Článek
Polozapomenuté dějiny jsou dostupné také v audio a video formě! Na Spotify a Apple podcasts si můžete poslechnout audio verze zde psaných článků, které jsou doplněné mnoha informacemi, na které nebyl v textu prostor. Nově je také dostupná na Youtube. Odkazy na ně jsou dostupné buď pod autorským profilem či na konci článku v sekci odkazů. Na Facebooku a instagramu jsou navíc nově dostupné galerie fotografií, maleb a map (odkaz opět na stejných místech).
Pozdní středověk byl časem mnoha velkolepých panovníků. Přemyslovský král Přemysl Otakar I. Křižácký hrdina Richard lví srdce. Či bojechtivý Filip III. který na sto let vyhnal anglické síly z Francie. Své úspěšné vladaře však měly také regiony nám více vzdálené a málokterý u nich se vyrovnal gruzínské královně Tamar veliké.
Vzestup horské země
Kavkazská Gruzie. Země velkolepých hor, desítek různých jazyků a až absurdně dlouhé historie. Ta sahá až k polo-legendárnímu království Kolchida, kde se dle řeckých legend nacházelo bájné Zlaté rouno. Potvrzená historie gruzínského území byla provázená sérií zahraničních dobyvatelů, roztříštěných domácích států a nekončící série boje o moc. Jednotu měla kavkazské zemi přinést až rodina, která se na dalších 1000 let měla stát hlavním hráčem místní politiky. Královská dynastie Bagration.
Pro prastarou zemi se sluší obdobně prastará vládnoucí rodina. Bagrationové vznikli v 8. století a původně byli větví arménského rodu Bagratuni, jež je poprvé zaznamenán ve 3. století po Kristu a dle některých vědců vznikl už v 1. století před Kristem. V samotné Gruzii je pak rodina považována za přímé potomky biblického krále Davida. I více konzervativní odhady však z Bagrationů činí jednu z nejstarších šlechtických rodin na světě. Byly to také právě oni, kdo roku 1008 zformovaly první gruzínské království.
Tato nová země však zdaleka nebyla hlavním hráčem regionu. V prvních dekádách své existence byla závislá na toleranci Východořímské říše, která z malého křesťanského království často činila svého přímého vazala. V regionu také působila řada muslimských států, jež s Gruzií pravidelně válčili. Problematickou také často byla mocná gruzínská šlechta, jež ze svých horských pevností pravidelné napadali královskou autoritu a snažili se posílit svou moc. Právě tomuto problému měl během své vlády pravidelně čelit otec Tamar, Jiří III.
Osmý král jednotné Gruzie byl z velké části zodpovědný za nadcházející zlatou éru své vlasti. Obnovil expanzivní politiku do zahraničí a začal nahrazovat Východní Řím, jako ochránce místních křesťanů. Čelil však častým šlechtickým revoltám, jež se krále pokusili nahradit jeho synovcem. Tyto pokusy ztroskotaly a Jiří svého synovce nechal brutálně oslepit a vykastrovat, ale jeho královská autorita zůstávala sporná. Proto se také rozhodl upevnit své nástupnictví. Roku 1178 jmenoval jako gruzínskou spolu-panovnici svou dceru Tamar.
O mládí první gruzínské královny máme minimum informací a její rok narození 1160 je spíše odhadem než faktem. Informace o jejím vzdělání nám však dává její sestra Rusudan, jež si vzala východořímského prince a byla autory v Konstantinopoli brána jako dobře vzdělána, což naznačuje, že obě princezny prošly klasickou výukou římského stylu, což je vzhledem k dlouhodobému východořímskému vlivu v regionu pochopitelné.
Tamar však měla kromě vzdělání normální princezny obdržet také přípravu k vládnutí, jež byla doplněná šesti roky dlouhou spolu-vládou se svým otcem, který jí tak mohl ukázat detaily královské moci. Mladá princezna potřebovala všechnu možnou pomoc, protože ženská vláda představovala pro Gruzii bezprecedentní anomálii. Smrt Jiřího III. roku 1184 měla pro Tamar znamenat okamžitý křest ohněm.
