Článek
Konec 2. světové války zdaleka nepřinesl klid, po kterém mnoho lidí toužilo. Staré koloniální říše se otřásali v základech a obzvlášť Francie čelila mnoha povstáním ve svých zámořských državách. První válka v Indočíně, jak vejde do učebnic dějepisu, byla jednou z nejtvrdších a nejdelších z nich. Ale nejistota padala i na prosté lidi. Poválečné Československo ve 40. letech opustily desítky tisíc jeho občanů. Někteří byli zapřisáhlí antikomunisté a demokraté. Jiní pouze doufali v lepší život, který jim čím dál chudší Čechy a Slovensko nemohli nabídnout. Osud mnoha z nich je vedl do francouzské cizinecké legie a první války v Indočíně.
Špinavá válka
Francouzská Indočína, region obsahující dnešní státy Vietnam, Kambodža a Laos, byl Paříží dobyt v 19. století. Skládal se z Francií přímo ovládaných koloniálních území a místních spřátelených protektorátů. Místní obyvatelstvo vytvořilo několik opozičních skupin, které však po dlouhou dobu neměli šanci Francouze ohrozit. To změnila okupace Francie nacisty roku 1940, po níž byla Indočína de-facto okupována Japonci. Ti roku 1945 přiměli místní vládce k vyhlášení nezávislosti v jednom z posledních zoufalých pokusů posílit svou armádu.
Vyhlášení nezávislosti Vietnamu byla příležitost, jež se rychle chopili místní komunisté. Pod vedením Ho Či Mina se toto hnutí jako jedno z mála od začátku distancovalo od spolupráce s Japonci a tím si získalo přízeň USA. Ho Či Min rychle přiměl Vietnamského císaře Bao Daie k abdikaci a převzal vládu nad zemí. Prohlásil, že je ochotný jednat se západem, ale pouze jako vládce samostatného Vietnamu. To však nehodlala připustit Francie. Ta potřebovala rychle obnovit svou pošramocenou reputaci a znovu získat své koloniální državy.
Z počátku se Ho Či Min a jeho organizace Viet Minh rozhodla jednat. Nový plán počítal s nezávislým Vietnamem, ale v rámci nové francouzské unie. To však v realitě nebyl kompromis, který by obě strany byly ochotny dodržet a roku 1947 vypukli boje. Viet Minh byl rychle vypuzen ze všech významných měst kam se nyní vrátila francouzská vláda. Francie dokonce roku 1950 vyhlásila Vietnamský stát v rámci nové unie a jako jeho vladaře dosadila bývalého císaře Bao Daie. V té době však už plně probíhali boje na vietnamském venkově a konflikty vypukly i v Laosu a Kambodžy.
Rychle se ukázalo, že ani jedna strana není plně schopná vyhrát pouze armádními prostředky. Viet Minh nebyl schopen ohrozit nejdůležitější města jako Hanoj a Saigon, kde byly koncentrovány hlavní francouzské síly. Francie naopak nedokázala plně kontrolovat rozsáhlé venkovské oblasti, kde byl Viet Minh v plné síle. Války jsou však málokdy pouze otázkou bojů. Na domácí frontě byla Francie vystavená silné nechuti společnosti k válce, kterou mnozí viděli jako zbytečnou a „špinavou“. Proto také velmi spoléhala na nestandardní jednotky své armády. Na koloniální divize, a především na svou cizineckou legii, kde se můžeme obrátit k našim krajanům.
Legionáři republiky
Jak již výše bylo řečeno, emigrace tehdy probíhala z mnoha důvodů. Přesvědčených antikomunistů bylo výrazně méně než těch, kteří hledali na západě lepší příležitosti pro nový život. Pro mnoho z nich se pak cizinecká legie stala jediným dobrým způsobem, jak získat vysněné francouzské občanství. Do legie se nejčastěji verbovalo z uprchlických táborů vybudovaných v západním Německu a Rakousku. Zde byli Češi a Slováci často rekrutováni vlastními krajany, kteří už dlouhodobě ve Francii žili a často u legie sloužili.
Ne všichni se přidali plně dobrovolně a několik bylo nachytáno na smlouvy podepsané v opilosti. Problém ve verbování také nastal, když se prokázalo verbování mladistvých, což sice přimělo francouzskou vládu k omezení verbovacích aktivit, ale i přes to bojovalo v legii mnoho mladistvých. Oproti táborům, kde bylo minimálně jídla a do toho se zhoršovaly spory mezi místní českou a slovenskou komunitou byla cizinecká legie zpočátku velkým zlepšením. Muži dostali najíst a eventuálně také nové oblečení a uniformy. Navíc při podpisu smlouvy získali první plat a v budoucnosti je čekalo francouzské občanství.
Po krátkém pobytu v kontinentální Francii přišel tvrdý výcvik v severní Africe. Tamní metody výcviku, které měli připravit legionáře na boj v každém prostředí a všemi metodami, měli několikrát za následek pokusy o útěk z výcvikových středisek. V neznámé krajině byli utečenci rychle chyceni a podrobeni fyzickým trestům. Naopak, mnoho Čechů a Slováků se dobrovolně přihlásilo k tvrdému výsadkářskému výcviku, za což byli svými veliteli velmi ceněni.
