Článek
Po nějaké době se vracím ke své sérii článků o válce ve Vietnamu (minulý zde). Ofenzíva Tet, pojmenovaná po jednom z nejdůležitějších vietnamských svátků, je jednou z nejpodivnějších vojenských operací lidských dějin. Ne snad kvůli svému průběhu, který by se dal popsat jako typická akce velké partyzánské armády, ale díky svému výsledku. I přes obrovské početní ztráty a kompletní selhání téměř všech vojenských cílů, jež si vietnamští komunisté vytyčili, se operace stala naprostým strategickým triumfem a zlomovým bodem celé války ve Vietnamu.
Rušno před bouří
Americká vojenská síla ve Vietnamu začala od roku 1965 masivně růst. Díky následkům střetu v Zálivu Tonkin měla administrativa prezidenta Lyndona B. Johnsona volné pole k tomu, aby daleké bojiště zaplavila desítkami a nakonec i stovkami tisíc amerických vojáků. 200 000 do konce roku 1965, téměř 400 000 na začátku roku 1967 a v kritickém roce 1968 více než 550 000 vojáků najednou. S výjimkou korejského konfliktu to byly počty neviděné od 2. světové války. Americký ministr zahraničí Robert McNamara a vojenský velitel generál William Westmoreland brali tyto mohutné síly za záruku rychlého vítězství, ale poměrně rychle se začalo ukazovat, že ve Vietnamu žádný rychlý konec nepřijde.
Nedá se říct, že by Američané bojovali špatně. Jejich příchod rychle změnil situaci na bojištích, kde nahradili kolabující jihovietnamské jednotky a rychle se ukázaly jako vysoce kvalitní síla. Sami komunisté velmi otevřeně mluvili a psali o schopnostech svých nových nepřátel, kteří začali působit vysoké ztráty jejich útvarům. Americká podpora přišla také ze vzduchu, kde mohutné letectvo USA shodilo do konce roku 1968 více než 3 miliony tun výbušnin, které těžce zasáhly jak Severní Vietnam samotný, tak jejich jednotky na jihu. Jižní Vietnam však kvůli této americké přítomnosti začal čím dál více vypadat jako pouhá loutka Washingtonu. I komunisté obdrželi mohutnou podporu ze zahraničí, ale Ho Či Min a jeho kolegové byli dost chytří na to, aby zahraniční poradce udrželi daleko od bojiště. Na frontě tak bojovali sami, což jim dodalo vzduch skutečné národní síly.
Situaci nijak nepomáhala obrovská korupce jihovietnamského režimu, který fungoval jako nestabilní vojenská junta. Jeho armáda byla navíc ve stavu extrémního rozkladu a infiltrace ze strany komunistů, což jeho špatnou reputaci pouze zhoršovalo. Neschopnost spojenců, brutalita bombardování a rostoucí ztráty mezi vojáky mezitím vedly ke zrodu proti-válečného hnutí v samotných USA, jež volalo po stažení z konfliktu. Čím dál více se k němu začínali přidávat i vlivní politici a pozice prezidenta Johnsona začala slábnout. A na tom právě spoléhaly komunisté v Hanoji.
Přes všechny snahy prezentovat se jako jednotná síla byly vládci severního Vietnamu silně rozděleni ve svých názorech na budoucnost války. Ho Či Min už nedržel aktivní moc a kontrolu nad stranou tak převzal ideolog Lê Duẩn, který prosazoval co nejtvrdší pokračování konfliktu. Proti němu stál především vojenský génius severu, generál Võ Nguyên Giáp, který chtěl udržet současné tempo bojů a postupně začít s Američany vyjednávat. Duẩn však nakonec prosadil svou. Jeho plánem byla masivní ofenzíva, které se mělo zúčastnit prakticky celé partyzánské hnutí Vietkong, které by podpořili severovietnamští experti a zbraně.