Vzestup vlčí královny
Gruzínská šlechta brala smrt svého královského nepřítele, jako ideální příležitost získat plnou moc nad státem. O moc se také ucházela vlivná gruzínská církev a její patriarcha, ale také vzdálení členové královské rodiny. Tamar byla jako mladá žena považovaná za neefektivní loutku, se kterou mohli všechny tyto skupiny manipuloval. Obzvlášť významnou se měla stát otázka Tamařina budoucího manžela, což byla pozice, na kterou se každá frakce snažila dotlačit svého kandidáta. Neuvědomili si však, že nová královna oplývá stejnou odolností a mazaností jako vlk, jež byl od pradávna považován za gruzínské národní zvíře.
Nová královna přistoupila k situaci realisticky. Věděla, že nemůže všechny protivníky porazit a proto nasadila metodu cukru a biče. Církevní patriarcha byl jmenován do vysokých mocenských pozic a královští příbuzní obdrželi pozice na dvoře. Šlechtu se královně podařilo rozdělit a výměnou za určité ústupky získala podporu proti více radikálním elementům, jež byly rychle poraženy a často poslány do exilu. Tamar sice obětovala část své moci, ale zabránila kompletnímu kolapsu královské autority, což jí do budoucna umožnilo plně ovládnout státní politiku.
Musela však ustoupit v otázce manželství. Zemské elity se nakonec dokázaly shodnout na vhodném kandidátovi, vyhnaném ruském princi Jurij Bogoljubskij, který byl brán jako ideální křesťanský vládce. Gruzínská elita však brzy zjistila, že udělala velkou chybu. Jurij byl sice kompetentní vojevůdce, ale také neschopný a líný politik, který si Tamar téměř okamžitě znepřátelil. Jeho chování na dvoře bylo tak mizerné, že se šlechta po dvou letech rozhodla podpořit Tamar v jejích plánech na rozvod.
Vykopnutí Juriho bylo klíčovým vítězstvím, které ponížilo šlechtu a rozhodně posílilo Tamar. Ve stejnou dobu navíc zemřel mocný gruzínský patriarcha a na jeho místo nastoupil královně loajální kněz jež neměl politické ambice. Tento dvojí triumf upevnilo královnino nové manželství s alanksým princem Davidem. Ten se rychle ukázal jako královnin ideální partner, který mohl jednat jako její hlavní generál a zároveň respektoval její domácí autoritu. Nový vladařský pár byl brzy vyzván zbytky šlechtické opozice, jež se pokusila shromáždit kolem odkopnutého Juriho. Vyhnaný princ se dvakrát pokusil o velkolepý návrat a v obou byl kompletně rozdrcen královninou armádou. Tamar však na rozdíl od svého otce projevila poraženému protivníkovi milost a nechala ho nezraněného dožít ve vězení.
Její laskavost by však bylo chybné zaměnit za slabost. Tuto chybu učinil sultán Turků, jež vyslal kolem roku 1200 do Gruzie posla, který měl po Tamar požadovat okamžitou kapitulaci. Výměnou za přestup k islámu se mohla stát sultánovou manželkou a jinak by z ní byla pouhá konkubína. Královna umožnila poslovi odejít v bezpečí ze země, což Turci pochopili jako znak slabosti. Tamar a její dvůr však celou událost brali za vyhlášení války, ale neobtěžovali se o této realitě informovat arogantního posla. Sultán tak přijal svého emisara se zprávami o gruzínské slabosti a o pár dní byl kompletně zaskočen útokem celé gruzínské armády, jež v bitvě u Basiani rozdrtila jeho nepřipravené jednotky. S tímto vítězstvím mohla Tamar obnovit éru gruzínské expanze.
Gruzínská hegemonie
Turci byli po své porážce přinuceni postoupit několik pohraničních měst a královnin manžel David rychle v regionu nastolil efektivní vojenskou kontrolu, kterou Tamar následně využila k plné integraci nových území. Dříve nebezpečné muslimské emiráty, které Gruzii střídavě sloužili a oponovali se rychle rozhodly, že bude lepší přísahat královně plnou věrnost a území, které dnes tvoří tři nezávislé kavkazské státy, Gruzii, Arménii a Ázerbájdžán tak všechna přísahala věrnost královně Tamar. K tomu přidejme část východního Turecka, moderní islámské regiony Ruska a část Íránu. Po královninou vládou tak byl završen dlouhý proces budování gruzínské hegemonie. Na Kavkaze se zrodila nová mocnost.
