Článek
Někteří politici prostě a jednoduše nevědí, kdy přestat mluvit. To je v českém politickém světě poměrně běžnou záležitostí, ale bohužel se s podobnými situacemi setkáváme i v dalších státech. Angela Merkelová, kancléřka Německa, jejíž vláda dlouhé roky oslabovala sankční režim proti Rusku, jež se pokoušela o appeasement vůči Vladimíru Putinovi až do poslední možné chvíle a architekt energetické kastrace Evropy, dnes opět mluví o potřebě jednat s ruským diktátorem. Ukazuje, že stále žije ve světě, který zemřel před čtyřmi lety.
Rétorika impéria
„Zas máme s Evropou se rváti? Mluvkové, pošlete jen v zlosti k nám šik svých synů zuřivých. Rusko má pro ně místa dosti ve hrobech, ne jim neznámých.“ Slova se zdají poměrně ideální pro moderní ruskou propagandu o evropské agresivitě, proti které se stavějí hrdinní obránci matičky Rusi. Jsou však ve skutečnosti z téměř dvě století staré básně od slavného Puškina, který už v první polovině 19. století rád brojil proti rusofobii Evropanů. Mimochodem, tak především činil proti evropským liberálům, jež se opovážili kritizovat carskou autokracii a kteří podle něj měli raději být vděčni za to, že je Rusko zachránilo před Napoleonem.
Nahraďme Napoleona Hitlerem a Cara Putinem a Puškinova rétorika by se opět zdála něčím, co najdeme ve státních médiích moskevského režimu. Částečně tomu tak skutečně je, jelikož právě tuto báseň už ve státní televizi recitoval jak ruský ministr zahraničí, tak ministr obrany, jež tak oba učinili po plné invazi na Ukrajinu. Nechuť k Evropě a jejím názorům není v Rusku nic nového a i když tuto pozici posílila bolševická vláda, její počátky můžeme najít i v carské éře. Není proto divu, že se stala jedním z center mocenské ideologie Vladimíra Putina, jež v ideách Evropy nevidí nic menšího než historického nepřítele ruského státu.
Carové jsou samozřejmě základem Putinova myšlení. Petr a Kateřina, jež v 18. století vpochodovali do oblastí dnešního Baltu, Ukrajiny a Polska, jsou ideály inspirujícími jeho geopolitickou expanzi, ale je to car Alexander III., který byl předposledním ruským monarchou a jež vedl ostře reakční a proti-západní politiku, kdo Putinovi nejvíc imponuje. Nepřátelství vůči Evropě a západním ideálům bylo možná přirozeným následkem krize 90. let, ale Putin je v Rusku dovedl až na vrchol, který se plně ukázal po roce 2022. To by možná ještě neznamenalo, že se s Putinem nedá jednat, ale to by musel Evropu aspoň brát vážně.
K tomu se ještě vrátíme, ale zde je potřeba říct, že i Angela Merkelová následuje poměrně starou doktrínu. Německo a před ním Prusko měly a mají k Rusku velmi podivnou pozici. Často spolu sice válčili, ale častěji byly spojenci, jež si předávali ideály a vynálezy. Tato fascinace a vazba na východ nebyla plně přetrhána ani zrůdností nacismu a od 70. let, kdy západní Německo spustilo svou Ostpolitik, byla tato myšlenka znovu na koni. To také vedlo k německé podpoře pro úzké navázání na ruské dodávky ropy a zemního plynu, které politici v Berlíně brali za spolehlivé a jež následně těžce omezily schopnost Evropy postavit se Moskvě. Merkelová a další politici by se evidentně rádi vrátili k více vstřícné politice, ale jejich představy o možné dohodě jsou iluzemi.
