Článek
Sovětská invaze do Československa je pro dnešní občany českých zemí a Slovenska často stále hluboko cítěnou událostí, už proto, že se odehrála v době, kdy mnoho z nich už žilo či se brzy mělo narodit. Podobně mnoho pamětníků v USA stále pamatuje na rok 1968, ve kterém se měla sejít kontroverze války, vraždy předních osobností, nechutné politické intriky a také jedny z největších demonstrací a pouličních střetů v amerických dějinách.
Vietnamské probuzení
Ironií osudu je, že je velký průšvih často uváděn falešným pocitem klidu. Ten se v lednu 1968 rozprostřel ve Washingtonu D.C., kde právě prezident Lyndon Baines Johnson zvažoval svou politickou budoucnost. Na první pohled bylo všem jasné, co má přijít. LBJ dokázal během svých pěti let vlády dosáhnout obrovského pokroku v občanských právech pro černé Američany, dal národu nový a úspěšný zdravotnický systém a celkově dokázal pomocí svých programů zlepšit životy desítek milionů amerických občanů. Jeho Velká společnost, jak byl celý plán znám, byla populární u většiny obyvatel země a teoreticky mu dávala skvělou předvolební pozici.
Ale prezident dobře věděl, že ne vše je v pořádku. Za prvé tu byla válka ve Vietnamu, kde sice USA stále držely své pozice, ale jež se stávala čím dál méně populární. Tento fakt vedl k rozporům uvnitř prezidentovy Demokratické strany a hrozilo, že se proti němu postaví silný kandidát ve stranických primárkách. Do toho tu byly protesty roku 1967, během kterých statisíce afroameričanů protestovaly proti pomalým posunům v naplňování dříve slíbených cílů a policejní brutalitě. Situace se po intervenci federálních sil sice uklidnila, ale prezident věděl, že může v případě dalších protestů rychle přijít o tak pracně získanou černošskou podporu.
Johnson sám o sobě byl navíc velmi komplikovanou osobností. Přes všechny své úspěchy žil ve stínu svého zavražděného předchůdce, Johna Kennedyho, proti kterému byl mnohými nelichotivě porovnáván. To také pomohlo k roztržce mezi ním a mladším bratrem zabitého prezidenta, Robertem, který se profiloval jako prezidentův hlavní stranický rival. LBJ byl unaven stranickými spory a tak trochu doufal, že se bude moci vrátit na svůj rodný statek v Texasu. Od toho ho ale odrazovala nechuť přenechat volby Kennedymu či jinému oponentovi a také upřímná touha dokončit svou práci a zlepšit USA zevnitř i zvenčí.
Fatální rána přišla v únoru a to díky severovietnamské ofenzívě Tet. O ní jsem sepsal samostatný článek (zde), ale ve zkratce se jednalo o útok, který sice nedokázal dosáhnout velkých bojových úspěchů, ale přinesl těžkou demoralizaci americké veřejnosti, již vláda dlouho přesvědčovala o blízkém vítězství. Johnson byl překvapen stejně jako všichni ostatní a poprvé přestal věřit v možnost jasného vojenského vítězství, kterou dlouho bral za samozřejmost. Jeho uvažování se začalo upínat k vyjednanému míru, který by umožnil USA opustit Vietnam se ctí.
Tet dal proti-válečné frakci Demokratické strany novou sílu, a navíc proti prezidentovi poštval i stoupence války, kteří nyní věřili, že ji vede špatně. V primárkách ve státě New Hampshire tak Johnson získal méně než 50 % hlasů vlastních straníků, což je pro úřadujícího prezidenta, který chce být znovu nominován, skutečně ponižující rána. A tak se LBJ rozhodl, že závod opustí. Oznámil celému národu, že nebude chtít být znovu zvolen a raději se zaměří na dosažení míru ve Vietnamu. Kandidovat místo něj měl daleko méně kontroverzní viceprezident Hubert Humphrey. Chvíli se zdálo, že toto rozhodnutí obětovat moc výměnou za službu národu dokáže celou zemi uklidnit a spojit dohromady ve snaze najít mír a prosperitu. A pak přišel duben.
Dvě vraždy
Martin Luther King junior bojoval za svůj lid více než dvacet let. Jeho úsilí zorganizovat černé Američany do efektivní síly vedlo k čím dál většímu tlaku na federální vládu, jež musela začít seriózně zvažovat dlouho ignorovanou otázku občanských práv pro všechny občany USA. King byl několikrát zatčen a napaden, FBI a další orgány ho braly za radikála, kterého bylo potřeba zničit, a mnozí američtí politici ho otevřeně nenáviděli. Nebyl to žádný andělíček a osobních neduhů měl hned několik, ale to mu nijak nebránilo v upřímné snaze dovést své bratry a sestry k lepšímu životu v zemi, kde už tolik generací žili.
Uzákonění občanských práv roku 1965 bylo pro Kinga největším vítězstvím, ale zdaleka tento zákon nebral jako konec svých snah. Legální segregace a útlak černých Američanů sice skončily, ale dlouhodobé ekonomické a sociální neduhy zůstávaly nevyřešeny. To z něj teoreticky dělalo ideálního spojence pro prezidenta Johnsona, ale oba muži měli dost špatné osobní vztahy a King se navíc stal otevřeným oponentem války ve Vietnamu. Peníze na ni byly navíc brány z oněch tak potřebných prezidentských programů pro chudé, což King bral jako nespravedlivou hloupost.