Duẩn očekával, že se k operaci připojí statisíce civilistů, jež povstanou proti nenáviděné vojenské vládě a podpoří komunisty. S jejich podporou měl Vietkong obsadit klíčová centra různých měst, kompletně zničit zbytky jihovietnamské armády a zasadit kritické rány Američanům. Ani Duẩn nebyl tak fanatický, aby předpokládal, že mohutnou americkou sílu kompletně zničí, ale chtěl osekat její bojový potenciál a způsobit tak velké ztráty, aby následný domácí tlak přinutil Washington ke stažení ze země. Operace měla začít na svátek Tet, 30. ledna roku 1968.
Vlna rudých sil
Celý plán byl extrémně optimistický. Po Duẩnově smrti v 80. letech začali severovietnamští důstojníci konečně mluvit o realitách války a plán pro ofenzívu Tet byl jedním z nejvíce kritizovaných bodů celého konfliktu. Obzvlášť podcenění bojových schopností Američanů a to i přes protichůdné zprávy bojujících komunistů a chybné očekávání velkých lidových povstání vypovídali o tom, že se jednalo o plán řízený více ideologií než strategickou realitou. Naopak se však podařilo dosáhnout klíčového momentu překvapení, kdy Američané kompletně zavrhli možnost lednové ofenzívy a byli tak ze začátku extrémně zaskočeni severovietnamským útokem.
Dalším problémem se stala americká posedlost několika pohraničními základnami, které sice neměly reálný strategický význam, ale byly brány jako extrémně významné morální body. Obzvlášť základna Khe Sanh byla brána jako zcela klíčová a jejím významu pravidelně mluvil i prezident Johnson. Právě tyto odlehlé pozice se měly stát místy nejtěžších bojů celé ofenzívy. Komunisté však plánovali útok na příliš mnoho cílů najednou. Chtěli dobýt nejen základny, ale také velká města jako Saigon a Hue, pro což však většinou nebyli dostatečně vyzbrojeni. Severovietnamští poradci na frontě tyto nedostatky jasně viděli, ale jejich prosby o zdržení operace byly zamítnuty.
Více než 80 000 členů Vietkongu zahájilo ofenzívu na přelomu ledna a února mohutnými útoky na prakticky všechny možné cíle v jižním Vietnamu. Jejich ztráty byly enormní a většinu svých nově dobytých pozic dlouho neudrželi, ale díky zmatku mezi Američany dokázali v prvních dnech obsadit několik významných pozic, ze kterých pak museli být dlouho vyháněni. Generál Westmoreland silně podcenil útoky na města a raději se soustředil na obranu Khe Sanh a dalších základen, jelikož nepovažoval za reálné, aby komunisté dokázali na nejdůležitější města vést reálný útok. Tato iluze pouze napomohla komunistům k dalším ziskům.
Mapa hlavních cílů ofenzívy Tet
Obzvlášť krvavá byla bitva o Hue, tradiční hlavní město vietnamského státu a kulturní středisko celého národa. Komunisté zde dosáhli jednoho ze svých největších triumfů a dočasně dokázali okupovat většinu města s výjimkou staré citadely v jeho středu, kde se americké síly udržely. Následovaly téměř měsíc dlouhé boje, ve kterých partyzáni bránili každý metr nově dobytého území a Američané těžce bombardovali prastaré město. Obě strany se rovněž dopustily řady brutálních válečných zločinů, a to včetně série revolučních masakrů, které Vietkong pod dojmem vítězství rozpoutal.
Přes všechny tyto počáteční triumfy však ofenzíva Tet byla kompletním vojenským selháním. K žádnému lidovému povstání nedošlo a řádění rudých partyzánů dokonce mnoho lidí nahnalo do rukou jihovietnamského státu. Američané a jejich spojenci sice utrpěli mnoho ztrát, ale zdaleka se nejednalo o kritickou porážku. Prakticky všechny zisky Vietkongu byly brzy dobyty zpět a hnutí nijak nerozšířilo svá území. Vietkong navíc utrpěl obrovské ztráty, které mohutně předčily ty americké. Jeho síla byla prakticky zlomena a v dalších fázích války musel být kompletně nahrazen pravidelnými jednotkami severovietnamské armády.
