Největší porážka USA: Jak se Amerika zapletla do Vietnamu

Studená válka je podivně pojmenovaný konflikt. Její název vychází z faktu, že se na bojišti přímo nestřetli USA a SSSR a ignoruje tak sérii krvavých válek, které se s podporou velmocí odehrávaly na všech obydlených kontinentech světa. Vietnamská válka je z nich nejslavnější a zásadně ovlivnila nejen svůj region, ale také americkou politiku, společnost a kulturu. Jak však celý konflikt vůbec započal?

Odkaz kolonialismu

Konec jedné války pouze uvádí začátek nové. Tak by se daly shrnout dějiny Vietnamu a jeho sousedních států ve 20. století. Závěr druhé světové války, kdy se ze země stáhla poražená vojska Japonska, ponechal bývalou kolonii ve zmateném stavu. Na severu se moci chopili proti-koloniální partyzáni pod vedením komunisty Ho-či mina, za tím co na jihu se o moc hlásili vracející se francouzští kolonizátoři. Jejich vzájemné spory brzy přerostly ve válku o nezávislost, kterou jsem blíže popsal zde. Francie bojovala tvrdě, ale roku 1954 musela kvůli kolabující vojenské situaci začít s povstalci vyjednávat.

Jednání, která probíhala v Ženevě, byla prvním momentem, kdy do konfliktu otevřeně vstoupili USA i přes svou dlouhodobě zmatenou pozici vůči Vietnamu. Washington sice oponoval kolonialismu a Ho Či Mina bral za bývalého spojence z boje proti Japoncům, ale také se obával rostoucí moci komunistického hnutí v Jihovýchodní Asii. Nástup prezidenta Eisenhowera roku 1952 vedl k definitivnímu přesunu k proti-komunistické pozici a americké zdroje začaly proudit do rukou Francouzů. To už však nedokázalo válku zvrátit a Američané tak museli rychle najít řešení jak zabránit tomu, aby Vietnam padl do rukou rudých.

Zástupci Washingtonu tak na ženevských jednáních vystupovali tak agresivně, že proti sobě dokázali postavit i své francouzské spojence. Eisenhower totiž vyslal na jednání své nejagresivnější diplomaty, jenž otevřeně vyhrožovali americkou vojenskou intervencí. Vietnamští komunisté přenechali hlavní roli na jednáních Sovětskému svazu a Číně, což brali jako metodu pro posílení své pozice. Realita však byla přesně opačná a obě komunistické velmoci měly spíše zájem dohodnout se s Američany než vyvolávat nový konflikt. Pouze o rok dříve skončila krvavá válka v Koreji a především zástupci Pekingu neměli zájem o další boj s Washingtonem.

Výsledek ženevských jednáních byl oním typem kompromisu, který nikoho neuspokojí a všechny naštve. Francie musela ustoupit z Vietnamu a také svých kolonií v Laosu a Kambodži, které obě vyhlásily nezávislost. Samotný Vietnam měl být dočasně rozdělen na sever, pod vedením Ho Či Mina a jih, který spadal pod vládu bývalého vietnamského císaře Bao Daie, jež byl znám životním stylem playboye a kompletní neochotou vládnout. V celé zemi se za několik let měly konat svobodné volby, jež by definitivně vyřešili budoucnost země. Ženevská jednání trvala tři měsíce, ale jejich následky měly celý region pronásledovat dalších 20 let.

Nespokojenost byla všeobecná. Američané brali jakoukoliv komunistickou vládu za hrubou porážku a odmítli se zúčastnit posledních dnů konference. Ho Či Min a jeho soudruzi věřili, že dokážou vojensky sjednotit celou zemi a ústupky vůči západu vnímali jako ideologickou zradu ze strany Číny. Také prakticky okamžitě zahájili útoky na jižní oblasti pomoci nově zformované milice Vietcong. Krveprolití tak mohlo ihned začít nanovo.

Pár bestií

Na otázku, kdo měl ve vietnamské válce morální převahu jsem usilovně přemýšlel několik dní. Nakonec jsem došel k závěru, že když mezi sebou bojují ďábel a monstrum, já jako morální člověk mohu jen doufat, že oba zemřou.

