Článek
Málokterá válka se plně zakládá na pravdě, ale jen u mála z nich máme o tvoření lži tolik detailů jako zde. V tomto druhém z mých článků o válce ve Vietnamu (první k dispozici zde), vstupuje na scénu incident v Tonkinském zálivu, který definitivně rozhodl o plném nasazení amerických sil v oné malé asijské zemi. Jak s celou situací naložil nový americký prezident? A proč nakonec do Vietnamu zamířilo více než půl milionu Američanů?
Až do konce s LBJ!
Psaly se první dny roku 1964 a svět se pomalu zotavoval z šoku, který mu o dva měsíce předtím způsobila událost v americkém Dallasu. Vražda prezidenta Kennedyho měla otřást veřejným míněním USA a přinést sérii změn, které světem dodnes otřásají. Viceprezident Lyndon Baines Johnson (často znám pod zkratkou LBJ), převzal úřad ve chvíli, kdy sice mohl počítat s všeobecnou veřejnou sympatií, ale zároveň musel čelit sérii postupně se zhoršujících krizí. Válka ve Vietnamu byla oproti domácím problémům vnímána jako nepříliš významná, ale brzy se měla stát hlavním tématem vlády nového prezidenta.
Johnson neměl na první pohled s Kennedym kromě členství v Demokratické straně USA prakticky nic společného. Uhlazeného gentlemana ze severu nahradil tvrdý a fyzicky impozantní jižan, který byl roku 1960 Kennedyho hlavním rivalem o demokratickou prezidentskou nominaci. Rodilý Texasan se narodil v chudých poměrech a musel o každý úspěch tvrdě bojovat, což z něj utvořilo tvrdého a ambiciózního mužem. V politice působil už od 30. let a několik let vedl americký senát, kde proslul svým autoritářským stylem, jež z něj učinil jednoho z nejvlivnějších politiků v celých USA. Johnson se však nikdy netajil s tím, že za svůj hlavní cíl považuje Bílý dům.
Po třech letech relativního nic-nedělání ve funkci vice-prezidenta měl Johnson konečně šanci, po které dlouho toužil. Občanská práva pro americké černochy, válka proti chudobě, založení národních zdravotních agentur a mnoho dalších programů. Nový prezident byl odhodlán stát se největším reformátorem americké historie a pro úspěch těchto programů byl ochoten udělat opravdu vše. V senátu se proslavil svými metodami, které často hraničily s otevřenou šikanou. Nechvalně proslulé byly jeho záchodové akce, kde nad svými politickými protivníky triumfoval tím, že si sundal kalhoty a vychloubal se velikostí svého mužství, které pojmenoval Jumbo, dokud z šokovaného protivníka nedostal změnu názoru. Johnson byl také mistrem lichotek, ale to je vzhledem k jeho ostatním metodám poněkud ignorovaný fakt.
Proti Severnímu Vietnamu však přesvědčivost Jumba nemohla stačit. Nový prezident bral eskalující válku jako problém, ale zdaleka ji nepovažoval za svou hlavní prioritu. Rychle se však začalo ukazovat, že bude pro přežití proti-komunistického Jižního Vietnamu potřeba nasadit daleko větší americkou podporu, než kdy dříve. Svržení autokratického prezidenta Diema považovalo americké vedení za nutný krok pro stabilizaci svého spojence, ale v Saigonu to pouze vedlo ke kompletnímu chaosu. Jižní Vietnam zachvátila série převratů a proti-převratů, které destabilizovaly celou zemi a otevřely dveře rostoucímu množství pro-komunistických partyzánů, jenž se začali připravovat na kompletní převzetí moci.
Johnson, který byl roku 1964 zaneprázdněn vlastní volební kampaní a bojem o první část svých reforem, byl nakloněn posílení Jižního Vietnamu, ale chtěl pro případnou akci získat plný souhlas kongresu USA. Navíc si nebyl jist jak velkou sílu je přijatelné do jihovýchodní Asie poslat. Situaci nijak nepomohl fakt, že si Johnson musel v Bílém domě nechat Kennedyho spolupracovníky včetně ministra obrany Roberta McNamary, který byl jedním z hlavních podporovatelů mohutné intervence pomocí všech dostupných sil. McNamara a jeho spolupracovníci však potřebovali dobrý argument, kterým by přesvědčili jak prezidenta tak kongres. A v jeho získání nebyli nijak vybíravými.
