Článek
Ekonomika Putinova Ruska byla v prvních letech plné války na Ukrajině brána podporovateli kremelského diktátora jako důkaz, že Moskva opět překonala západ a nemůže prohrát. Přes všechny sankce uvalené západními státy se Rusku podařilo udržet svou ekonomiku nejen při životě, ale dokonce jí i rozšířit. Po dlouhých čtyřech letech se konečně objevují jasné trhliny, které může Kreml řešit pouze pomocí drastických metod. A ty začínají až podezřele připomínat obávaná 90. léta.
Čas na loupežnictví
Ruský kapitalismus neměl staletí dlouhé základy jako ten na západě. Roku 1991 ho začali budovat lidé, kteří o kapitalismu věděli od Karla Marxe a jeho ideologických následníků, jež tento ekonomický systém označily za zlodějinu. Dá se tedy divit, že se zavádění kapitalismu stalo v této zemi velkou loupežnickou akcí, proti které vypadali čeští gauneři jako banda svatoušků? Podobná rétorika je jedním z oblíbených vysvětlení pro výsledek ruské privatizační kampaně z 90. let, která pomohla zlikvidovat naděje tohoto národa v demokracii a svobodný trh. Ve jménu záchrany země pak byl zvolen Vladimír Putin, jehož akta dnes Rusko vedou k další ruině.
Z dnešního pohledu je nálada z počátku 90. let těžce představitelná. Boris Jelcin byl národní hrdina, který rozhodně porazil puč komunistických fanatiků a vyhrál legitimní demokratické volby. Konec SSSR ještě nebyl brán jako obzvlášť velká tragédie a předpokládalo se, že většina nově samostatných zemí brzy stejně bude muset stvořit nějakou novou unii. Radikální reformátoři se konečně chopili moci a už neměli trvat žádná polovičatá řešení z éry Gorbačova. Všichni lidé měli konečně získat šanci podílet se na tvorbě ekonomiky a k tomu se mohli dostat díky státem řízené privatizaci.
Problémy s tímto řešením přišly velmi rychle. Autoři celého procesu byli od začátku velmi skeptičtí ke schopnosti běžných Rusů podílet se na ekonomickém životě. Na rozdíl od Čech či Polska, kde přes všechny problémy alespoň existovala snaha na rozšíření nově privatizovaného majetku, byla ruská privatizace od počátku zamýšlena s cílem obohatit malou skupinu lidí, kteří by se stali základem nové společnosti. Od těchto osob mělo pak postupně dojít k dalšímu dělení, ale to mělo přijít až poté, co ruská společnost lépe pochopila novou ekonomickou realitu. No a kdo měl zatím všechny ty privatizované zdroje získat? Většinou se jednalo o přátele nově vládnoucí frakce a o vlivné místní figury, které měly svou minulost v komunistické straně SSSR.
Oligarchové byli přinejmenším z části zamýšleným jevem, ale dokázali využít špatně vedené privatizace až do té míry, že zbytku Ruska nezbylo téměř nic. Jelcinův okruh nad celou záležitostí pokrčil rameny a raději se rozhodl stát se jedním z nových hráčů, než aby vedl boj za lepší ekonomické podmínky. Běžní Rusové byli od začátku ponecháni na holičkách. Nikdo jim nevysvětlil, co mají s nově získanými podíly dělat, a většinou je tak raději prodali novým oligarchům za směšnou cenu. Další o ně byli připraveni silou či různými podvody, jež se v Rusku staly běžnou záležitostí.
Ekonomika podvodu byla realitou po celá 90. léta. Pokusy o vytvoření malých firem a nových ekonomických projektů byly dušeny jak oligopolem nových oligarchů, tak vysokými daněmi ze strany vlády. Stát ztratil kontrolu nad většinou staré ekonomiky, a to i nad klíčovými nerostnými surovinami a částí dopravní sítě. Putinův nástup roku 2000 dokázal situaci zlepšit, a to díky posílení státní moci a kontroly, jež byla kombinovaná se štědrou daňovou politikou vůči firmám a soukromníkům. K tomu přidejme rostoucí zisky z nerostných surovin a máme důvod pro stabilizaci ruské ekonomiky.
Tlak z mnoha stran – obavy občanů
Pokud byli zloději 90. let rozděleni na více skupin, z nichž jednou byla i prezidentská klika kolem samotného Jelcina, dnes je největším zlodějem právě stát a Putinova vláda. Její ekonomická strategie byla však zpočátku úspěšná i během války, a po prvotních ztrátách roku 2022 začala dokonce znovu růst. Celá tato fáze byla však spíše dočasným trikem než dlouhodobě udržitelným jevem. Ruská ekonomika rostla díky mohutnému vzestupu sektorů propojených s válkou, jimž se dostávalo štědré podpory od státu a které mohly díky novému konfliktu znásobit své staré zisky.
V tu samou dobu však čím dál více trpěl civilní sektor, ze kterého se vytratily vládní investice, zahraniční partneři a také velká část pracovní síly. Zde se také začal plně ukazovat efekt západních sankcí, jež pomalu, ale jistě zbavovaly civilní sektor potřebných surovin a zdrojů, které potřeboval pro své fungování. Podobné krizi čelí i vojenský sektor, což je hlavní důvod, proč ruské síly používají v boji čím dál starší zbraně a nejsou schopny vyrábět nové modely, se kterými se dříve rádi chlubili na vojenských přehlídkách.