Začněme s komunisty vedeným státem, který se zformoval na severu. Režim Ho Či Mina musel hned v prvních měsících čelit útěku více než milionu svých občanů, kteří se raději vydali do nekomunistických oblastí. Pro miliony Vietnamců však byla nová vláda vítanou změnou a Ho Či Mina brali za hodného hrdinu, který porazil koloniální mocnosti. Tuto idylku však v severním Vietnamu brzy vystřídala krutá realita bolševické vlády. První na řadě byli všichni zbývající lidé, které komunisté mohli označit za třídní nepřátele, což rychle vedlo k masakru asi 15 000 Vietnamců.

Represivní akce vedli především mladší podřízení Ho Či Mina, kteří si chtěli zajistit pozici nástupce po stárnoucím otci zakladateli. Byly to tedy především nový stranický vůdce Le Duan a Vo Nguyen Giap, geniální velitel komunistické armády, kdo vedli přeměnu země. Odpovědní byli také za katastrofální pozemkovou reformu, jež vedla k zhroucení zemědělství severního Vietnamu a vyvolala proti komunistům sérii rolnických povstání, jež rudí krutě potlačili. Vietnamští komunisté byly kompletně závislý na zahraniční pomoci a hladomoru se vyhnuli pouze díky štědré podpoře ze strany Číny a Myanmaru.

Výhodou komunistického režimu však byla jeho uzavřenost. Zahraniční korespondenti neměli o komunistických zločinech ponětí a dostávali pouze ty informace, které jim komunisté chtěli předat. To pomohlo zachovat tvář Ho Či Mina a jeho kumpánů, kteří se v budoucích letech tvářili jako humanitární vůdci svobodného Vietnamu.

Jihovietnamské vedení se mělo brzy ukázat jako obdobně nemilosrdné, ale o dost méně schopné udržet svou krutost skrytou. Playboy Bao Dai u moci dlouho nevydržel a brzy byl svržen svým ambiciózním premiérem Ngo Dinh Diemem. Diem byl fanatickým katolíkem, nemilosrdným intrikánem a poměrně schopným administrátorem. Komunisty byl dříve odsouzen k smrti a dlouho se nesnášel s Francouzi, což mu dodalo legitimitu jak u vlastních lidí tak v USA. Američané ho považovali za jediného muže schopného úspěšně vést jižní Vietnam a začali mu dodávat mohutnou finanční podporu.

Diem však rychle začal ukazovat všechny své stinné stránky. Rychle zlikvidoval všechny potencionální nepřátele a nastolil policejní režim, který se svou brutalitou rovnal komunistům. Velkým problémem se stala jeho extrémní náklonnost vůči katolické menšině, která si pod jeho režimem zajistila monopol na moc. Buddhistická většina tak byla s každým novým rokem čím dál více nespokojená s jihovietnamským režimem. Situaci také nepomohla extrémní korupce Diemovi rodiny, jež začala aktivně rozkrádat státní finance. Vietnam sice v 50. letech definitivně porazil své koloniální vládce, ale bohužel je vyměnil za pár krutých tyranií.

Krev v Saigonu a Dallasu

Nejpozději od nástupu Diema k moci roku 1956 bylo oběma stranám jasné, že k mírovému sjednocení téměř určitě nedojde. Na území jižního Vietnamu zatím operovaly komunistické milice, ale k aktivní válce se spíše schylovalo v sousedním Laosu, kde vypuklo komunistické povstání s podporou severního Vietnamu. Tam se také až do roku 1961 především upírala americká pozornost, jež čím dál více sestávala z posílání zbraní a vojenských důstojníků. V samotném Vietnamu se však situace začala měnit až s nástupem prezidenta Johna Kennedyho.