Tonkinská anabáze
Mapa Jihovýchodní Asie s Tonkinským zálivem (Gulf of Tonkin)
Zde se na scénu dostává i v Americe často ignorovaná fronta války ve Vietnamu. Námořní operace byly součástí konfliktu už od jeho počátku a nesly překvapivě vysoký význam. Obzvlášť pro Jižní Vietnam to byla jedna z mála oblastí, kde dokázal vojensky překonat komunisty a jihovietnamská námořní komanda byla považována za elitu státní armády. Jejich operace většinou probíhaly ve stylu rychlých přepadení, kdy je motorové čluny vysadily na nepřátelském území načež komanda zničila několik vybraných cílů a rychle se zase stáhla. Severní Vietnam se těmto útokům snažil čelit pomocí vlastního námořního programu, ale jeho čluny byly oproti těm jižním extrémně pomalé a neefektivní.
V blízkosti vod Severního Vietnamu se však také pohybovaly lodě americké flotily. Ty původně neměly za cíl provádět vojenské útoky, ale vedly odposlouchávací akce, kdy pomocí vyspělých elektronických zařízení zjišťovaly komunistické plány. V prvních srpnových dnech roku 1964 brázdil vody zálivu Tonkin americký torpédoborec Maddox a to právě v době, kdy komunisté odráželi sérii námořních útoků z Jižního Vietnamu. A tak asi málokoho překvapí, že došlo k střetnutí mezi torpédoborcem a komunisty. Štábní důstojník komunistů nařídil 2. srpna třem člunům, aby torpédoborec napadly a Maddox se následně bránil palbou ze svých děl. Všechny čluny byly poškozeny, několik Vietnamců padlo a torpédoborec zasáhl jediný neefektivní náboj.
Reakce na celou událost byly poněkud omezené. Vůdci Severního Vietnamu se právě snažili o zklidnění konfliktu, protože očekávali, že se Jižní Vietnam bez větší americké intervence zhroutí sám a bojechtivého štábního důstojníka raději přesunuly na jinou pozici. Washington sice varoval komunisty, že další podobný útok bude mít vážné důsledky, ale ani McNamara nepovažoval akci za dostatečně provokativní, aby se dala použít jako záminka pro větší nasazení amerických sil. Pokud by však i po tomto varování došlo k dalšímu podobnému útoku na americká plavidla? To už by byla neodpustitelná urážka, kterou by byl málokterý Američan ochoten tolerovat.
4. srpna pokračoval Maddox, posílen dalším torpédoborcem, ve své výzvědně misi. Jižní Vietnam mezitím obnovil svou vlastní námořní ofenzívu a Tonkinský záliv se tak stal dějištěm sérii vzájemných střetů a přestřelek. Americké lodě se nového komunistického útoku aktivně obávaly a jejich posádky měly nařízený přísný strážný režim, který podle očitých svědectví vyvolal všeobecný pocit nervozity. A krátce po deváté hodině večerní zaznamenaly americké námořní radary několik signálů, které si jejich posádky vyložily jako nepřátelská plavidla. Obě lodě vyhlásily poplach a posádky několikrát vystřelily na místo, kde se měly pohybovat komunistické čluny.
Američané střílely do prázdna. Žádné komunistické lodě se v jejich blízkosti nenacházeli, což později potvrdilo otevření vietnamských archivů. O přítomnosti nepřítele však existovaly silné pochybnosti už v den samotného útoku. Američtí důstojníci rychle zjistili, že přítomný letecký průzkum žádné nepřátelské lodě nenalezl a zpráva o střetu otevřeně přiznávala, že nedošlo k identifikaci žádného komunistického plavidla a na americké lodě nikdo ani jednou nevystřelil. Na pochybách námořních expertů však nakonec nijak nezáleželo. Ve Washingtonu měla pro-intervenční frakce přesně to, co potřebovala. Záminku pro velkou odvetu.
