Článek
Jak Masaryk a republika okradli děti
Je člověk ochotný udělat cokoliv pro lásku? Následník rakouského a českého trůnu, František Ferdinand d‘Este, byl příkladem toho, že někdy opravdu ano. Roku 1896 se seznámil s Žofií Chotkovou, dcerou jedné z předních českých šlechtických rodin. Poměrně rychle se mezi nimi vyvinul romantický vztah, ale možnému manželství bránily tradice. Jako člen rodu Habsburků a navíc následník trůnu se František Ferdinand musel oženit pouze se svolením hlavy rodu, císaře Františka Josefa, a to za členku jedné z panovnických rodin Evropy. Oba muži se brzy dostali do vleklého sporu, který natrvalo poznamenal jejich vztahy. Nakonec František Ferdinand dokázal prosadit svůj sňatek s Žofií, ale za tvrdých podmínek. Jejich děti byli vyřazeny z nástupnické linie a nesměly nést jméno Habsburk.
A tak vznikl nový rod Hohenberg. František Ferdinand a Žofie se vzali roku 1900 a o rok později se jim narodila dcera, která byla též pojmenována Žofie. Následovali synové, které Ferdinand k našemu štěstí nepojmenoval po sobě. Maxmilián (1902), Arnošt (1904) a jejich sestra prožili své dětství na zámku, který si jejich otec vybral jako svůj únik před vídeňským dvorem. Konopiště se stalo jedním z hlavních bodů setkávání české aristokracie, ale pro arcivévodovy děti se především stalo domovem jejich mládí. To však tvrdě zasáhl Sarajevský atentát roku 1914. František Ferdinand byl při inspekci v Bosně spolu s Žofií zavražděn. „Žofie, neumírej mi! Kdo se postará o děti?“ byla následníkova poslední slova.
O děti se opravdu mnoho lidí nestaralo. Vídeňský dvůr je chtěl odklidit z mysli. Mezi ty, kteří si vzpomněli, byl nový následník trůnu, arcivévoda Karel a německý císař Vilém II., který patřil mezi dobré přátele zavražděného arcivévody. Výchovu a finanční zajištění sirotků převzali jejich příbuzní z rodu Chotků a nevlastní matka Františka Ferdinanda, Marie Tereza. Přes těžkou ztrátu v mladém věku vyrůstaly děti do schopných jedinců a s nástupem nového císaře Karla přišla naděje, že se zlepší i jejich pozice vůči hlavní dynastii ve Vídni. Pak však přišel konec války a pád Rakousko-Uherska.
Nově vzniklé Československo nemělo dobrou představu, jak se sirotky a Konopištěm naložit. Majetek rodu Habsburků šlo zabrat díky mírovým dohodám, ale Hohenbergové byli novým rodem, což odsouhlasili i čeští poslanci říšského parlamentu z roku 1900, z nichž mnozí byli nyní významnými politiky nového státu. Zámek byl nejprve dán pod ochrannou správu státu. Sám Masaryk ujišťoval v dopisech jak příbuzné dětí, tak členy britské aristokracie, kteří byli přáteli Františka Ferdinanda, že Konopiště a další zámky dětem zůstanou stejně jako zbytku české šlechty. Přes tyto sliby musely děti v dubnu 1919 Konopiště opustit. Nesměly si vzít ani rodinné fotografie. Při povolené návštěvě během své svatby roku 1920 zjistila Žofie mladší, že si Masarykova manželka a dcera už stihly ukrást několik předmětů, které předtím patřily její matce.
Československý parlament mezitím rozhodl, že de facto loupež učiní legální. Po dobré propagandistické kampani, během které někteří poslanci šířili fámy o tom, jak František Ferdinand týral své služebnictvo a připravoval s německým císařem na Konopišti celou světovou válku, se k novému zákonu o zabrání habsburského majetku připojilo prohlášení, že se týká i dětí Františka Ferdinanda. To, že to byl ziskuchtivý nesmysl, bylo většině poslanců jedno. Žofie si mezitím vzala českého šlechtice a mohla díky tomu zůstat v zemi. Masaryk přes své předchozí sliby nehnul proti zákonu prstem a jeho drahý loajalista Beneš ho se zbytkem vlády odkýval. Vyhnáni ze své rodné vlasti oba bratři nyní zamířili do Rakouska.