Kennedyho administrativa si jako první všimla zhoršující se situace na jihu Vietnamu, kde čím dál více rostla síla komunistického Vietcongu, který na začátku roku 1962 ovládal rozsáhlé části tamního venkova. Bolševici úspěšně užívali taktiky cukru a biče, kdy brutálně vraždili podporovatele Diema a v tu samou dobu slibovali rolníkům dlouho odkládanou pozemkovou reformu. Diemův režim v Saigonu si nijak nepomohl svou rostoucí korupcí a brutálním potlačením nově vytvořených demokratických skupin. Kennedy a jeho političtí poradci se tedy rozhodli, že bude nutné dát Vietnamu daleko větší pozornost než dosud.

Jižní Vietnam nabídku větší pomoci nadšením přijal a rychle začal jednat. Diem se spřátelil s klíčovými muži nové administrativy, pronesl vágní slova o budoucím obnovení demokracie a začal s pomocí USA masivně rozšiřovat svou armádu. Ta měla v druhé polovině roku 1962 řadu úspěchů v boji s Vietcongem a američtí poradci nadšeně hlásili blížící se konec povstání. Kennedy proto ve jménu rychlého vítězství odsouhlasil navýšení počtu vojenských poradců, jež se do konce roku 1963 zvýšil na 16 000 mužů. Američané sice měli své první ztráty, ale jejich zapojení do konfliktu bylo zatím silně omezené. Prezident Kennedy pevně věřil, že válka brzy skončí a další vojáky už nebude nutné posílat.

Tato iluze vydržela do poloviny roku 1963, když se celá situace začala hroutit. Aktivní práce Giapa a Le Duana zajistila větší podporu pro Vietcong a posílení jeho bojových schopností. To vedlo k sérii vojenských ponížení pro armádu jižního Vietnamu, která se kvůli nim propadla do defétistické nálady. O to horší bylo rozhodnutí Diema zahájit nový konflikt s Buddhisty. Prezident zaútočit na přední představitele největšího náboženství v zemi a Vietnamci rychle odpověděli protesty a stávkami. Sebeupálení několika mnichů celou situaci ještě více radikalizovalo a Diemova moc se začala hroutit. Američané se z počátku snažili prezidenta udržet u moci, ale Kennedy nakonec v říjnu roku 1963 souhlasil s nutností změnit v Saigonu vedení.

Puč proti Diemovi proběhl 1. listopadu a skončil popravou prezidenta několika jeho nejbližších spojenců skupinou vietnamských generálů. Američané byli šokováni brutalitou činu, ale už bylo pozdě na změnu plánů. Situaci dobře popsal Ho Či Min, když Američany označil za bláznivé hlupáky. Diemovo nahrazení skupinou neschopných důstojníků politickou situaci v Saigonu pouze zhoršilo a do budoucna mělo Američany přinutit k daleko větší intervenci.

To si možná uvědomil i prezident Kennedy, který začal po Diemově smrti plánovat stažení části amerických poradců. Už to však nestihl. 22. listopadu byl v americkém Dallasu zavražděn a prezidentem USA se stal Lyndon Johnson. Zdědil nejasnou vietnamskou situaci, ze které se USA ještě možná mohla dostat. Johnson se však rozhodl pro jiný kurz a v příštím článku si ukážeme jak se z limitované intervence stala plnohodnotná americká válka.

Zdroje a další četba:

Hastings, Max. Vietnam 1945-1975: podrobné dějiny tragické války. Překlad Radovan Baroš. V českém jazyce vydání první. Praha: Práh, 2022. 799 stran, 32 nečíslovaných stran obrazových příloh. ISBN 978-80-7252-943-8.

Vu, Tuong. Vietnam's communist revolution: the power and limits of ideology. First published. New York: Cambridge University Press, 2017. xiii, 337 stran. Cambridge studies in US foreign relations. ISBN 978-1-107-15402-5.

Nguyen-Marshall, Van. Between war and the state: civil society in South Vietnam, 1954-1975. First published. Ithaca: Southeast Asia Program Publications, an imprint of Cornell University Press, 2023. xiv, 223 stran. ISBN 978-1-5017-7057-9.

Vu, Tuong, ed. a Fear, Sean, ed. The Republic of Vietnam, 1955-1975: Vietnamese perspectives on nation building. First published. Ithaca: Southeast Asia Program Publications, an imprint of Cornell University Press, 2019. vi, 198 stran. ISBN 978-1-5017-4512-6.