Kdo přesně zabil Martina Luthera Kinga, je dodnes matoucí. James Earl Ray, zavilý nepřítel rovnosti ras, provedl s největší pravděpodobností samotnou vraždu, ale zapojení dalších osob je dodnes diskutováno. Co však přišlo v reakci, nemůže zpochybnit nikdo. Prezident Johnson se pokusil situaci stabilizovat, ale jeho překvapivě upřímný smutek a volání po soucitu a poklidném truchlení nemohly stačit. Kingova smrt 4. dubna odstartovala týden trvající násilné protesty, ve kterých černí truchlící, obyčejní občané a vztek provokující rasistické skupiny, vstoupili do stavu sotva myslícího hněvu. Zemřelo přes 40 lidí a tisíce dalších byly zraněny či zatčeny.
Situace se po této bouři poněkud zklidnila, ale násilný duch celého roku se už ukázal. Republikánskou nominaci na prezidenta měl získat Richard Nixon, jež národu přislíbil nekompromisní prosazování zákona a pořádku, což se ukázalo jako extrémně populární slogan v době nepokojů. Jižan George Wallace dokázal shromáždit silné hnutí proti novým občanským právům a spustil nezávislou kampaň k získání prezidentského úřadu. No a u Demokratů to vypadalo, že viceprezident Humphrey nedokáže odolat vlně popularity, kterou si užíval nově kandidující Robert Kennedy.
Liberální politika, odpor k Vietnamu a nostalgie k zavražděnému bratrovi dokázali z mladšího Kennedyho udělat mediálního miláčka a silně populárního kandidáta. Zda by to stačilo k získání prezidentské nominace, není jasné, jelikož v té době o finální volbě stále mohly rozhodnout stranické elity, jež podporovaly Humphreyho. S jistotou to však nemůžeme vědět. Robert Kennedy byl 5. června zavražděn v Kalifornii. Ironií to nebylo kvůli žádnému tehdy aktuálnímu tématu. Kandidát byl zavražděn palestinským radikálem, který ho chtěl potrestat za dlouhodobou podporu vůči Izraeli.
Vzpomínky na gestapo
Vražda mladšího Kennedyho sice nevyvolala vlnu bouří, ale zasadila těžkou ránu tradičnímu americkému optimismu. Symbol nové éry byl mrtev a mnozí se báli, že to něco říká o osudu celé země. Dalších pár měsíců se neslo ve znamení chmur a nejistot. Invaze do Československa byla nepříjemným překvapením, proti kterému sice Washington nemohl reálně nic dělat, ale jež dala najevo, že naděje v mírumilovný vývoj ve východním bloku jsou plané. Pro americké politiky, kteří vyrůstali ve stínu Mnichovské dohody a Appeasementu, to navíc bylo nepříjemné připomenutí reality hrozby z východu.
Mezitím se chystala konference demokratické strany v Chicagu, kde mělo být rozhodnuto o příštím stranickém kandidátovi na prezidenta. Stranické konference jsou většinou velkolepou událostí a fungují jako šance představit národu program a nové myšlenky. Co se však stalo v Chicagu, byla historická katastrofa pro Demokraty. Už před jejím začátkem bylo jasné, že situace nebude ideální. Strana byla extrémně rozdělena kvůli své proti-válečné frakci a předem byly ohlášeny demonstrace, které měly před stranickou budovou též kritizovat válku. To už bylo samo o sobě špatné. Nikdo však nečekal, co se může stát.
Starosta Chicaga, Richard Daley, měl velkolepé vize o tom, jak celá stranická akce ukáže slávu jeho města. Rozhodl se tedy, že tvrdě zakročí proti místním demonstrantům a zajistí pro celou akci klidnou atmosféru. Demokratičtí politici na konferenci však byli zděšeni, když tento plán skončil sérií brutálních bitek v ulicích města. Daley a jeho spojenci v městské policii byli obviněni z používání taktik nacistického gestapa. Tyto střety a protesty v blízkosti stranické akce kompletně ovládly pozornost národa a Demokraté, jež nakonec nominovali viceprezidenta Humphreyho, byli svými oponenty obviněni z neschopnosti udržet v zemi zákon a pořádek.
Chvíli se zdálo, že následek nominace povede k jasnému vítězství Nixona ve volbách. Humphrey se však ukázal jako schopný kandidát a prezident Johnson spustil nová jednání ve Vietnamu, která začala produkovat překvapivě pozitivní výsledky. Volby se najednou staly těsným závodem a Nixonova kampaň začala panikařit. Přes své zdroje se tedy rozhodla přesvědčit Jižní Vietnam, aby jednání sabotoval, a Saigonu přislíbila lepší mírovou dohodu v případě Nixonova vítězství. Jednání byla dost nestabilní a možná by stejně selhala, ale intervence opoziční kampaně zajistila, že se mír ve Vietnamu nestal realitou.
Richard Milhouse Nixon vyhrál poměrně těsně prezidentské volby roku 1968. Američané byli unaveni z války, vnitřních bouří a stagnující ekonomiky. Odcházející Johnson zklamal naděje národa i vlastní sebedůvěru, což vedlo k rychlému zhoršení jeho zdravotního stavu a roku 1973 ke smrti bývalého prezidenta. Nixon slíbil, že přinese novou stabilitu, mír ve Vietnamu a ekonomickou prosperitu. Své sliby z části splnil, ale svými dalšími činy měl způsobit Americe rány téměř stejně ničivé jako ty, které zažila roku 1968. Sedmdesátá léta neměla být pro USA dobrou dekádou.
Zdroje a další četba:
Longley, Kyle: LBJ's 1968, Cambridge University Press, 2018, 378 stran, ISBN: 978-1107193031
Thomas, Evan: Robert Kennedy: His Life, Simon & Schuster, 2002, 512 stran, ISBN: 978-0743203296
Eig, Jonathan: King: A Life, Farrar, Straus and Giroux, 2023, 688 stran, ISBN: 978-0374279295