Neukončitelná válka
Hraní na staré iluze samozřejmě není jediným manévrem, které ruský diktátor provozuje. Naopak, Putin z velké části staré ideje opustil, a to přinejmenším v oblasti významu jednotlivých hráčů. Nadále samozřejmě považuje Rusko za nejvýznamnější stát, ale zkušenosti Studené války jasně vryly do jeho mysli, že hlavním protivníkem budou USA, které je buď potřeba zastrašit, či přesvědčit. Proto také opakovaně došlo k setkání s Donaldem Trumpem, kterému pak Putin lichotil jako možnému mírotvůrci, což mu u amerického prezidenta, jež zase obdivuje ruský autokratický systém, získalo mnoho bodů. Význam Číny a dalších států je také brán v potaz, ale jinak je tomu u Evropy.
Evropská unie prostě a jednoduše není současným ruským režimem brána jako rovnocenný hráč, kterého je potřeba brát vážně. Od diktátora, jež respektuje sílu, je to asi jediná reálná reakce na to, jak se Evropa za posledních dvacet let chovala vůči jeho režimu. Válka v Gruzii byla ignorována, Krym se obešel s menší kritikou a neefektivními sankcemi, a Rusko vždy v rámci tohoto bloku nalezlo partnery, jež ho byly ochotni oslabit a paralyzovat výměnou za ruskou politiku. Maďarské politické veto je mimochodem moderní variantou carské strategie vůči Polsko-litevské unii, kde si carové skrze spřátelené šlechtice zajistili paralýzu státních institucí a tento stát tím přivedli až ke zkáze.
Myšlenka, že by s Putinem mohla Evropa vyjednat mír na Ukrajině, je přinejlepším špatný vtip a přinejhorším ukázka kompletního nepochopení nepřítele. Že by takový mír měla vyjednat Angela Merkelová, jejíž umírněný postoj vůči Rusku sloužil dlouhé roky Putinovým zájmům a kriticky oslabil schopnost Německa a celé Evropy čelit východní agresi, už jde pouze nazvat fraškou. Je pravdou, že jiným evropským politikům se nepovede lépe. Zapomněli jsme už na telefonáty od prezidenta Macrona, jež dosáhly cca nula výsledků? Nebo všeho vlivu, jímž se chvástali němečtí a italští politici? Z nich nakonec také nic nevyšlo a Putin nadále ve své agresi pokračuje.
Pokud měl někdo dostatečnou sílu, aby skutečně vyjednal nějakou formu míru, tak to byly USA. Mluvím v minulém čase, protože tato varianta dnes už není reálná. Donald Trump kouká po nových projektech a na Ukrajinu už nemá moc chuť nasazovat žádné další síly. Více silný a Putinem méně oslněný prezident by možná dokázal přinutit Rusi k reálným ústupkům a zaručil by Ukrajině účinné záruky budoucí bezpečnosti. Ale za současného stavu věcí ve Washingtonu jsou tyto ideje pouhými spekulacemi. Čína pak evidentně nemá zájem konflikt ukončovat a spíše doufá, že bude moci využít oslabení všech zapojených stran.
Evropa je možná silnější, než si Putin a jeho nohsledi myslí, ale tuto realitu nemůže prokázat skrze nějaká nová jednání. Naopak musí skoncovat se všemi polovičatými snahami a reálně se ponořit do nového kola zbrojení, vojenské modernizace a celkové militarizace. Díky změně maďarské vlády a předchozímu americkému tlaku máme nyní ideální příležitost posílit spojené síly evropského kontinentu tak, že budeme ve světě bráni jako reální hráči. K této cestě nám navíc pomáhá fakt, že se válka na Ukrajině vyvíjí čím dál více v prospěch Kyjeva a ruské mašině dochází síly.
Konec iluzí
Kromě ruského faktoru je totiž potřeba brát v úvahu také uvažování ukrajinských politiků a generálů, jež dnes mají daleko menší potřebu rychle ukončit válku než tomu bylo na začátku roku 2025, když se moci v USA chopil starý špatný Trump. Ukrajina tehdy reálně ztrácela části dlouho drženého Donbasu a potýkala se s krizí zásob a počtu vojáků. Americké rozhodnutí zmrazit podporu situaci jen zhoršilo a přinutilo prezidenta Zelenského k souhlasu s možnými jednáními. Kdyby Rusko nebylo příliš ambiciózní a lépe by hrálo hru s Washingtonem, tak by možná dokázalo válku ukončit už v minulém roce. Putin se však ukázal býti nenasytnou bestií a promrhal svoji nejlepší šanci.