Čím dál horšímu stavu musí čelit prakticky všechny firmy, které nejsou napojené na válku, také v oblasti platů. Ruský stát se snaží přimět všechny podniky v zemi k vysokým platům, pokud jsou napojené na válečné úsilí. To však znamená, že schopnost civilního sektoru dobře platit své zaměstnance značně pokulhává. Čím dál více jich opouští svá stará zaměstnání, aby získali lepší platy od válečných firem, což pouze zhoršuje krizi civilního sektoru. Ten by se možná z této krize mohl vzpamatovat, kdyby v tu samou dobu nemusel čelit zhoršující se demografické krizi, jež ještě více zmenšuje počet dostupných zaměstnanců.
Ani samotný stát už však nedokáže plně odklánět ekonomické problémy. Energetická závislost Evropy klesá, a i když se nedá mluvit o plném odpoutání od Ruska, přesto došlo k významnému poklesu dovozu ruských surovin na náš kontinent. Zájem o tyto zdroje navíc nejeví ani mnoho neevropských firem, a to kvůli specializovaným západním sankcím, jež by je za jejich braní postihly. Dočasné zlepšení během války v Íránu pak vyrovnaly ukrajinské drony, jejichž útoky zasahují ruskému vývoznímu sektoru čím dál větší a ekonomicky vážnější rány.
Obavy občanů
A tak stojíme v současném stavu. Ruská ekonomika se za první tři měsíce letošního roku snížila o přibližně 0,5 %. Státní deficit vzrostl až o 50 miliard eur, inflace odmítá klesnout a už i ruská centrální banka bije na poplach kvůli nedostatku zaměstnanců. Vladimír Putin zmínil tyto problémy při svém projevu ke Dni vítězství a přes všechny řeči o vítězství v tom samém projevu překvapivě zmínil i to, že očekává brzký konec konfliktu na Ukrajině. Jednání s USA pak nedokázala zajistit uvolnění zmražených ruských financí v zahraničí. Dle ruských zdrojů se situace navíc může brzy zhoršit.
Státní orgány se čím dál více obávají možného nedostatku financí a rozhodly se tento problém vyřešit starou dobrou krádeží. Zabírání majetku soukromých firem a dokonce i normálních občanů začalo už roku 2022, ale v posledních dvou letech je na vzestupu. Zpočátku se jednalo o firmy a jednotlivce napojené na opozici, což však zdaleka nestačilo pro státní potřeby. Čím dál častěji se tak dnes stává, že je zcela normální firma obviněna z různých zločinů a následně zbavena financí. Ty pak buď jdou přímo na státní potřeby, nebo jsou použity jako úplatky pro Putinovy regionální služebníky, například pro Kadyrova a další čečenské vůdce.
V tu samou dobu navíc ruští politici vyzývají lid, aby co nejvíce svých peněz buď uložil do bank, či je rovnou utratil a pomohl tak posílit ekonomiku. Někteří Putinovi ministři doslova mluví o těch, kdo si šetří hotovost, jako o zrádcích, a velké nákupy označují za patriotickou aktivitu. To už je samo o sobě dost absurdní, ale v dnešním Rusku smutnou realitou. Lidé se však bojí. Chápou velmi dobře, že když je stát ochotný krást od velkých a bohatých, tak bude dost možná brzy obírat i své chudší občany. A tak roste počet Rusů, jež vybírají všechny své ruble a schovávají si je pod postelí.
Putinův režim navíc zvyšuje daně prakticky ve všech oblastech, kde může, a to i na co nejmenší nákupy a prodeje. To je mimochodem jeden z důvodů, proč tak vyzývají lid k utrácení peněz. Vyšší daně však vedou mnoho občanů k alternativním zdrojům, a v Rusku tak po dekádách čím dál více ožívá černý trh, ze kterého vláda nemá nic. Kreml může vyhlašovat všemožné požadavky, ale dotknout se této oblasti, kde je namočeno mnoho jeho vlivných podporovatelů, je něco, co by ho mohlo stát až příliš velké zdroje. Ruská ekonomika tak trpí pomalým krvácením, které se s každým měsícem, kdy válka pokračuje, pouze zhoršuje.
Sankce, demografická krize, vládní krádeže a ukrajinské útoky. Putin musí čelit rostoucímu počtu výzev, na které nemá jak reagovat. Už i předseda tolerované opozice, komunista Gennadij Zjuganov, který byl dlouho brán za poslušného služebníka Kremlu, mluví o tom, že do konce roku může vypuknout revoluce způsobená neschopností vyhrát válku a vyřešit ekonomickou krizi. Na bojišti Rusové stagnují a na mezinárodním poli je málokdo bere vážně. Teď už padá i ekonomika. Co ještě Vladimíru Putinovi zbývá?
Zdroje a další četba:
Ostrovsky, Arkady: The Invention of Russia: The Journey from Gorbachev's Freedom to Putin's War, Atlantic Books, 2015, 400 stran, ISBN: 978-0857891600
Parviainen, Sinikka: Understanding Russia’s wartime economy and why it matters for Euro-Atlantic security, European leadership network, 20. 3. 2026, Online: https://europeanleadershipnetwork.org/commentary/understanding-russias-wartime-economy-and-why-it-matters-for-euro-atlantic-security/
Liboreiro, Jorge: After 20 rounds of sanctions, the EU finally sees cracks in the Russian economy, Euronews, 8. 5. 2026, Online: https://www.euronews.com/my-europe/2026/05/08/after-20-rounds-of-sanctions-the-eu-finally-sees-cracks-in-the-russian-economy
Morokhin, Denis: Swallowed whole, Novaya Gazeta Europe, 28. 3. 2026, Online: https://novayagazeta.eu/en/articles/2025/03/28/russian-state-seizes-assets-worth-over-eur25bn-from-privately-owned-companies-since-start-of-war-en