Kolik dětí dnes LBJ zabil?
Proč byl tedy Tet vnímán jako americká porážka? Na frontě byli USA sice dočasně zaskočeni, ale ve finále dokázali protivníka porazit a způsobit mu kritické ztráty. Problém však byl v perspektivě. Bílý dům tvrdil už od roku 1967, že komunistické síly slábnou a nejsou schopné žádné velké operace. Samotná přítomnost amerických vojsk měla nepřítele zastrašit a přinutit Hanoj k jednání. Prezident Johnson se cítil tak suverénně, že nabídl Hanoji mír, ve kterém by se komunisté stáhli výměnou za americkou finanční pomoc. Sever to správně pochopil jako úplatek, který rozzuřeně odmítl. Johnson byl překvapen a nechápal, proč poražená strana nepřistoupí na tak laskavý návrh.
Ofenzíva roku 1968 ukázala USA, že jim jejich vláda lže a to ve velkém. Protireakce byla až fanatická a to do té míry, že kompletně předělala realitu. Dříve proválečná média nyní mluvila o kompletním kolapsu všech nadějí a porážce amerických sil. Zprávy z Bílého domu byly nejprve zmatené a až po několika týdnech dokázali správně prohlásit, že celá operace skončila jasným americkým vítězstvím. To už však média brala jen jako další lež a americká veřejnost mohla denně sledovat záběry bojů o města, která měla být dle Bílého domu kompletně bezpečná.
V Hanoji se po prvních selháních chvíli zdálo, že Duẩn možná přijde o svou prominentní pozici, ale brzy dorazily zprávy o tom, s jakým zděšením vnímá zprávy o ofenzívě americká veřejnost. Komunistický ideolog rychle změnil rétoriku a prohlásil, že všechny oběti byly sice nešťastným, ale nutným krokem pro finální vítězství. Duẩn však správně pochopil, že podobnou bitvu už nesmí opakovat a začal proto brát více v potaz návrhy důstojnického souboru, který volal po plném převzetí kontroly nad válkou a odsunutí Vietkongu na druhou kolej. Severní Vietnam se navíc měl rychle vrátit k malým operacím s jasnými a realistickými cíli a ofenzívu na úrovni té z roku 1968 měl znovu provést až o 7 let později.
Zatímco komunisté převzali z celé bitvy ponaučení o tom, jak válku lépe vyhrát, USA začaly celou záležitost brát za prohranou. Dosud suverénní prezident Johnson začal čelit otevřenému odboji části své strany, které měly v pro USA hrozném roce 1968 eskalovat do té míry, že se zhrzený prezident vzdal snah o znovuzvolení. Tet zlomil staré americké iluze a nahradil je preventivním pesimismem. Válka musela co nejdříve skončit, což byl také slib, který měl do Bílého domu brzy dostat Richard Nixon. Celá ofenzíva je tak skutečně podivným momentem dějin, kdy úhly pohledu a domácí mínění učinily z vojenského vítězství strategickou katastrofu. Přes všechnu nově získanou chuť po míru však měla americká účast ve válce trvat dalších pět let.
Zdroje a další četba:
Hastings, Max. Vietnam 1945-1975: podrobné dějiny tragické války. Překlad Radovan Baroš. V českém jazyce vydání první. Praha: Práh, 2022. 799 stran, 32 nečíslovaných stran obrazových příloh. ISBN 978-80-7252-943-8.
Gavin, Francis J., ed. a Lawrence, Mark Atwood, ed. Beyond the Cold War: Lyndon Johnson and the new global challenges of the 1960s. Oxford: Oxford University Press, [2014], ©2014. x, 301 stran. Reinterpreting history. ISBN 978-0-19-979069-2.
Tucker-Jones, Anthony. The Vietnam War: the Tet Offensive, 1968, South Yorkshire, England: Pen & Sword Military, 2014. Modern Warfare. ISBN 978-1-4738-5138-
