechtického rodu a v arcivévodském paláci zastávala roli dvorní dámy, city svého vznešeného obdivovatele opětovala a o čtyři roky později s nadšením kývla i na nabídku sňatku. O poznání méně nadšený byl císař František Josef I., který synovce dlouze přemlouval, aby si místo Žofie hledal urozenější nevěstu. Souhlas se svatbou si František Ferdinand musel doslova vyhádat, a předtím, než mu ho císař neochotně udělil, musel souhlasit s tím, že se vzdává nároku na trůn pro své budoucí potomky. Vzali se ještě téhož roku při skromném obřadu, jehož se kromě ženicha neúčastnil žádný z členů císařské rodiny.

Zatracovaný sňatek přinesl arcivévodovi velké osobní štěstí. František Ferdinand měl komplikovanou povahu, jejíž projevy mírnila Žofiina vrozená něha a laskavost, a i ten největší zarputilec musel uznat, že ti dva se opravdu milovali. Manželé se uchýlili na zámek Konopiště, který arcivévoda nákladnou rekonstrukcí proměnil na nejmoderněji vybavené historické sídlo v říši, a Žofie zde přivedla na svět dvě ze svých tří přeživších dětí. Roku 1901 manželé přivítali na světě dceru Žofii, v roce 1902 se narodil syn Maxmilián, roku 1903 Arnošt. Až po narození posledního dítěte (mrtvorozeného syna roku 1908) se Žofiino postavení zlepšilo: byla povýšena na vévodkyni z Hohenbergu a mohla užívat titulu Její Výsost. Smutnou ironií osudu byla návštěva Sarajeva první událostí, při které směla Žofie oficiálně doprovázet svého muže.

Společenská situace arcivévody a jeho ženy měla na dětství jejich potomků bezprostřední vliv. Arcivévoda, který si ženu svého života vybojoval proti samotnému císaři, teď ze všeho nejvíc toužil po klidném rodinném životě bez pozornosti a vzruchů. Zámek Konopiště byl pro takový život ideální volbou - šlo o nevelké venkovské sídlo, kousek od Prahy a na míle daleko od císařského dvora. Arcivévoda doufal, že jeho děti zde budou vést život, který byl jemu samotnému odepřen: klidný, domácký, bez politických a zároveň i materiálních starostí. Přál si, aby ze synů vyrostli laskaví a čestní muži, a dcera aby našla útočiště v manželství s mužem, kterého bude opravdu milovat.

Nejstarší Žofie vzpomínala, že její otec byl sice přísný, ale nikdy ne zlý nebo nespravedlivý, a že se na výchově jí i všech sourozenců (v mezích dobových konvencí) osobně podílel. Svou jedinou dceru dokonce od nejútlejšího věku bral s sebou na lov, takže už jako tříletá k jeho pýše skolila svého prvního jelena. Žofiino citové hodnocení nejspíš není daleko od pravdy - přesto, že arcivévoda nepatřil k nejpříjemnějším lidem (na své okolí působil dojmem zhrublého a nepružného starého patrona), historikové se shodují, že šlo o příkladného otce, kterého potřeby dětí nenechávaly chladným. Rodinná idyla trvala až do června 1918, kdy děti odcestovaly na prázdniny na zámek Chlum u Třeboně a rodiče na vojenskou přehlídku v Sarajevu.

O atentátu na své rodiče se sourozenci Hohenbergovi dozvěděli ještě toho dne večer. Zpráva o jejich smrti dorazila na zámek Chlum den poté. Správou majetku zemřelého arcivévody byl pověřen jeho švagr a osobní přítel Jaroslav kníže Thun, zatímco výchovy a osobní péče o třináctiletou Žofii, jedenáctiletého Maxe a desetiletého Arnošta se ujala sestra jejich matky Jindřiška Chotková. Protože oba jmenovaní měli o sirotky upřímnou starost a protože majetek arcivévody dosahoval díky dědictví po rodu d'Este velkolepých rozměrů, čtyři roky první světové války mohli sourozenci strávit na Konopišti v relativním blahobytu. Velkostatky z dědictví po otci jim i během válečných let zajistily pravidelný přísun peněz, navíc se o jejich prospívání živě zajímal jejich bratranec z otcovy strany - nový císař Karel I., který nastoupil na trůn roku 1916.

Pakliže smrt rodičů jejich světem otřásla v základech, po první světové válce se veškeré jistoty Žofie, Maxe a Arnošta zhroutily jako domeček z karet. Válka skončila roku 1918 porážkou Rakouska-Uherska, monarchie padla a Karel I. utekl s rodinou do exilu. Na ruinách starého císařství vyrostly nové národní státy, které na pozůstatky dob minulých hleděly s nelibostí. Československé Národní shromáždění v prosinci 1918 zrušilo užívání šlechtických titulů a o rok později v rámci chystané pozemkové reformy schválilo částečné vyvlastnění pozemků aristokracie. Veškerý majetek Habsburků měl být zabaven a předán do vlastnictví nástupnickým státům.