USA jde do války
McNamara byl po obdržení zprávy o domnělém útoku ihned na koni. Všechny pochybnosti ignoroval a prezidenta informoval o evidentní komunistické agresi. Johnson bral celou záležitost, která se odehrála jen dva dny poté, co Hanoj varoval před dalším útokem, za národní i osobní urážku a postavil se plně na stranu pro-intervenční skupiny. Myšlenka, že se komunistický Vietnam odvažuje takto bezostyšně útočit na vojenské síly USA byla pro většinu americké veřejnosti stejně nepřijatelné jako pro jejich prezidenta a mnozí začali volat po rychlé a efektivní pomstě.
Nyní bylo potřeba přesvědčit také kongres a McNamara byl ochoten použít pro tuto akci všechny dostupné páky. Kompletně zatajil ty části zprávy o útoku, které se mu nehodily do krámu a několikrát americkým politikům bezostyšně lhal. Rezoluce kongresu o Tonkinském zálivu byla na světě 7. srpna a kromě několika zdrženlivých politiků měla téměř všeobecnou podporu. Prezident Johnson a jeho nástupci byly autorizováni k tomu, aby bez vyhlášení války mohli vést vojenské operace proti komunistickým silám ve Vietnamu a jeho sousedních státech. Už dva dny předtím zahájilo americké letectvo odvetnou akci proti Severnímu Vietnamu a vybombardovalo několik významných cílů. Válka mohla začít naplno.
Přes význam těchto událostí byl jejich vliv na americké prezidentské volby roku 1964 překvapivě minimální. Johnson si s posláním větších vojenských sil raději počkal až na mandát od voličů, který mu měl dodat potřebnou legitimitu. A mandát to byl obrovský. Lyndon Baines Johnson vyhrál 61% hlasů, což je v amerických volbách dodnes nepřekonaný rekord. Měl na své straně kongres i veřejnost a mohl se plně soustředit na své velkolepé plány. Dobré zprávy přišly i z Jižního Vietnamu, kde se na začátku roku 1965 konečně stabilizovala politická situace a na scénu vstoupil Nguyen Van Thieu, který měl proti-komunistické republice vládnout až do jejího hořkého konce.
Nový diktátor Jižního Vietnamu Nguyen Van Thieu
Od začátku roku 1965 začala nová fáze konfliktu. Ani ne 15 000 amerických poradců, kteří do té doby ve Vietnamu působili, mělo být posíleno desítkami a později i stovkami tisíc nových vojáků. Do konce Johnsonova mandátu v roce 1969 mělo ve Vietnamu sloužit přes půl milionu Američanů. 58 000 z nich přišlo v této válce o své životy. Johnson měl slavit velkolepé úspěchy ve svých domácích plánech a jeho reformy jsou dodnes základem amerického sociálního systému, ale nakonec měl do historie své země vstoupit především jako muž, který ji plně zatáhl do nekonečného konfliktu ve Vietnamu.
Robert McNamara měl ve svých pamětech odsoudit svůj podíl na Vietnamské válce jako největší chybu , kterou kdy udělal. To však mohlo jen stěží ulevit těm vojákům, kteří díky jeho ochotě přizpůsobit si fakta přišli o své životy. Je samozřejmě možné a dokonce i pravděpodobné, že by i bez střetu v Tonkinském zálivu nakonec došlo k eskalaci války. Přálo si ji příliš mnoho lidí, kteří pouze čekali na vhodnou příležitost.
Záleží tedy na tom, že se intervence nakonec zakládala na lži? To už si čtenář musí rozhodnout sám.
Zdroje a další četba:
Moïse, Edwin E. Tonkin Gulf and the escalation of the Vietnam War. Revised edition. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, [2019], ©2019. xxiii, 362 stran. ISBN 978-1-68247-424-2.
Hastings, Max. Vietnam 1945-1975: podrobné dějiny tragické války. Překlad Radovan Baroš. V českém jazyce vydání první. Praha: Práh, 2022. 799 stran, 32 nečíslovaných stran obrazových příloh. ISBN 978-80-7252-943-8.
Gavin, Francis J., ed. a Lawrence, Mark Atwood, ed. Beyond the Cold War: Lyndon Johnson and the new global challenges of the 1960s. Oxford: Oxford University Press, [2014], ©2014. x, 301 stran. Reinterpreting history. ISBN 978-0-19-979069-2.