Nasazování legionářů ve Vietnamu začalo už roku 1946. V té době byla cizinecká legie útočištěm i pro mnoho dalších národností východní Evropy. Velké zastoupení měli třeba Rumuni a Maďaři, ale největší evropský kontingent byli Němci, často bývalí členové německého Wehrmachtu a někdy i SS. Zde by mohl člověk očekávat značnou nevraživost, ale překvapivě se zdá, že mezi Čechy a Němci panovali velmi dobré vztahy. Někteří čeští legionáři Němce dokonce prohlásili za nejlepší vojáky, které legie měla.
Největší součástí bojů nebyli velké bitvy, ale malé operace vůči jednotlivým vesnicím. Tam na ně často byly prováděny útoky ze zálohy, které vedli k zničení vesnic a mohutným ztrátám na obou stranách. Na rozdíl od legionářů měl, ale Viet Minh výhodu v možnosti kdykoliv bezpečně ustoupit. Na legionářský ústup byly často prováděni údery ze zálohy, které pouze zhoršovali vážné ztráty.
I přes tvrdé podmínky se však mnoho legionářů rozhodlo i po uplynutí prví dohodnuté smlouvy do bojů znovu přihlásit. Několik jich, ale dezertovalo a v některých případech i sloužili u Viet Minhu. Do roku 1953 bylo zajato legionářů poměrně málo, pak ale přišel závěr války.
Kolaps, vydání a osudy
Roku 1953 bylo v Paříži jasné, že válka nemůže tímto stylem dále pokračovat. Morálka doma neustále klesala a Viet Minh pouze sílil. Obzvlášť komunistické vítězství v Číně roku 1949 znamenalo otevření nových zásobovacích cest, které Francouzi nemohli zničit. Po kompromisu volali i zahraniční spojenci. A tak přišel plán zlepšit svou vyjednávací pozici pro případné jednání. U města Dien Bien Phu byla vytvořena silná pevnost, která měla sloužit jako místo pro útoky do nitra Viet Minhu, a která by dokázala odolat jakémukoliv úderu.
Bitva u Dien Bien Phu vstoupila do historie jako jedna z největších porážek, kterou Francie ve 20. století utrpěla. Špatné velení a hluboké podcenění schopností Viet Minhu, který se pod vedením generála Giapa dlouho připravoval na otevřenou bitvu, vedlo k drtivé porážce. Kolem 12 000 francouzských vojáků bylo zajato a z toho 4 000 byli legionáři. Bitva prokázala nade vše pochybnosti, že válka musí rychle skončit a brzy následovala jednání v Ženevě roku 1954. Ty rozdělili Vietnam na komunisty ovládaný sever a pro-západní jih pod Bao Daiem. Francie se z regionu definitivně stáhla, ale již brzy se sem plně vrhne další západní mocnost a zažije podobné ponížení jako Francie před ní.
Komunistické Československo se už od roku 1949 snažilo především o repatriaci mnohých nezletilých legionářů. V tom dlouhodobě vyvíjelo tlak na Paříž, která roku 1950 slíbila záležitost plně prošetřit. V této snaze se však nakonec vrátilo legionářů pouze pět. Většina buď kvůli vlastní nechuti s domácím režimem nebo francouzským obstrukcím zůstala na frontě. Nová repatriační snaha se rozjela od roku 1952, kdy se čím dál víc legionářů dostávalo do vietnamského zajetí. Tam jich také kolem poloviny (33) kvůli špatným podmínkám zemřelo.
Viet Minh se zajatců chtěl, co nejrychleji zbavit a po jednáních je odeslal do evropských domovin. Zatímco v NDR byli němečtí legionáři prakticky všichni ihned amnestováni, Československo tuto otázku řešilo přes dva roky. Několik bývalých legionářů využilo pro propagandistické účely, ale až po nástupu Antonína Zápotockého byla situace plně vyřešena. Většina legionářů dostala několikaleté tresty a následně byli prezidentem amnestováni. Poté žili většinou jako občané druhé kategorie a museli pracovat v těžkých podmínkách. Rehabilitace se přeživší dočkali roku 1994, když byli jejich tresty oficiálně zrušeny.
Kolem 90 dalších legionářů se do Československa z vlastní vůle vrátilo v pozdních 50. letech. Zde čelili podobným problémům jako jejich repatriovaní druzi. Celkově se do Československa vrátilo 133 bývalých legionářů ať už z vlastní vůle nebo kvůli zajetí. Více než 2000 Čechů a Slováků sloužilo u francouzské cizinecké legie ve Vietnamu a přes 500 z nich padlo. Naprostá většina přeživších se usadila na západě. Snaha zahraničního exilu o využití jejich zkušeností ve vytváření svobodné československé jednotky nakonec nikam nevedla a bývalí legionáři přešli k běžným životům. Vzpomínka na české a slovenské legionáře ve Vietnamu zůstává dodnes bohužel zahalena pláštěm neznáma.
ODSTRČIL, Michal. Bitva cizinecké legie: Điên Biên Phú. Vyd. 1. Brno: M. Odstrčil, 2012. 255 s. ISBN 978-80-260-0883-5.
KUDRNA, Ladislav. Bojovali a umírali v Indočíně: první vietnamská válka a Čechoslováci v cizinecké legii. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2010. 399 s. ISBN 978-80-87211-26-7.
HASTINGS, Max. Vietnam 1945-1975: podrobné dějiny tragické války. Překlad Radovan Baroš. V českém jazyce vydání první. Praha: Práh, 2022. 799 stran, 32 nečíslovaných stran obrazových příloh. ISBN 978-80-7252-943-8.
HLAVATÁ, Lucie et al. Dějiny Vietnamu. Vydání první. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2018. 552 stran. Dějiny států. ISBN 978-80-7422-496-6.