Proti nacistům
Po zavraždění rodičů a vyhnání z rodné země v mladém věku by mnozí z nás propadli depresi a hněvu. Maxmilián a Arnošt se rozhodli bojovat. Rakouská republika byla sice podobně tvrdá vůči Habsburkům jako Československo, ale na rozdíl od Masaryka a jeho kumpánů uznala rodové oddělení následníkových synů. Brzy po příchodu do země a převzetí zbývajícího rodového majetku se bratři rozhodli, že na rozdíl od mnoha jiných aristokratů, kteří po válce propadli zmaru a hedonismu, se pokusí se svými životy něco udělat. Po dokončení studií se Arnošt usadil na jihu Rakouska a Maxmilián nedaleko Vídně. Oba měli téměř nemožný cíl. Obnovu rakouské monarchie.
Císař a král Karel I. a III. byl jedním z mála členů rodu, kteří Hohenbergům projevili v životě laskavost. Většina majetku, na který se mohli v Rakousku spolehnout, jim byla dána právě díky Karlově intervenci. Monarcha sice zemřel roku 1922 na Madeiře, ale měl několik dětí včetně svého nejstaršího syna Otty. Maxmilián osobně organizoval novou alianci rakouských legitimistů, zvanou Železný kruh, která sdružovala křesťanské demokraty, židovské hodnostáře a idealistické šlechtice. Jejich situace začala silně posilovat na začátku 30. let. Nástup pravicové diktatury Engelberta Dollfusse se i přes odpor Hohenbergů k autokracii zdál jako předzvěst obnovení monarchie. Noviny v USA psaly na začátku roku 1934, že obnovení císařství je otázkou měsíců.
Jak už jsem psal v předchozím článku, Dollfussovo zavraždění roku 1934 vedlo ke krátké diplomatické krizi, kdy nezávislost Rakouska zachoval před Hitlerem nečekaně italský diktátor Mussolini. Maxmilián von Hohenberg byl rakouskou vládou vyslán jako speciální vyslanec k italskému diktátorovi, aby zajistil jeho pokračující podporu. Mussolini měl z šlechtice dobrý dojem a ujistil ho o své podpoře jak pro rakouskou nezávislost, tak nástup Otty na trůn. Oslavy narozenin korunního prince přitáhly roku 1934 podporu desítek tisíc občanů tradičně levicové Vídně a Maxmilián s Arnoštem rychle organizovali nové akce pro vylepšení reputace dynastie. 200 000 pozdravů k narozeninám, které Otto obdržel od rakouských občanů, byly znak jejich úspěšnosti.
Oba bratři zůstávali v aktivním kontaktu se svou sestrou i přes obtížnost osobně se setkat kvůli nepřátelství českých úřadů. Žofie se s manželem aktivně podílela na budování nouzových venkovních kuchyní pro nejchudší během velké hospodářské krize a pomáhala v dalších programech pro oběti této ekonomické katastrofy. Všichni tři sourozenci také v polovině 30. let měli vlastní děti a rod Hohenberg se čím dál víc rozrůstal. Stahovaly se však mraky. Při své poslední návštěvě Itálie roku 1936 se Maxmilián snažil přesvědčit Mussoliniho, že musí udržet pro-rakouskou linii, ale italský diktátor se již rozhodl přenechat zemi Hitlerovi. Německý démon mezitím jasně deklaroval, že obnovení rakouské monarchie povede k okamžité invazi.
Kancléř Schuschnigg, který vedl Rakousko v posledních dnech jeho předválečné nezávislosti, čelil nacistické hrozbě střídavě vystrašeně a hrdinně. Během jednoho ze svých momentů nejistoty nabídl Maxmiliánovi, že mu předá pozici kancléře, ale Maxmilián odmítl s tím, že má pozici předat spíše samotnému korunnímu princi. To byla s největší pravděpodobností chyba, ale že by Maxmilián zemi v zoufale situaci mohl zachránit, je bohužel nepravděpodobné. Se svojí rodinou se nakonec v posledních dnech rakouské nezávislosti pokusil uniknout do Československa, ale byl mu odmítnut vstup. Nacisté si pro něj a pro Arnošta rychle přišli. Oba bratři byli za svou opozici proti zabrání Rakouska uvězněni a posláni do koncentračního tábora Dachau.
V koncentračních táborech a zákopech
Kolem 20 000 Rakušanů bylo zatčeno ve dnech po nacistické anexi jejich země. Dvě stovky z nich poslali nacisté do koncentračního tábora Dachau. Byli zde shromážděni hlavní političtí oponenti nacistů z politické levice i pravice. Místní stráže SS si dávali záležet na urážkách, které proti princům vrhli. Na syny Františka Ferdinanda byla přenesena nacistická nenávist jejich otce, kterého viděli jako hlavního představitele snah přeměnit Rakousko-Uhersko na multikulturní říši plně založenou na etnické rovnosti, což byl přesný opak nacistické ideologie. Sám Hitler ve svých zápiscích oslavoval následníkovu smrt. Bratři však trápení v prvních letech snášeli dobře a získali si dobrou reputaci u svých spoluvězňů.