Děti Hohenbergovy oficiálně nepatřily mezi příslušníky panovnického rodu, jejich majetků se tedy nový zákon o vyvlastnění Habsburků vůbec neměl dotýkat. Československo ale využilo volného výkladu poválečných smluv a po bouřlivé diskusi v parlamentu z vyděděných dětí arcivévody udělalo plnokrevné Habsburky. Tím se otevřela cesta k jejich faktickému okrádání na státní i individuální úrovni. Mezi Čechy rostly antipatie vůči rakouské šlechtě, nevraživost podněcovala i masivní propaganda namířena proti osobě Františka Ferdinanda. Arcivévoda, který byl ve skutečnosti horlivým odpůrcem války, měl podle dobového tisku na Konopišti zosnovat začátek bojů, navíc to prý byl krutý despota a špatně zacházel s českým služebnictvem. Všechny tyto pomluvy vedly k tomu, že vesničané přestali respektovat hranice pozemků i ploty na Konopišti. Pod okny dětských pokojů se procházeli s vlajícími českými vlajkami a volně vnikali do zahrad. Na Konopiště byl vyslán správce, jehož jediným úkolem bylo sepisovat majetek, a začaly kolovat zvěsti, že Konopiště bude znárodněno. Jaroslav Thun se s obavami obrátil až na prezidenta Masaryka, který ho ujistil, že zámek po dosažení dospělosti připadne i s pozemky staršímu synovi Maxmiliánovi. Tento slib dodržen nebyl.

Sourozenci směli Konopiště opustit jen s jedním kufrem, který obsahoval troje šaty a jeden pár bot. Na památku si nesměli odnést ani jediný portrét nebo fotografii rodičů. Z obavy, že se pokusí ze zámku propašovat majetek republiky, byli při odchodu podrobeni ponižující osobní prohlídce. Jejich vyhnání z Konopiště nemělo reálnou oporu v českém právu a odporovalo mírovým smlouvám, přesto bylo mezinárodním společenstvím mlčky tolerováno. Děti byly převezeny do zámečku Artstetten v Dolních Rakousích a pak se jejich cesty navždy rozdělily.

Zatímco Žofie se v dospělosti vrátila do Čech, Arnošt a Max zůstali v Rakousku, kde zákon Hohenbergy za členy habsburské dynastie nepovažoval. Získali tam zpět některá z rodinných sídel a část majetku (byť podstatně skromnějšího, než jaký jim byl zabaven v Čechách), oba vystudovali vysokou školu a zůstali přesvědčenými monarchisty. Oba se oženili s dcerami ze starých šlechtických rodů, Max se stal otcem šesti synů, Arnošt dvou. Příchylnost k monarchii se bratrům stala osudnou, když v březnu 1938 do Rakouska napochodovala Hitlerova vojska. Max a Arnošt stáli v centru monarchistického odporu, za což jim dal Hitler zabavit veškerý zbylý majetek a odeslal je do koncentračního tábora v Dachau. Zde si na nich dozorci kvůli jejich původu smlsli a nechali je dělat ty nejtěžší a nejvíce ponižující práce, za ustavičného bití a kopání je nutili holýma rukama vybírat latríny a zapřahali je jako lidský povoz do vozů s výkaly. Svědkové tvrdili, že bratři týrání snášeli s grácií jako praví šlechticové. Na svobodu byli propuštěni až roku 1943 a zbytek války prožili v domácím vězení. Krutosti, které museli snášet v koncentračních táborech, ale doživotně podlomily jejich křehké zdraví a jsou dodnes považovány za nepřímé příčiny jejich brzké smrti. Arnošt zemřel roku 1954, Max roku 1962.

Nejstarší ze sourozenců Žofie se v Čechách provdala za německého hraběte Nostice-Rienecka, kterému porodila čtyři děti. Protože se rodina hlásila k německé národnosti, dva její nejstarší synové museli narukovat k wehrmachtu. Jeden padl za války na východní frontě, druhý zemřel v sovětském zajetí. Při soudním procesu s atentátníky, kteří zavraždili Františka Ferdinanda d'Este a jeho ženu Žofii, vyjádřil jeden z atentátníků lítost nad svým činem. Žofie mu zaslala dopis, ve kterém mu vraždu rodičů odpustila. Podepsali ho pouze Žofie a Max, Arnošt podepsat odmítl.

Potomci Žofie, Maxe a Arnošta Hohenbergových žijí v Rakousku dodnes.

ZDROJE:

Gáfriková, Eliška: „Patologický střelec, milující muž. František Ferdinand d'Este si nebral servítky“ (18.12.2023). Denik.cz. Čteno 8.5.2025

Mánert, Oldřich: „Arcivévodovy děti vyhnali z Konopiště, nacisté je nutili čistit latríny“ (29.6.2014). idnes.cz. Čteno 8.5.2025

Rak, Jiří: „František Ferdinand d’Este byl úplně jiný, než se o něm u nás většinou traduje“ (2.8.2024). Reflex.cz. Čteno 8.5.2025

Třešňák, Petr: „Jak Češi okradli děti arcivévody Ferdinanda“ (27.6.2014). respekt.cz. Čteno 6.5.2025