Ukrajina dnes už neustupuje po celé frontě. Naopak, její síly spouští menší protiútoky a dosahují konkrétních úspěchů na jižní frontě. Americké dodávky byly nahrazeny a Kyjev masivně vylepšil své útočné schopnosti, které mu nyní umožňují vést mohutné dronové nálety na ruskou vývozní infrastrukturu, jež je hlavním finančním zdrojem pro fungování Putinova impéria. To také vede k rostoucím ekonomickým problémům, o kterých jsem psal v nedávném textu a jež mají čím dál větší efekty na schopnost Ruska vést dále svou agresi.
Posílení Ukrajiny navíc doprovází oslabení ruských ofenzivních kapacit. Územní zisky na Donbase, které dokázali Putinovi vojáci zajistit za poslední dva roky, byly vykoupeny obrovským množstvím ztracených životů a techniky. Ruská armáda krvácela na několika obranných liniích a dnes, když stojí před nejvíce opevněnou částí Donbasu, už prostě a jednoduše nemá sílu tyto pozice a města obsadit. Očekávaná jarní ofenzíva se zatím ukázala jako extrémně slabá operace, která nemá potřebnou sílu k proražení ukrajinských linií. A to i přesto, že byly do oblasti staženy jednotky z jižní fronty, což Ukrajině umožnilo postoupit v této oblasti vpřed.
Putinova říše krvácí na všech frontách. Její armáda a ekonomika jsou ve válce, kterou nemohou plně vyhrát, a jejíž pokračování je pro ně ekvivalentem pomalé smrti. Stále je to však lepší varianta než zastavení bojů, což by znamenalo obrovskou ztrátu prestiže pro Putinovu vládu, ale také by to pravděpodobně vedlo k plnému pádu ruské ekonomiky, jež je dnes udržována v použitelném stavu právě díky potřebě podporovat frontové jednotky. Ukrajinská válka přechází do nového stádia, kde se historická ruská schopnost vytrvat dlouhé zápasy může ukázat jako nedostatečná pro novou éru. Rusko může plně prohrát a tato varianta se s každým dalším dnem bojů stává více reálnou.
Jednat dnes s Putinem nemá žádnou pointu. Co přesně mu může Evropa nabídnout, aby se obě strany mohly tvářit jako vítězové? Máme snad obětovat části ukrajinského území, jak Rusové chtěli od Američanů? Nebo ukončit sankce, které konečně začínají působit? Co dnes slyšíme, je snaha znemožněných politiků znovu získat na významu. Putinovo Rusko se evidentně rozhodlo, že svůj osud najde na bojišti a Ukrajina je ochotna mu v této idee vyhovět. Jednání se ukázala jako zbytečná a bitevní pole opět rozhodne osud východu. A Evropa může buď přihlížet a křičet o jednání, nebo musí co nejvíce přispět k tomu, aby Rusko válku prohrálo.
Zdroje a další četba:
Ostrovsky, Arkady: The Invention of Russia: The Journey from Gorbachev's Freedom to Putin's War, Atlantic Books, 2015, 400 stran, ISBN: 978-0857891600
Schulze Wessel, Martin. Prokletí impéria: Ukrajina, Polsko a scestí ruských dějin. Překlad Petr Dvořáček. V českém jazyce vydání první. Praha: Maraton, 2024. 357 stran. ISBN 978-80-88411-31-4.
Reynolds, James: Europe ‚considers sending Angela Merkel to reopen dialogue with Putin‘, Independant, 20. 5. 2026, Online: https://www.independent.co.uk/news/world/europe/europe-angela-merkel-russia-ukraine-b2980154.html
McGurk, Brett: Russia is losing in Ukraine. Xi has noticed — Trump should too, CNN, 20. 5. 2026, Online: https://edition.cnn.com/2026/05/20/politics/russia-losing-ukraine-mcgurk-analysis