Manželky bratrů a jejich sestra Žofie se aktivně snažili o jejich propuštění, ale marně. Žofie se navíc po zabrání českých zemí dostala pod tlak nacistických úřadů a dohled Gestapa. To je nakonec přinutilo k hořké dohodě, kdy se její manžel musel přidat k místní pro-nacistické domobraně. Žofie doufala, že to zajistí propuštění jejích bratrů, ale mýlila se. Ti byli kvůli opravám Dachau mezitím přesunuti do koncentračního tábora Flossenbürg v Bavorsku, kde jim bylo nařízeno čistit latríny vlastníma rukama. Arnošt začal trpět nemocemi a byl dokonce roku 1940 omylem prohlášen za mrtvého. Jejich děti byli mezitím přinuceny chodit do nacistických mládežnických organizací, které především Maxmiliánovy děti upřímně nenáviděly.
Sám Maxmilián byl pod přísahou mlčení propuštěn do domácího vězení roku 1940. To, že musel opustit bratra, ho málem zlomilo. Byl pod aktivním dohledem Gestapa, které mu vyhrožovalo mstěním se na dětech. Ještě horší byla zpráva od Žofie, jejíž dva nejstarší synové byli naverbováni do německé armády. Arnošt strávil v nacistických rukou další dva roky. O propuštění se nakonec zasadila stařičká Marie Terezie, která dokázala přes své rozsáhlé příbuzenstvo vyjednat jeho propuštění u nacistických vůdců. Arnošt tak strávil poslední tři roky války ve Vídni. Měl zbídačené zdraví a málem zemřel při příchodu Rudé armády. Menší štěstí měli synové Žofie. Nejstarší František zemřel při bojích v Polsku a druhorozený Erwein zemřel v zajateckém táboře pravděpodobně na konci roku 1945.
Žofie a její manžel mezitím čelili nové politice odsunu Němců. Opravdu zvláštní nabídku dostal od českých úřadů její manžel Fridrich, kterému bylo nabídnuto ponechání majetku a občanství výměnou za rozvod s jeho „Habsburskou manželkou“. To samozřejmě odmítl a pár tak skončil se zbytkem své rodiny v Rakousku. Maxmilián a Arnošt překvapivě nečelili útokům ze strany sovětských okupačních orgánů severního Rakouska. Maxmilián se stal starostou jedné z místních vesnic a Arnošt si dokonce získal respekt rudých důstojníků ve Vídni. Také se za ně silně přimluvilo několik levicových rakouských politiků, kteří přežili Dachau. Arnošt zemřel kvůli špatnému zdraví už roku 1954. Maxmiliána dostihly následky koncentračních táborů roku 1962.
Jako poslední žijící dítě Františka Ferdinanda tak zůstala Žofie. Roku 1981 jí socialistické úřady Československa povolily zemi navštívit a po mnoha dekádách mohla znovu vidět Konopiště. Zemřela nakonec roku 1990. Po sourozencích zbylo mnoho dětí a vnoučat, včetně další Žofie, Maxmiliánovy vnučky. Ta také vedla právní bitvu o Konopiště s Českým státem, ale soudy její nároky zamítly na základě zákona z roku 1921. Uznat, že Československo Hohenbergy okradlo, by totiž otevřelo tolik otravných otázek. Pokud bychom museli napravit tuto krádež, jaké bychom napravili příště? Možná bychom dokonce uznali, že všechny akty 1. republiky a Masaryka nejsou činy svatých, ale chybná jednání smrtelníků. A pak už by nám celá ta staletá pohádka o slavném Československu mohla celá začít padat na hlavu. Hohenbergové však stále žijí a to i přes všechnu nenávist, kterou proti nim historie vrhla.
Zdroje a další četba:
LONGO, James McMurtry. Hitler a Habsburkové: proč chtěl nacistický vůdce zničit rakouskou královskou rodinu. Překlad Anna Veselá. V Praze: Slovart, 2020. 303 stran. ISBN 978-80-7529-847-8.
Lucian O. Meysels: Die verhinderte Dynastie. Erzherzog Franz Ferdinand und das Haus Hohenberg. Molden, Wien 2000, ISBN 3-85485-051-4.
BROOK-SHEPHERD, Gordon. Uncrowned emperor: the life and times of Otto von Habsburg. London: Hambledon Continuum, 2003. 254 s., [16] s. obr. příl. ISBN 1-85285-439-1.