Gruzínská říše pod královnou Tamar
Islámský svět nedokázal dlouho najít efektivní sílu, jež by Gruzíncům dokázala oponovat. Samotný chalífa v Bagdádu vyzýval k zničení křesťanského království, ale útoky z Íránu a střední Asie pouze vedly k trestné gruzínské kampani, jež roku 1210 pronikla hluboko do íránského území podél Kaspického moře. Smrt Davida roku 1207 však znamenala určitě oslabení gruzínské vojenské moci a postupné zastavení expanze proti islámským státům. Poslední tyto pokusy zkolabovali díky schopné dynastii Ajjúbovců, potomkům sultána Saladina, jejíž vojáci dokázali zajmout velitele gruzínských vojsk a vynutit si příměří.
Tamar také dbala na svou rodinu a to ve skutečně velkolepém stylu. Svého syna, budoucího krále Jiřího IV., jmenovala po Davidově smrti spolu-vládcem a dala mu podobnou přípravu k vládě jako dal její otec jí. Roku 1204 se navíc rozhodla využít příležitosti, kterou byla 4. křížová výprava a pád Východořímské říše. Na svém dvoře totiž měla dva synovce, syny výše zmíněné Rusudan, jež byli o dekádu dříve vyhnáni z Konstantinopole. Gruzínské síly pomohly oběma princům vytvořit nový stát, Trapezuntské císařství, které bylo efektivně královniným vazalem a dalo Gruzii kontrolu nad většinou pobřeží Černého moře. Tamar se nově mohla právoplatně považovat za nejmocnější křesťanskou panovnici v regionu.
Gruzie byla na vrcholu síly. To umožnilo kulturní renesanci a konstrukci velkolepých církevních skvostů, jež se měla na příští století stát středem královnina odkazu. Královna Tamar veliká zemřela roku 1213 a zdálo se, že skvěle splnila i svou poslední povinnost. Její syn Jiří totiž po několika prvotních chybách začal ukazovat, že si vzal lekce své matky k srdci a začal opět posilovat gruzínskou moc. Kolem roku 1220 dokonce plánoval velkolepé tažení na jih, které mělo pro křesťanský svět znovu dobýt Jeruzalém. Z Gruzie se tak mohl stát hegemon celého blízkého východu. Tyto plány však překazil příchod Mongolů. Jiří byl poražen a zemřel kvůli svým zraněním v bitvě. Jeho sestra Rusudan ho následovala na trůn, ale nedokázala čelit novým stepním útokům a vnitřním sporům. Zlatá éra Gruzie byla u konce a blížilo se období temna.
Královnina územní expanze sice dlouho nevydržela, ale to nijak nepoškodilo její odkaz. Tamar se stala symbolem gruzínské slávy a v kulturním odkazu své země je považována za panovnici bez rivala. Gruzie se dlouho upínala na osobu panny Marie a Tamar byla s Ježíšovou matkou často úzce spojována. Tato konexe s náboženským světem jde ještě dál u polyteistických kmenů v nejodlehlejších gruzínských regionech, které Tamar často spojují se svými nejvyššími bohyněmi. To je sláva, která se i těm nejúspěšnějším panovníkům často nedostane a Tamar veliká je tak skutečným unikátem dějin.
Zdroje a další četba:
Baumer, Christoph: History of the Caucasus: Volume 2: In the Shadow of Great Powers, I.B. Tauris, 2023, 384 stran, ISBN: 978-0755636280
Rayfield, Donald: Edge of Empires: A History of Georgia, Reaktion Books, 2012, 479 stran, ISBN: 978-1780230306
Havlík, Lubomír Emil. Dějiny středověké Gruzie. 1. vyd. Brno: Univerzita J.E. Purkyně, 1980. 138 s.
Polozapomenuté dějiny - Podcast - Apple Podcasts https://open.spotify.com/show/4hPFrkEAwI0qxjkk4EwHZR
